zvláštní poděkování
Anna Šišková: Nepotřebuju ještě klid, ještě mám dost energie, abych žila naplno…
autor: archiv
Slovenská herečka Anna Šišková oslaví koncem června malé jubileum (30.6. 1960). Je jednou z nejzaměstnávanějších hereček. V Bratislavě hraje v Astorce Korzo ´90 (v angažmá od roku 1992), na Nové scéně a v Radošínském naivném divadle. Odtud si odskakuje do Prahy, nejen divadelně, ale i filmově. Ve svém domovském divadle si vyzkoušela spolupráci s mnoha významnými režiséry a může se chlubit nejednou cenou. Spolupracovala mj. Romanem Polákem, Milanem Lasicou, Jurajem Nvotou. Za postavy Celia (Večierok, 2001) a Mladá žena (Bash, 2003) získala ocenění DOSky za nejlepší herecký výkon sezóny. V roce 2000 získala ocenění Český lev za hlavní roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat a poté byla nominována na cenu za vedlejší roli ve filmu Kruté radosti. Nejnověji má za sebou český film Sluneční stát a měla by začít v TV Nova natáčet druhou sérii seriálu Místo nahoře.
Sešly jsme se ve Švandově divadle, kde hostovala společně s kolegou Ady Hajdu v inscenaci Odchody vlakov a připravovala se na spolupráci s režisérem Patrikem Hartlem na projektu Ženy mezi nebem a zemí. O tom všem jsme si povídaly…
Inspiroval mě Honza Hřebejk, který mi řekl o krásném představení v divadle Kašpar. Jednalo se o Číňany, které adaptoval Petr Zelenka podle Michale Frayna. Nejprve jsme Petra oslovili, aby nám Číňany zrežíroval. Ale je to věc jen tak na tři čtvrtě hodiny a tak jsme ho poprosili, aby nám k tomu ještě něco dopsal. On slíbil s tím, že to dopíše v Bratislavě. Takže, když tam asi na tři měsíce přijel zkoušet, mohl dobře sledovat, jak žijeme - zkoušeli jsme v té době v Astorce další věc s panem Lasicou, mezitím jsme lítali na dabing. On nás tak pozoroval, a tak se náš hektický život stal inspirací pro to, co nakonec vzniklo. Kromě toho využil některých motivů z další Fraynovy hry Bez roucha. Zůstal podobný princip, ale vznikl nový příběh – hereckého života. My jsme improvizovali, on zapisoval, a nakonec vymyslel fabuli, aby to celé drželo pohromadě. Mnohokrát se to měnilo, protože jsme měli pocit, že to nefunguje. Ještě dva týdny před premiérou jsme to celé popřehazovali, přibyly nové texty. Pamatuju se, že to bylo opravdu zábavné, hodně jsme se sblížili a zažili jsme za ty tři měsíce kopec srandy. Premiéru to mělo v únoru 2004 a od té doby už jsme to hráli mnohokrát.
Studio Dva mě pozvalo, abych spolupracovala na projektu Ženy mezi nebem a zemí. V jedné části bude vystupovat Bára Kodetová, v druhé já. Ten můj text je monodrama Jašek a napsal ho Andrzej Maleszka. Je to příběh matky – herečky a jejího strastiplného života. Má malého chlapce, nestíhá. Nechce opustit synka, který na ní strašně lpí, ale při tom musí vydělávat peníze a chce se prosadit. Takže se musí rozhodnout - a láska k dítěti nakonec vítězí.
Takový problém teď už nemám, spíše opačně. Ale dokud byly holky malé, držely mě za ruku a nechtěly mě pustit do divadla. Vždycky to byl boj, aby neplakaly. I když jsem se jim vždy dva prázdninové měsíce věnovala tak, jak to běžná máma nezvládá, zdálo se jim to málo. Protože to bylo nepravidelně, bylo to pro ně nepochopitelné. Teď je to opačně, já je tahám za ruku, aby nechodily pryč.
Je pravda, že jsme si zahrály ve stejném filmu – Krajinka – ale vlastně jsme se tam nesetkaly. Hrály jsme ale společně v jednom studentském filmu, který se točil v Bratislavě. Bylo to o matce a dceři, která otěhotní.
S Dorotou je to tak - ona není herečka, herectví nedělala a ani ho nechce dělat. Zajímá jí všechno kolem - muzika, psaní. Je novinářka, cestovatelka. Teď je na měsíc v Jižní Americe a odtud píše nějaké cestopisy. Jinak dělá muziku do divadla a občas si zahraje ve filmu.
Moje domácí scéna je Astorka, kde je fantastický kolektiv a jsou tam představení, která jsou mému srdci blízká. Děláme Čechova, Ostrovského, ale i současné moderní autory. Je to takové klasické divadlo, i když dělané moderním způsobem. Jsem tam už jedenáct let. Naposledy jsme měli premiéru Gorkého Letních hostů. Pak jsem si zase skočila do Radošínského naivného divadla. S nimi už taky dělám deset let. Ty Radošínci jsou úplně jiný typ divadla, rozdávají velký smích a radost ze života, mají své stálé publikum. Publikum jsou úplně jiní lidé, než co chodí do Astorky, je to spontánnější a to mě přitahuje. Miluju Astorku a věci, které tam děláme, ale ráda si odskočím k Radošínským. Dokonce jsem s nimi nedávno natočila film Konečná stanica podle scénáře Štepky. Hrála jsem už v divadelní inscenaci „upratovačku záchodov, čiže hajzlbabu“, měla jsme s tím obrovský úspěch a dokonce jsem za to dostala nějakou cenu. Ve filmové podobě jsou prakticky všechny postavy přeobsazené, ale já a Csongor Kassai jsme zůstali.
Tím, že od svých dvaceti let hraju v divadle, zahrála jsem si těch postav už spoustu. Hrála jsem prakticky všechny velké shakespearovské postavy - Julii, Lady Macbeth, hrála jsem v ruských klasických hrách. Takže nějakou konkrétní roli jsem si nevysnila. Ale přece jen – strašně jsem si chtěla zahrát Annu Kareninu, ale to už asi nikdy neudělám, protože už jsem na to stará…
Nedávno jsem dělala text Bash od Neila La Bute, je to taková současná Médea. Je to strašně těžké monodrama, ale obrovská zkušenost. Seděla jsem celou dobu za takovým průsvitným stolem, a padesát minut jsem povídala, ani jsem se nepohnula. A lidi se skutečně smáli, plakali, byli ticho. Je to strašně pěkně napsané, ta postava je krásná, ale mně hrozně vzdálená. Je to o ženě, která zůstala svým naturelem a myšlením někde ve svých nějakých čtrnácti, kdy měla vztah se svým učitelem, porodila dítě, ale nikdy nikomu neřekla, kdo je otec. Společnost ji odsoudila – a ona se pak jako starší s tím člověkem setkává, a jako pomstu za tu velkou citovou ránu, kterou jí udělal, zabíjí chlapce. Nejprve jsem to vůbec nechtěla hrát, ale pak jsem si uvědomila, že to o vraždě je až na poslední straně textu. Takže v představení tu poslední stránku už jen tak suše odkomentuju. Už se do toho nevkládám, a tak se mi to podařilo zvládnout.
Jsou dva typy postav. Jsou postavy, které jsou dejme tomu záporné, a mně strašně vzdálené, ty neprožívám. Jistě – vložím do toho svůj naturel, rozčilení, ale v podstatě si je moc nepřipouštím. A pak jsou postavy, které táhnou celý příběh, těch mám strašně moc, a ty opravdu dost prožívám. Asi to člověka poznačí. Mám pocit, že jsem přecitlivělejší, emotivnější u těch osudových žen, které jsou mi velmi blízké – jako Roxana ze Cyrana z Bergeraku, Soňa v Čechovovi, Marianna v Historkách z Vídeňského lesa. Jsou to většinou postavy, které mají tragické osudy, smutný konec.
Právě proto si hledím odskočit k Radošínským, kteří jsou naladěni na komediální strunu, tam si zablázním, uvolním se...
Myslím, že nejsem tak uzavřená jako Raci. Jsem komunikativní, nic v sobě neudržím, je na mně všechno hned vidět - jestli se těším, nebo jsem smutná, a nejde mi to zakrýt.
Snažím se jít stále dopředu, ne dozadu jako ti raci, neschovávám se do ulity… Není to samozřejmě vždycky snadné, ale myslím, že navzdory svému věku jdu s dobou, s mladými - možná, že se s nimi cítím lépe než ve své věkové skupině. Nepotřebuju ještě klid, ještě mám dost energie, abych žila naplno.
Povím vám pravdu. Dost mě občas naštve, že mám tolik roků, ale vzpomenu si na to jenom, když mám narozeniny. Nevnímám to, myslím, že normálně je mi to úplně jedno.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Michal Horáček: Český kalendář
Michal Horáček je český spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent, vystudovaný antropolog. Je c celý článek
OPERA/ TANEC
Jan Šikl vydává kompilaci scénické hudby
Skladatel, aranžér a multiinstrumentalista Jan Šikl vydává dvě alba, na kterých zkompiloval výběr ze své dosav celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos
Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování