zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Marko Igonda: Do rolí dávám vždycky člověka, to je taková má matematika

Herec Marko Igonda

autor: Scena.cz   

Má stálé angažmá ve Slovenském národním divadle Bratislava, ale stále častěji ho můžeme vidět i v Praze. Nedávno si také zahrál v českém filmu Milenci a vrazi režiséra Viktora Polesného. Herec Marko Igonda přiznává, že je to sice časově náročné, ale „tu cestu jsem si zvolil sám“. V současné době se potkává se svou manželkou Hankou Igondou Ševčíkovou ve Večeru tříkrálovém v rámci Letních Shakespearovských slavností na pražském Hradě. O postavě hraběte Orsina říká, že se pohybuje na hraně. „A to je dobře. V životě člověk ví i neví. Orsino určitě Olívii miluje, byť ji někdy nenávidí. Právě tento kontrast vytváří linku, která je přesná.“
Za svého dosti dobrodružného života získal spoustu zajímavých zkušeností, jak na jevišti, tak mimo něj. Ať už šlo o setkání se zajímavými projekty, tak i lidmi – s maďarským dramatikem Zoltánem Egressym a francouzským režisérem Patricem Kerbratem, ale např. i americkou hvězdou Genem Hackmanem, s nímž si zahrál ve filmu Behind The Enemy of Line.

O české a slovenské scéně
Skloubit hraní v Praze i v Bratislavě není jednoduché. Tři sta kilometrů tam a zpět dělá své. Hlavní problém je nedostatek času, ale hraní na více místech je má volba.
V Čechách mě potkaly převážně alternativní projekty. I když dramaturgie Slovenského národního divadla je v současnosti už také hodně flexibilní, přesto tam musí být i klasika, byť se hrají autorské věci jako například Feldekova hra Horor v horárni.
Autorské věci je opět má volba. Alternativa v Čechách je také daná tím, že jsem na volné noze. A to právě chci, v tom vidím perspektivu herce. Nechtěl bych být zaškatulkovaný. Nechci hrát jednu poetiku. Pro mě má smysl, že si toho jako herec vyzkouším víc.

O Faidře, Portugálii a Donu Juanovi
V projektu pražského Národního divadla Bouda jsem si v inscenaci Faidra zahrál Hyppolita. Dost šílená zkušenost. Do inscenace jsem vstoupil za dramatických okolností. Bylo to hodně stresující. Ale vlastní nápad celého projektu je naprosto geniální. To je názor, který jde dopředu. Myslím, že takto můžeme konkurovat zahraničním divadlům, nebo s nimi alespoň vést dialog. To je cesta dnešního divadla k větší sdělnosti. Hrálo se ve velmi zajímavém prostoru. V jednom okamžiku se jeviště Boudy otevřelo a kolemjdoucí mohli nahlížet dovnitř. K tomu lidé na zahrádce vedlejší pizzerie slyšeli vulgární text vytržený ze souvislostí. Najednou se ztratily opěrné body nějakého rituálního prostoru divadla a hrálo se v reálu. Ve skutečném čase se skutečnými lidmi. Ti jako by byli z jiného světa, ale ty je musíš vzít do hry, protože tam prostě najednou jsou…

Před uvedením inscenace Portugálie jsem se osobně setkal s autorem Zoltánem Egressym. Díky tomu přesně vím, co a koho hraju. Autor v inscenaci zpracoval téma z vesnického prostředí, byť na vesnici nikdy nežil. V textu jsou sice vulgarity, ale přesto diváci hru přijali perfektně. Záleží na tom, jak se daná situace udělá. Když na dané slovo není hluchý akcent, pak text získává. Situace se posouvá do další roviny a tím je to zajímavější.
A postava Brča (v českém překladu Drobka – pozn. red.) - to je určitá sonda do nitra člověka. Taková má divadelní Portugálie… Pro herce je zajímavé, že se někdy s rolí sejde a pak se zase od ní odloučí. I v ostatních rolích se většinou snažím stát se danou postavou a pak ji zase opustit.
Zajímavá byla i zkušenost s rolí Dona Juana a k tomu i spolupráce s francouzským režisérem. Jsem vděčný Slovenskému národnímu divadlu, že mi dalo tyto možnosti. Objevil jsem s ním úplně jiný úhel pohledu. Byl jsem součástí organismu, který herce potřebuje. Režisér Patrice Kerbrat vytvářel situace na jevišti pro mě neobvyklým způsobem. Většinou vycházím z pohybu těla - on ale řekl ne, musíš jen stát a mluvit. Pro mě to v dnešní době znamená málo. Ale naučil nás tímto jiným přístupem milovat slovenštinu. Opřít se o jazyk a daný text jen říct. A tak nalézat úplně jiné herecké prostředky.

Komorní prostor a filmové herectví
V pražském Divadle v Řeznické mě potkala inscenace Balada o smutné kavárně. Také dobrý prostor, ve kterém se spojuje mikro a makro. Můžeš udělat obrovské gesto, ale též ho můžeš zahrát citlivými jemnými prostředky. Tím pádem můžeš zasáhnout mnohem víc. Divák tě vidí a cítí na milimetry. Herecká zkušenost par excelance.
Pro mě „cítit diváka“ představuje zkušenost k nezaplacení. Té se ve filmu nedostává. Nechci rozlišovat herectví filmové a divadelní. Pořád musíš brát z jednoho do druhého. Spojení obou, to je ta síla, kterou hledám. Jedině tak mohu jít v herectví dál.
Pokud jde o rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím, je to dle mého jen o míře. Říká se, že herec s divadelní zkušeností dokáže film mnohem lépe zvládnout. Když se to udělá obráceně, tak necítíš energii. Myslím si, že hranice mezi těmito disciplínami se stírají. Na divadle jde příběh s tebou v reálném čase. Ve filmu se může přeházet. Přiznám se, že miluju kameru. Ten pocit, že musíš přijít na plac a v dané sekundě nějak postavu udělat.

Shakespeare a přirozenost postav
Na Shakespearovi je pro mě nejzajímavější verš a příběh. Pro herce představuje to nejtěžší. Osobně se snažím do jednání postav vnést situace, které jsou blízké a příznačné pro naši dobu. To mě spojuje se Shakespearem.
Setkal jsem se na jevišti s překladem Lubomíra Feldeka i Martina Hilského. Překlady obou mě zasáhly, ale každý úplně jinak. To je pro mě to pozitivní. Zajímavé je srovnání, jak se každý z nich dívá na Shakespeara. Skrze ně já mohu na jevišti něco říci. Oba hledají tu správnou sílu slova, a to je pro mě důležité.
Kladná a záporná postava – neexistuje. Člověk nemůže udělat něco špatného a být jen špatný. Naopak, ten, kdo vypadá jako dobrák, není jen dobrák. Nevěřím tomu. Na jevišti je pro mě dráždivé, když někdo udělá něco zlého a najednou se ocitne v situaci, kdy se ukáže se jako charakter. Je tam rovnováha, a je z toho cítit přirozenost.
Do každé postavy se snažím dávat člověka. Postava by měla mít věrohodný lidský pach. To jsou pocity, kdy se pro mě přítomný okamžik zastaví a s postavou se ztotožním.
Objeví se situace, kdy potřebuješ diváka zasáhnout. Máš svému protějšku říct – Miluju Tě. Zvolíš si divácky vděčný herecký prostředek, použiješ fór, ale víš, že daná postava by to tak nikdy v životě neřekla. Pak by se nikdo nezasmál. Daleko přirozenější je říct obyčejně – Já tě miluju. Pak je ta situace daleko šťavnatější. Všechno je o pocitech. Tak to je taková má matematika, jak by měl herec táhnout…

Marko Igonda se narodil roku 1974 v Žilině. Vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu v Kremnici (obor štukatér a restaurátor). Krátce si zkusil pracovat v oboru, a pak odjel na rok do amerického Seattlu, kde vystřídal několik kuriozních zaměstnání.
Odjakživa miloval film, který se stal inspirací pro to, aby se stal hercem. Měl štěstí – na VŠMU se dostal do ročníku Emila Horvátha , a školu absolvoval v roce 2000. Dostal se i ke svému milovanému filmu. Už v prvním ročníku školy dostal šanci hrát v americkém filmu "Twenty six", který se natáčel v Bratislavě. Po angažmá v Mestském divadle Žilina je od roku 2000 členem činohry Slovenského národného divadla, ale stále častěji se objevuje v Praze. Jak v Bratislavě, tak Praze dostal několik zajímavých hereckých příležitostí… Don Juan (režisér Patrice Kerbrat); Brčo Portugálie; Einstein Picasso v bare Lapin Agile; Michal Čajko Horor v horarni; Ferdinand – Búrka (Shakespeare). V divadle Arena Claudius – Hamlet. V českých produkcích – Hyppolitos Faidra ND Praha; Balada o smutné kavárně Divadlo v Řeznické; Carmen Divadlo Metro; Orsino Večer tříkrálový LSS Praha. Filmové zkušenosti - Behind The Line of Enemy (USA) po boku Gene Hackmana v ulohe krvelačného Srba jménem Bazda. Milenci a vrazi postava Alexe Serafína.

25.7.2005 11:07:29 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory