Scéna.cz 

Vlaštovka: Kdo ví…

Studio Dva divadlo uvádí v české premiéře hru Guillema Clua VLAŠTOVKA. Diváci se mohou těšit na brilantní výkony Jitky Čvančarové a Daniela Krejčíka. Autor Gulliem Cluu se nechal inspirovat skutečnou událostí: 12. června 2016 vtrhl terorista s puškou v americkém Orlandu do nočního klubu pulse a zabil tam padesát lidí. Jednalo se o nejkrvavější útok s největším počtem obětí proti komunitě LGTQ+. Podobně laděná nenávist se přenesla i do Evropy. V říjnu 2022 zasáhla Bratislavu vražda dvou gayů. A tak se můžeme přenést do pařížského Bataclanu nebo na známou barcelonskou třídu Las Ramblas.

Ramón v podání Daniela Krejčíka požádá Amélii (Jitka Čvančarová) o lekci zpěvu. Předloží jí historku, že se jedná o píseň, kterou chce zpívat při pietním shromáždění za usmrcení své matky. Na scéně se odvíjí úvodní hodina zpěvu. Amélie tuší, že není něco v pořádku. Ramóna rázně odmítá. Po vyslechnutí jeho příběhu se rozhodně v lekcích pokračovat, i když má výhrady k jeho dechu a technice zpěvu vůbec.
Ramón u klavíru klopýtne a nechtěně shodí portrétní fotografii, album a knihu. Amélie se otevře a sdělí mu svůj osobní příběh.
Autor Guillem Clua předkládá niterné drama plné otázek na témata jako je tolerance většinové společnosti, ale nejstěžejnější jsou otázky viny a oběti. Do popředí se dostává dilema dvou podob lásky: mezi synem a matkou a mezi partnerem nebo partnerko, případně manželem a manželkou. Upřímně v tomto ohledu je láska neměřitelná. Každá má svou vnitřní sílu a každá má v sobě osobní náboj vztahu k osobě blízké. Dle mého názoru ta mateřská láska se postupem doby deleguje na další blízkou osobu a podobně jako dochází ke generačnímu předávání zkušeností, radostí, totéž se děje s láskou, která se zákonitě generačně řetězí, z rodičů na děti, vnoučata a opačně.

V tomto ohledu si Jitka Čvančarová coby režisérka inscenace udržela patřičný odstup. Nechala patřičný prostor postavě Ramóna a dokázala gradovat a oscilovat, kdo víc zná jejího syna. Daniel Krejčík působí coby zpěvák neobratně. Postupně Amélii dávkuje pravdu o sexuální orientaci jejího syna. Ta se postupně probouzí. Autor obě postavy postupně víc a víc zbližuje. Zejména díky autenticitě z místa činu, kdy zabitý syn se snažil celou situaci natočit a do médií se dostanou jeho poslední slova: “Mami, já umřu.”
Překladatelka Kateřina Popiolková nabízí velmi intimní překlad. Příznačně si hraje se slovy, hledá to nejpřesnější vyjádření a to jak pro city daných postav, tak zejména pro autentické dokreslení skutečností.
Autor výpravy Marek Cpin vše ladí do zemitých přírodních barev. Kostým Ramóna má převládající barvu hnědou a okrovou, Amélie má volné zelené šaty, hudební salón je zase do žlutohnědé až zlaté barvy. Důležité je, že je do půlkruhu, s jedinou lampou. V centru scény je klavír a dvě klavírní sedátka.

Jediná lampa - vlaštovka, a kulaté stěny - kam se schovat do rohu, když není, a vše se točí kolem dvou základních protikladných pojmů: lásce a nenávisti. Na každém z nás je rozhodnutí, kterým směrem se vydáme.
Vlaštovka přináší jaro, coby drobný černobílý ptáček, který je v koloběhu přírody užitečný, protože se živí hmyzem, mouchami. Všechna tato symbolika dokáže přesně a trefně zasáhnout. Kdo ví… Co bude dál? Kdo ví… má tedy na všechno odpověď a řešení? Kdo ví… řečnická otázka, jak pokračovat dál? Kdo ví. Inscenace Vlaštovka opět obohacuje dramaturgii Divadla Studia Dva, ale ve svém kontextu i celkovou divadelní literaturu v ČR a hlavně podněcuje k zamyšlení, klady cílené otázky, na které si musíme každý odpovědět za sebe. A věřte, že herecké výkony obou protagonistů jsou víc než pravdivé.

www.studiodva.cz