Scéna.cz 

Dobrý konec všechno spraví

Shakespearova divná komedie Dobrý konec všechno spraví (All´s Well That Ends Well) se hraje oproti dalším velmi málo. Na českých scénách se hrála pod názve Konec vše napraví od 60. let všeho všudy 5 x). Ale jak je doba stále divnější, zřejmě jí inscenátoři přicházejí na chuť... Svědectvím o tom může být inscenace
J. A. Pítínského, která zahájila letošní Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě.

Zápletka je taková, že Helena, dcera lékaře, uzdraví krále a za odměnu si řekne o jednoho z jeho šlechticů. Král vyhoví, Bertram se nerad formálně podvolí, ale skutečným manželem se nehodlá stát. Raději uteče do zahraničí, do války. Dá své ženě nesplnitelnou podmínku, za jakých okolností je ochoten ji přijmout – že od něj získá prsten, který on nikdy nesundavá z prstu a že s ním počne dítě. Optimistický závěr je, že se to Heleně po různých strastech podaří, a vše dobře skončí… Z dnešního pohledu je zápletka hry v ponižujícím honění manžela až nepříjemné, Bertramovo odmítání a Helenina zarputilost zase nepochopitelné, vykonstruované.
Režisér J. A. Pitínský ovšem dokázal z této hry udělat atraktivní příběh archetypálních rozměrů, připomínající pohádku o Popelce, v níž hrdinka musí překonat nejrůznější překážky, aby získala svého vytouženého. Inscenace k tomu využívá bujné a barevné vizuality (kostýmy Jana Preková) i pozoruhodně rozmanité sugestivní hudby (Vladimír Franz), ale – jak jsme u něj zvyklí – také řadu metafor a nejrůznějších významových hádanek, z nichž se ne všechny podaří rozluštit.

Na scéně Jana Štěpánka (vysoké dřevěné dveře, za nimiž se skrývá „nádhera“, ať už zlato interiérů, tak nebe věčnosti, zatímco na scéně se zachází jen s umělohmotnými židlemi) se odehrává děj prostřednictvím postav, připomínajících ozvuky commedie dell´arte na francouzském dvoře (v gestech a paňácovské rozvernosti postav) a barokní zdobnost (v nakadeřených barevných parukách a kudrlinkách poklon). To vše v kontrastu s lascivnější, temperamentní italskou verzí pozdní renesance. Časové hranice se rozvírají do obou stran - symbolika směřuje k počátkům křesťanství a středověkým zázrakům - miráklům (všudypřítomný symbol ryby), ale i do současnosti floutků z řad zlaté mládeže. Pitínského koncepce poukazuje na věčnou pravdu, že kulisy se v čase střídají, ale charaktery zůstávají stejné. Do tohoto kotlíku žánrů jsou navíc přisypány prvky převlekového masopustního reje (masky, jako anonymní dav bez tváře, nebo s bizarní podobou různých zvířat). Mezi touto barvitou, drsně rozpustilou zábavností vzájemných střetů dvorských postav, plných jazykových a pohybových hříček, se ovšem ne všichni cítí ve své kůži. Nejistá je jak Helena (Anna Fialová), vědoma si svého rodového handicapu, ale i Bertram
(Martin Siničák), zpočátku navztekaný nervní obrejlený introvert trapně se motající uprostřed dvorských tanečků. Jeho zaseknutí se, pokud jde o Helenu, tak působí spíše jako truc rozmazleného spratka. Naopak, v druhé půli jako by šlo o jiného člověka – v Itálii se chová jako utržený ze řetězu, jeho vzhled se proměňuje, stejně jako nevázaný vztah k ženám. Toto chování lze vysvětlit jedině tak, že se dostal z vlivu matky hraběnky rousillonská (Marie Durnová). Ta ovšem na rozdíl od Bertrama působí umírněně lidsky, rozumně a vstřícně. Osamostatnění se Bertrama se projeví v tom, že se dá dohromady s největším grázlem, Parolem (Ondřej Pavelka), který je kopií chlubivého a zbabělého capitana z commedie dell´arte. K dotvoření obrázku této pestré společnosti slouží trojice holohlavých maníků, kteří se nejprve střídavě skrývají pod mohutnými parukami, a teprve později ukazují svou spřízněnost, jejich znamením je právě holá hlava (Martin Matejka, Pavel Tesař, Jan Lepšík).
Mužské scény mají v gestech a mimice paralelu ve scénách ženských, především v druhé půli, která se odehrává ve Florencii (až barvotiskově temperamentní vdova Kateřiny Holánové a její dcera Diana Anny Stropnické).

Z mého pohledu stojí za to upozornit především na dva výkony, které výrazně zaujaly. Jedním z nich je šašek Lavache Davida Janoška, všudypřítomný sluha a zároveň nezávislý bavič se svobodnou duší a radostí ze života. I když se nejedná o roli zásadní, často tato postava vzhledem ke své nezměrné energii „ukradne show“. V konkrétní situaci se herec výborně dokázal vyrovnat s tím, že se jeviště změnilo v kluziště plné vody. Při improvizaci to vzal do hry svých pohybových kreací, a dodal tak svým scénám šťávu.
A na závěr ta, kolem které se točí celý děj, totiž Helena Anny Fialové. Herečka dokázala nabídnout postavu v celé její rozporuplnosti. Na počátku nám ukázala Helenu milou a půvabnou, a zároveň puberťácky nevyzpytatelnou v reakcích na počátku (představuje se nejprve až nesnesitelným vysokofrekvenčním pištěním), kolísajících mezi hysterií a depresivní bezmocností. Postupně pak před očima diváků dozrává v ženu, která ví, co chce i jak toho dosáhnout. Takže, na konci je někým jiným než na začátku. A i to lze brát jako důvod toho, proč Bertrama nakonec opravdu zaujme. Jejich závěrečné setkání tak nevyznívá jako vynucený akt, z vůle krále, ale ukazuje, že ji opravdu uznal za sobě rovnou a tedy milováníhodnou. Pitínského interpretace tedy onen nepříliš šťastný, pro obě strany potupný konec dokázal proměnit v opravdový happy end. Helenino vítězství je tedy dvojí, dokázala změnit sebe sama i Bertrama.
Při premiéře na open-air scéně v Královské zahradě Pražského hradu pršelo celou druhou půlku představení. Ne všichni diváci vydrželi studenou lázeň. Herci (bez kryté scény!) ale vydrželi. Budiž řečeno, že všem patří velká úcta za to, že nejen dohráli, ale ještě dokázali zcela organicky vzít situaci do hry.
Možná podobně, jako to dělávali herci za časů Shakespeara.

www.shakespeare.cz