Scéna.cz 

O Pražském jaru 2003

Jarní svátek hudby - festival Pražské jaro se podobně jako jarní počasí probouzí a je již nedočkavý. Jeho nadcházející osmapadesátý ročník už doslova klepe na dveře a tím spíše jsou na místě informace o tom, co jeho pořadatelé a s jakými programovými předsevzetími pro letošek připravili. Zeptali jsme proto dramaturga festivalu Antonína Matznera - S čím relativně neznámým přichází festival letos?
Začnu vlastně odzadu a záměrně uvedu mezi novinkami nejdříve hudbu starou několik století. Sám se třeba moc těším na vystoupení britských Musicians of the Globe. Ti se pod vedením světově uznávané kapacity v oboru historické hudby Philipa Picketta specializují na autentickou interpretaci vokálních i instrumentálních skladeb, které doprovázely alžbětinské divadlo Shakespearovy doby. Zasvěcená, historicky poučená interpretace, provázená dokonce komediálními výstupy, půjde tentokráte navíc ruku v ruce s místem konání jejich vystoupení v pražské replice londýnského divadla Globe na Výstavišti.

Podobný zážitek slibuje francouzský ansámbl La pome harmonique, orientovaný na raný franko-vlámský středověký vícehlas, což je pro nás rovněž neznámá a zřídkakdy slýchaná hudba. Svým způsobem sem patří i souborné provedení šestatřiceti fug Antonína Rejchy, které v průběhu dvou večerů přednese na repliku historického hammerklavieru Walter Jaroslav Tůma. Dobou vzniku sem mimochodem patří teprve nedávno objevená Missa solennelle dvacetiletého Hectora Berlioze, dosud známá v jediné zvukové realizaci právě Gardinera s Orchestre Révolutionnaire et Romantique a Monteverdiho sborem. Podobný případ představuje rovněž prakticky neprovozovaná Mozartova Mše in C, uvedená v doplňcích Köchelova seznamu pod signaturou C 1.20, kterou zcela nedávno vzkřísila k novému životu nahrávka Douglase Bostocka s Komorní filharmonií Pardubice. Jejich pražskojarní provedení díla bude vlastně tak trochu jeho novodobou obnovenou premiérou.
Pokud jde o novější hudbu, pro většinu z nás budou pravděpodobně velkou neznámou také houslové koncerty ve Švédsku naturalizovaného estonského skladatele Eduarda Tubina v podání jednoho z těch dravých Číňanů, prodírajících se na výsluní současného výkonného umění Xianga Gao s dirigentem Neeme Järvim a jinde ve světě hodně hraného Francouze Henriho Dutilleuxe, který s Národním francouzským orchestrem přednese Augustin Dumay.
Rád bych také upozornil na programově i jinak atraktivní a cappellový večer Pražského filharmonického sboru, kde zazní jedno z erbovních děl novodobé sborové literatury Lux aeterna letošního pětasedmdesátníka György Ligetiho. Miliony lidí na celém světě ho znají z úryvků použitých v hudebním doprovodu filmového bestselleru Hvězdné války, ale takto vcelku na koncertě to slyšel málokdo. Ze světové hudby budou v provedení orchestru Agon zastoupeny také symfonické skladby amerického hudebního nonkonformisty Franka Zappy a při této příležitosti dojde – v historii Pražských jar vůbec poprvé – i na nejvlastnější část jeho tvorby z oblasti avantgardního rocku v podání pro tento účel znovuvzkříšeného Pražského výběru.
Mezi novinkami mají samozřejmě své zákonité místo skladby českých autorů. Zčásti sem konec konců patří i dílo zesnulého klasika české moderní hudby Aloise Háby, přestože letos uplyne už 110 let od jeho narození a 30 let od smrti. Živě je ovšem jeho dílo provozováno poskrovnu, zvláště jedná-li se třeba o skladby pro čtvrttónový klavír už kvůli tomu, že jeho jediný provozuschopný exemplář je dnes součástí nástrojové expozice Českého muzea hudby ve Žďáru nad Sázavou. Díky laskavému pochopení vedení muzea převezeme kvůli tomu tento unikátní nástroj na dva koncerty do Mozartea, kde ho kdysi firma Förster poprvé představila veřejnosti.
Pozornost si jistě zaslouží i Luminarium, netradičně pojatý klarinetový koncert v Paříži žijícího mladého skladatele Kryštofa Mařatky, korespondující s vlnou současné world music. Jsou to vlastně navzájem propojené segmenty ozvěn etnické hudby všech kontinentů, maximálně využívající možností nástroje, na který bude hrát opravdový mistr klarinetu Michel Lethiec. A jsem-li už u klarinetu, nemohu nezmínit vystoupení Sharon Kam s Ludmilou Peterkovou, které sice takto pospolu uslyšíme poprvé v klasickém repertoáru v Kramářovi a Mendelssohnovi, ale zároveň si od tohoto námi inspirovaného spojení obou umělkyň slibujeme, padnou-li si přirozeně navzájem do noty, že by to nemuselo být zdaleka jenom jednorázové setkání.
(Zdroj Hudební rozhledy 5/2003)