zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Juraj Kukura: Úloha divadla je být v uměleckém konfliktu s mocí…

Juraj Kukura

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Čerstvý držitel ocenění za mezinárodní přínos v kultuře Trebbia 2017, patnáct let ředitel bratislavského Divadla Aréna, držitel mnoha ocenění. Ve své vlasti je přijímán i zatracován, po tolika letech od sametové revoluce o něm někteří tvrdí, že nemá morální právo hrát ve Slovenském národním divadle. Navzdory tomu, že hrál na nejprestižnějších německých scénách a spolupracoval s režiséry světového jména. Takový je herec evropského formátu Juraj Kukura, který s rozvahou, někdy i se zdravým zápalem odpovídá na otázky v průběhu natáčení kriminálního seriálu Inspektor Max. Jaké je setkání s takovou osobností? Posuďte sami…

  • Všiml jsem si, když vás přivezli na natáčení, vystoupil jste z auta a hned jste se pozdravil se všemi přítomnými. To se mi líbilo. Pozdravy se v dnešní společnosti moc nenosí, lidé se uzavírají do světa virtuální komunikace…
    V dnešní době se celý svět mění. Všichni se odvolávají na demokracii, ale přitom si bortíme základy všeho, co nám v Evropě může ostatní svět závidět. Měli bychom si chránit demokratické výdobytky, ale i historické kořeny. Mnoha lidem ve světě se ani nezdá o čisté vodě, dvacet miliónů lidí umírá hladem, co ti by dali za kousek chleba. My máme co jíst, kde spát, máme zajištěnou základní existenci, práci, fungují sociální jistoty.
    Najednou se všechno mění, bortí se základní hodnoty. Toto nás zastihlo nepřipravené oproti státům, ve kterých se pohybuji. Zapomínáme na další podstatnou věc, vzdělání, zodpovědnost za sebe sama, prospěšnost pro druhé. Přestáváme si vážit práce druhých lidí, a to je špatně. Koupíme si boty, chleba, a už nevidíme, že botu někdo ušil, nevnímáme, že chleba prošel rukama pekaře… Lidé pracují a vytvářejí hodnoty, a my jim nedáváme pocítit, že si jich za to vážíme. Na fyzickou práci se pohlíží jako na něco podřadného. Vytrácí se úcta ke všem oborům lidské činnosti. Ti lidé mají pocit, že si jich nevážíme, a myslí si, že selhali. To je špatně. Ti lidé neselhali, nevytvářejí o nic menší hodnoty než já před kamerou nebo na jevišti, jsou jen na jiném postu. A přitom často pracují za velmi svízelných podmínek. To nejmenší, co může člověk udělat, je, projevit jim úctu. A tak ji dávám najevo aspoň symbolicky, pozdravem. A proč ne? Měla by to být normální, samozřejmá součást našeho života.
    Tohle je nutné i v divadle, jako ředitel divadla Aréna si to uvědomuji. Pro všechny ty lidi v divadle se jejich práce stala náplní jejich života. Nedělají to jen pro peníze, ale i pro radost.
  • Při předávání Cen Trebbia jste zdůraznil hodnotu rodiny. Myslím si, že to je další bod, který v této společnosti přestává fungovat. Každý se izoluje.
    To naštěstí není můj problém. Můj syn Filip je profesorem na Oxfordu, dělá tam něco v oboru chemie, o čem nemám ani potuchy… A já jsem na něj hrdý, protože se mu podařilo vyniknout v úplně jiném oboru než mně. Všichni dnes pochybují, jestli je to vůbec můj syn… (smích)
  • Počkejte? Jak to myslíte?
    Já jako herec netuším, kde pobral nadání pro chemii. A zase se vracím k tomu, jak se svět mění. Kdysi, když se někdo narodil v Luhačovicích, Hustopečích nebo Lúči, tak tam žil celý život, nebo se dostal nejdál do Bratislavy, Brna nebo do Prahy. Dnes je to všechno jiné. Rodina je více rozptýlená, každý žije tam, kde se má dobře. Lidé se mě ptají, proč jsem se vrátil, a proč jsem vlastně odešel… Dnes už lidé neodcházejí, a nikam se nevrací. Žijí tam, kde se dokážou domluvit, kde mohou uplatnit své schopnosti, nebo kde najdou lásku.
  • Dostáváme se k citlivému tématu – vašemu odchodu do zahraničí…
    U mě to nebylo dobrovolné, jsem exulant. Rozdíl mezi exilem a emigrací je v tom, že emigrace je věc připravovaná. Chcete odejít, darujete sousedům své věci, rozloučíte se a odejdete. Exil je, když jste z té země vyhnaný. Dodneška jsou takoví, kteří se snaží mou životní cestu znevážit. Říkají, že jsem republiku opustil… Byli lidé, kteří odešli a tehdejšímu režimu zasadili ránu jako Navrátilová, Lendl a další. Někteří lidé dosud tvrdí, že jsem tam šel lízat med. Nerozumím tomu. Vždyť dnes může jít ten med lízat kdokoli. Proč nejdou hrát do německých, amerických nebo francouzských divadel?
  • Předpokládám, že to pro Vás nebylo jednoduché …
    V té době pro mě byla největší oporou rodina, moje manželka, která mi pomáhala, stála při mně ve všech situacích. Byl jsem odsouzený na tři a půl roku vězení za opuštění republiky. Kdybych se vrátil, zatkli by mě a zavřeli. Jaká to byla u mě emigrace? Tehdejší režim tvrdil, že jsem v cizině točil porno. A tohle se se mnou táhne stále. Na Slovensku v médiích o Ceně Trebbia nebyla ani zmínka. Pokud se o mně píše, tak rozhodně ne o mých úspěších.
    Rodina pro mě hodně znamená dodnes, byla a je to pro mě silná opora. A myslím si, že rodina je v dnešním světě, i když každý žije někde jinde, stále ta největší jistota. A pokud si někdo pálí mosty, děti zatracují své rodiče, a naopak, pokud se dítě stává rukojmím při řešení sporů rodičů, je to špatně.
  • Vy jste nakonec svou hereckou práci v cizině ustál…
    Nemuselo to tak dopadnout, mohl jsem skončit třeba jako taxikář. Pamatuju se na okamžik, kdy jsem stál v Bargarsteine na kopci a nevěděl, co se mnou bude dál…Nakonec jsem se uplatnil, hrál jsem na jevišti prestižních scén vedle vynikajících německých kolegů, pracoval jsem se skvělými režiséry. Uplatnil jsem se v zemi, kde se používá termín Sprechtheater, divadlo řeči. U nás používáme pojem činohra, tedy divadlo činu. To je skutečně rozdíl. Takže v Německu nikdy nebylo jisté, zda budu moci hrát, zda dosáhnu kvality jejich divadla řeči. Všem škarohlídům tedy mohu vzkázat jedině to, že med jsem tam rozhodně nelízal. Pokud si to někdo myslí, má možnost zkusit si to.
  • Letos jste oslavil životní jubileum. Co byste vzkázal z dnešního pohledu dvacetiletému Jurajovi …
    To je otázka, co bych změnil ve svém životě… Nevím, souvisí to s ponaučením a radou. V podstatě jsem proti takovým radám, protože veškeré rady jsou na nic. Nikdo se stejně nezmění, pořád zůstanete tím, kdo je a jaký je. Můžete se pokoušet něco napravit, ale stejně se to nemusí povést. Můžete změnit životní styl, stravu, přístup ke sportu. Ale to, jaký člověk je, co si přinesl z rodiny, nezmění.
    Myslím si, že můj syn, je tam, kde je, hlavně proto, že jsem mu nikdy neradil, nic jsem mu nevzkazoval. Nikdy jsem mu neříkal, že toto je dobré a toto špatné. Kdybychom méně radili mladé generaci, a nechtěli jsme jim předat svůj obraz za každou cenu, tak by si děti dále hrály s cikánskými dětmi, aniž by si uvědomovaly, že jsou to Cikáni. Předsudky vznikají od okamžiku, když na to někdo upozorní. Takže to beru tak, že mým největším přínosem ve výchově syna bylo, že jsem se ho nesnažil měnit, akceptoval jsem ho jako osobnost. Jak bych mohl někomu radit, když si sám někdy nevím rady?
    Byl jsem několikrát vyhozený… Vyhodili mě z pionýrského oddílu, ze stavební průmyslovky, z vysokoškolské vojny, protože jsem se musel nejdříve převlékat na vrátnici, abych neprovokoval oblečením a dlouhými vlasy, abych nedělal ostudu socialistické armádě, a když jsem se na povel otáčel opačným směrem, už to se mnou nemohli vydržet. Vyhodili mě ze SSM, z VŠMU, z Divadla na korze, ze Slovenského národního divadla. I ze země mě vyhodili… Zkrátka, vyhodili mě odevšad, kde jsem byl.
  • Obdivuji, jak to berete s humorem…
    To jsem ještě toho spoustu zapomněl…Prohry vždy člověka někam posunou.
  • Zmínil jste, že jste svému synovi nechal volnou ruku v jeho rozhodnutích… Jak to bylo ve Vašem životě?
    Domnívám se, že jsem pro své rodiče byl velké zklamání. Chtěli mít slušného a seriózního syna…Otec ano, máma pracovala v Klenotech, také jako úřednice. Dnes si myslím, že maminka byla moudrá, když říkala: „Jurko, prosím Tě, přestaň s tím herectvím, vždyť se celý život budeš muset učit.“ V tom měla pravdu.
  • Měl jste štěstí, že jste si zahrál na Slovensku, v Čechách i Německu. Je rozdíl mezi diváky v jednotlivých zemích?
    Hlavně je to vidět v Německu. Tam je přístup k divadlu úplně jiný. Divadlo je samozřejmá součástí života každé rodiny. Jdou v neděli na oběd, a hovoří o tom, co se hraje v divadle. U nich to patří ke kultuře, jít do divadla. U nás bohužel nad divadlem vítězí nákupní centra a stávají se obsahem života rodiny.
  • Vraťme se k Vaší herecké práci. Ze všech divadel, kde působíte, je určitě na prvním místě Divadlo Aréna v Bratislavě a Činoherní klub v Praze. Tam je pozoruhodné to, že Vás vždycky režíroval Martin Čičvák.
    Zřejmě ho zajímá se mnou spolupracovat. Předtím mě vždy režíroval Miloš Pietor, prostě to tak vyšlo. I když v mém životě není moc časté, aby se režiséři opakovali. I když inscenace měly úspěch, nikdy k tomu nedocházelo často. Asi to se mnou nebylo jednoduché.
  • Ale s Martinem Čičvákem už na sebe slyšíte?
    Myslím, že ano. Prozradím vám jednu věc - nemám na jevišti emoce, ani v nejmenším...
  • To je zvláštní. Protože slovenské herectví si na emocích, hloubce prožitku, zakládá…
    Dokonce i světové herectví. Já to mám jinak. Všechno ostatní vnímám, říkám text správně, ale nemám tu nejmenší emoci, neprožívám nic. Celé herectví, jak říkal Peter Zadek, slavný světový režisér, s kterým jsem měl možnost pracovat, říkal, že herecký talent je velmi jednoduchá věc. Když se herec naučí monolog, kterému vůbec nerozumí a poví ho tak, že mu všichni ostatní porozumí, tak talent má. Hrál jsem kdysi v Schauspielhaus roli Krále v Shakespearově Jak se vám líbí, a moje postava tam mluví o emigraci. V hledišti tisíc dvě stě lidí - tak jsem si říkal, že pokud tomu dám ty správné emoce, vložím do toho osobní zkušenost exulanta, tak to diváky dojme. Dal jsem do toho všechno, snažil jsem se mít zarudlé oči… Všichni se na mě koukali jako na debila. Co to tam dělám? Tak jsem se na to vykašlal. Začal jsem to hrát bez těch přidaných emocí a všichni byli emočně velmi silně zasáhnuti.
  • Čeští diváci Vás znají hlavně z inscenací v Činoherním klubu – Koza aneb kdo je Sylvie?, Rodinná slavnost, Bratři Karamazovi a Kukura. Za dvě role jste byl oceněný. Zajímalo by mě, jak jste přijal text inscenace Kukura…
    Odmítl jsem to hrát v Bratislavě, protože jsem nepovažoval za správné, abych v divadle, kde jsem ředitel, hrál ještě Kukuru. Celý projekt vznikl bez mé iniciativy. Čičvák se mnou zažil tolik hodin diskuzí, že z toho vznikl text. Podle mě je to úžasná hra, protože je to svědectví doby.
  • Jaké máte zkušenosti ze svého ředitelování v bratislavské Aréně?
    Na Slovensku se diváci chodí dívat na své populární tváře, méně na divadlo. V divadle Aréna se to snažíme nějakým způsobem odbourat, zpochybnit, protože umění vnímáme jako pokus, který nemusí vždy vyjít. Budova našeho divadla je kulturní národní památka, která dosud není rekonstruovaná. Divadlo je v provizorním provozu. Za komunistů tam byl fundus kostýmů Československé televize. Takže tam není nic, jen vybetonovaná plocha, zvuk a světla. To nejnutnější pro divadlo. Chybí tahy, točna, propadliště. Není tam nic, co je potřeba pro tvorbu divadelních zázraků.
  • Ale dokážete zázraky s herci …
    Děláme to, jak nejlépe umíme. Na Slovensku je málo divadel, ale v každém se ví, jak se má hrát. Každý ví přesně, co je dobré herectví, kdo je dobrý, kdo špatný... Například v Národním divadle se přesně ví, co je dobré divadlo. U nás to nevíme. U nás se setkávají herci z různých divadel, takže musí hrát tak, jak to chce režisér, a ne tak, jak je to obecně uznávané. Hrají jinak, než je běžné. Myslím si, že tu divadlo není na to, aby bylo dobré. Má úplně jiné poslání, než jak být dobré. Divadlo je umění, je tu proto, aby zpochybňovalo všechno, co platí. Účel umění je zpochybnit všechno, být v uměleckém konfliktu s mocí. Nastavovat otázky, lámat tabu a provokovat. To je poslání divadla ve společnosti. A to, že se na divadle mohou diváci i bavit, jde s tím.
  • Asi jste šťastný ředitel, když máte původní texty, těch je nedostatek…
    Vznikla u nás řada inscenací, které se někomu líbí, a někomu ne. Ale mám radost, že máme napsaných nejméně deset patnáct původních her pro divadlo Aréna. Všechny vznikají ze společenské potřeby – např. Tiso, Husák, Komunismus, Kukura… Ukazuje to, co kapitalismus udělal s uměním, do jaké situace ho dostal, jak ho zlomil, atd.
    Ovšem, nepředstavujte si, že sem chodí autoři s hotovými texty. Všechny ty inscenace vznikly tak, že jsme řekli: Napiš o tom, napiš o tom… Mám radost, že už máme napsané další texty, které souvisí se slovenskou historií nebo s aktuální politickou situací. Vyplácí se nám to. Například inscenací Tiso jsme chtěli mapovat historii. Tiso byl osobností, ale v průběhu let se téma Slovenského státu a Tisa uklízelo pod koberec. Každý nám vymlouval, abychom se do toho nepouštěli. Ale my to chtěli udělat, protože to patří do slovenské historie. Dnes jsme text po letech vytáhli, nastudoval ho Labuda mladší. Na první reprízu jsme měli prodané tři lístky. A pak z toho najednou bylo sedmdesát vyprodaných představení. Myslím, že takové inscenace mají svůj důvod a smysl.
  • Pokud se nepletu, jste příspěvkovou organizací města?
    Naším zřizovatelem je Bratislavský samosprávný kraj, župa.
  • Jak se takovýto repertoár prosazuje? Musíte se zodpovídat zřizovateli?
    Nikdy se nám nestalo, aby někdo přišel a řekl, že toto smíme hrát, toto ne. Neumím si to ani představit. Na rozdíl od jiných divadel dostáváme dotaci na provozní náklady. Nemáme v angažmá ani herce, ani výtvarníky, ani režiséry… Ostatní divadla na to mají dotace, my musíme nějakým způsobem sehnat peníze přes reklamu a sponzory na honoráře. Všichni jsou na smlouvy.
  • I když jsou všichni na smlouvy, vytváříte si okruh spolupracovníků?
    Určitě, tak to je.
  • Už dlouho jste nehrál…
    V Divadle Aréna nechci hrát, nemyslím si, že je to správné…
  • …ale je hodně ředitelů divadel, kteří hrají nebo režírují.
    To je jejich věc. Není to žádná hanba, mě osobně se to nelíbí. Hraji v Činoherním klubu, a občas někde hostuji…
  • A co Slovenské národní?
    Na podzim jsem měl dělat Richarda III. ve Slovenském národním divadle a herci se proti tomu postavili, že nemám morální právo tam hrát.
  • Až tak?
    Postavili se proti mně, vznikly bouřlivé protesty proti tomu, abych tam hrál. Po všech scénách, kde jsem hrál, tak v Národním divadle v Bratislavě nemohu… Takže to dopadlo tak, že jsem nabídku odmítl. Mělo se začít zkoušet v září, takže jsem se už třetinu textu naučil. Jaký je pravý důvod těch protestů, netuším.
  • Při tom inscenace, kde hrajete i Vy osobně byly dvě úspěšné: Koza dostala Dosky na Slovensku, a Bratři Karamazovi, za které jste dostal Cenu Divadelních novin…
    … a byl jsem nominován i na Thálii. Můj život je tak nastavený, že po většině nominací, stejně dostane cenu někdo jiný. Prostě jsou lepší, než jsem já. Upřímně řečeno si myslím, že nejlepší jsem byl v Rodinné slavnosti, ale za tu jsem nominovaný nebyl.
  • Právě natáčíte kriminální seriál Inspektor Max, je to oddychové natáčení?
    Kdepak! Mým cílem je udělat dobrou kriminálku. Vezměte si, že Němci dělají sto třicet rozdílných kriminálek! Mám už plné zuby thrillerů, kde přijdete, leží mrtvola, pak se na konci objasní přes patologii a laboratoře, kdo je vrah. Myslím si, že dnes je detektivka o něčem jiném. Má mít jinou formu. Měla by mít jisté sociální aspekty, které by se tam měly ukázat. Svět se změnil, morální hodnoty, které platily kdysi, dnes už neplatí. Oficiální politické strany odcházejí, vznikají nové. Dopředu se začíná dostávat pravice. Dostáváme se k tomu, že vzdělání je to nejdůležitější. Už zodpovědnost vládnout, dostávají mladí lidé. Už si s tím světem musí umět poradit. Generace jako jsem já, klasické politické strany už nejsou v kurzu. Svět se mění.
  • K horšímu?
    Já věřím, že se mladá generace o nový svět postará. To, co dnes žijeme, je důsledek minulých událostí. Takže to logicky všechno je na ramenou nové generace, a k tomu je nutné mít vzdělání. Bez vzdělání není zdraví, ani pokrok. Na to jsme tu my, umění a věda. Tyto dva obory mají hodně společného. Nemají žádnou jinou úlohu, než zpochybnit to, co platí.
  • Poslední otázka… Použitá písnička v seriálu pana Duchoně, že žije s úsměvem… Jak žijete život Vy?
    Nejsem usměvavý člověk…
  • Také jsem měl trému, když jsem šel s vámi na rozhovor…
    Opravdu nejsem usměvavý člověk. Snažil jsem se nějakým způsobem dělat dobře svou práci. Udělal jsem ve svém životě mnoho chyb, které mě dostaly dál. Také jsem učinil dobrá rozhodnutí, například, že jsem svému synovi neradil, co má v životě dělat, že jsem si dokázal získat lásku své ženy, která je ochotná mě brát takového, jaký jsem. Myslím, že nejsem jednoduchý partner. To všechno jsou věci v životě velmi důležité. Měl jsem štěstí i na lidi, kteří mi dali takové role, které zůstaly.
  • 10.7.2017 03:07:26 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory