zvláštní poděkování
Volný.cz

Martin Veselý: Jó, má to smysl, divadlo je místo, kde se mohu vyřádit…

Martin Veselý

autor: archiv   

zvětšit obrázek

S hercem Martinem Veselým jsme se setkali před reprízou autorské inscenace Braňa Holička Roky a kroky. Brněnskou JAMU absolvoval před šesti lety. Od té doby jsme ho v Národním divadle Brno mohli vidět v několika inscenacích, ale prozatím nelze vysledovat žádnou stěžejní roli. I to se stává. Ale jak vlastně posuzovat, zda je role velká či malá? O tom, že i menší role může být v inscenaci zásadní, podal Martin svědectví druhý den na generální zkoušce inscenace Noc bláznů. Tam hraje postavu Nicka, Lewisova kamaráda. V celém špílu (jak sám označuje inscenace) má tři výstupy, ale právě jeho druhý vstup na jeviště po tři čtvrtě hodině strávené v šatně, vytváří dějový zlom. Jeho postava je v tomto okamžiku ta hlavní, navzdory krátké době strávené na jevišti. Zkrátka, není malých rolí… S Martinem Veselým jsme si povídali i o jeho zálibě v motorkách. V jednu chvíli jsem si kladl otázku, zda náhodou nedělám rozhovor pro motoristický magazín.

  • Martine, pojďme na ty Vaše malé „špílce“ ve Vašem jubilejním roce… Jak se žije třicátníkům u divadla?
    Třicátníkům se žije dobře. Někteří čekají na nějaké větší role, nebo doufají, že se něco změní. Mně osobně se zatím nic nemění, ale snad u příležitosti té třicítky nebo v příští sezóně nějaké herecké výzvy přijdou. Pro mladého herce je velká role dobrá. Určitě každý po nějaké té herecké „kládě“ touží.
  • Je to podle Vás o nošení dříví do lesa nebo z lesa?
    Těžko říct. Neměl jsem to u profesionálního divadla ze začátku lehké. Do angažmá mě přijímal zastupující umělecký šéf Petr Halberstadt, následně jmenovali řádného šéfa, a s tím byly spojené takové bojové nálady. Když mladý herec nemá hauptky, tak se může trošku naštvat, vždyť potřebuje trochu šťouchnout. Doufám, že na mě v nové sezóně čekají hezké věci.
  • Pojďme k úplným začátkům. Co nebo kdo Vás přivedl k divadlu?
    Pocházím z malého města ve Východních Čechách z Třemošnice (okr. Chrudim – pozn. red.), úpatí Železných hor, blízko Pardubic. Moje manželka tvrdí, že jsou to kopce, ale jsou to hory. Vždycky mě přitahovalo se předvádět, proto jsem se dal na základní škole do dramaťáku. A byl jsem tam jediný kluk.
  • Co by za to jiní dali, kdyby mohli hrát role Princů…
    Mělo to docela jiný vývoj, než jsem předpokládal. Všechny role si později začaly mezi sebou dělit děvčata. Nakonec se se mnou rozloučily, jednak jsem nebyl moc využívaný, a pak jsem prý neměl dostatek talentu. Dnes tvrdí, že je to jinak. Poplácávají mě po zádech a tvrdí: „Tak jsme tě tam měli.“ (Smích)
  • Ale nevypadá to, že po dokončených studiích na JAMU byste to vzdal…
    Kdepak, u nás v Třemošnici má ochotnické divadlo tradici už od první republiky. Hrálo se tam přes válku až do konce 70. let minulého století. Starý pan Šámal, soused od naproti, všechno režíroval. Zašel jsem za ním, že by mě hraní divadla bavilo. A tak jsem si užíval. V období puberty jsem skutečně nevěděl, co se sebou. Dokonce jsem uvažoval, že se stanu vojákem z povolání… Ve hře byla i konzervatoř. Nakonec zvítězil pragmatismus v podobě střední odborné školy strojírenské - obor mechanik seřizovač obráběcích strojů a linek.
  • To byste ale měl jiné peníze než jako herec…
    Pojďme od toho. (Smích).
  • To by ale bylo opravdu o jiné výplatě…
    Vím o tom… Zručný jsem po tátovi, hodně věcí si udělám sám. Na soustruhu si ještě něco dokážu udělat. Můj táta je velký kutil. Naší rodinnou vášní jsou veteráni – motorky. Mám velkou vybavenou dílnu, soustruh, frézku, také svařuji. Udělám si spoustu věcí, a když na to přijde, jsem schopen si to i vymyslet.
  • Nikdo v rodině v kumštu nebyl?
    Vůbec ne, jen bratr začal režírovat ochotníky.
  • Dnes už jste delší dobu v pevném angažmá. Tou nejnovější inscenací je Noc bláznů, kde se Vám ovšem role pacienta vyhnula…
    Hraju kamaráda hlavního hrdiny, podobně jako on jsem také režisér. Přijdu na jeviště dvakrát, radím mu, a kromě toho mu spím s jeho holkou. Jsem prostě takový magor, který organizuje demonstrace proti válce… Trochu to připomíná dnešní demonstrace v Paříži. Celkově se Lewisovi snaží pomoci, i když ho má tak trochu na háku, možná si z něj i utahuje. Prostě na jevišti je v tu chvíli pan Chytrý…
  • V Redutě jste hrál ve třech autorských inscenacích Braňa Holička - Černá labuť, Kmeny, Roky a kroky. Poslední jmenovanou za chvíli uvidím… Na co se mám těšit?
    Vystupujeme tam všichni jako šest smutných klaunů. V inscenaci se používají autentické texty z rozhovorů, proslovů z novin anebo z televize. Všechno má sjednocující linku a tou je šoubyznys, který byl v předchozím režimu napojený na nomenklaturní kádry, po jeho pádu se provázal s podnikateli. Zachycujeme okolnosti, které hýbaly dobou. Všechno zaštiťuje Michal David, stejně jako věčný Karel Gott. Děj startuje rokem 1966. A do všeho rovněž proniká Zlatý Slavík.
  • Na repertoáru stále máte také hru Drazí v Chomutově…
    Režíroval Martin Františák. Je to o Zdeňku Rotrekovi, brněnském básníkovi. S Romanem Nevěčným tam máme role takových těch „kabátníků“, pořád se převlékáme v rámci režimu. Občas se na divadle objeví něco, co mě nakopne, a řeknu si: „Jó, má to smysl… Super.“ Divadlo je místo, kde se mohu vyřádit a ukázat se.
  • Jak jste si zvykl na Brno, nejen to divadelní?
    V podstatě dobře, je to dané asi tím, že jsem tu studoval na JAMU. Při studiích jsem si město procházel, zejména se spolužáky, kteří byli také mimobrněnští. Město jako takové je milé, přátelské a otevřené. I když - dlouho jsem Brno vlastně neznal. Z přednášek jsme prošli dvě ulice, došli na koleje, potom do hospody, a zase zpátky do školy. Dnes už to znám lépe, hlavně v centru. Do divadel je to všude kousek.
  • Zmiňoval jste, že jste chtěl být vojákem z povolání. Co Vás na tom zaujalo?
    Jezdil jsem na historické bitvy, mám vztah ke zbraním, takže jsem si udělal zbrojní průkaz. Dokonce jsem se povozil v BVP (bojové vozidlo pěchoty – pozn. red.).
  • To jste seděl vzadu na místě pro pěchotu?
    Tak nějak, to ale nic nebylo proti vojenskému vrtulníku. Pilot to nasměroval navrch, a naráz zas střemhlav dolů, a pak hned knipl nahoru. Docela slušné drcení. Moc do zpěvu mi z toho nebylo.
  • Abychom neskončili na bojišti, vraťme se k divadelnímu cvičišti. Po premiéře Noc bláznů Vás čeká další zkoušení…
    Mne blesk se dotekl, a to jsme měli první čtenou již v generálkovém týdnu Noci bláznů. Dělá to režisérka Zoja Mikotová. Tam mám víc figur. Pak mě čeká inscenace Hana s režisérem Martinem Glaserem, a do toho pohádka Edison v režii Hanky Mikuláškové, to bude s písničkami a muzikou.
  • Ať Vám nadšení pro divadlo dlouho vydrží, a na motorce opatrně… Díky za rozhovor.

  • Zadáno pro Národní divadlo v Brně .

    18.3.2019 22:03:12 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 17 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    OLDstars

    Časopis 17 - sekce

    HUDBA

    Johnny Cash: For Kenya

    Johnny Cash: For Kenya
    Benefiční koncert legendy country & western music pro výstavbu nemocnice v Keni (199 celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Hádanky domů - Pardubice a Holice

    Hádanky domů - Pardubice a Holice

    Hádanky domů života II: Pardubice a Holice
    P. Vacek nám přiblíží moderní podobu židovských příběhů v Pardub celý článek

    další články...