zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Michael Prostějovský: Někdy přemýšlím v rýmech…

Michael Prostějovský (Zdroj: K. Baalbaki, Český rozhlas 1)

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Boom muzikálů v Čechách po roce 1989 způsobil, že začala být velká poptávka po textařích, kteří by světovým hitům dali česká slova. Jak víme, takových lidí, kteří si nejen skvěle rozumí s českým jazykem, ale ovládají velmi dobře i jazyky originálů – a umí napsat dobrý text, který by k melodii přirozeně sedl, je jako šafránu. Mezi takové mistry patří Michael Prostějovský. Když jsem se při přípravě ponořila do archivů, zjistila jsem, že v 60. a 70. letech, kdy už měl za sebou na 400 textů pro špičkové interprety, se už lehce hudebně-dramatického žánru dotkl. Začali jsme tedy rokem 1967 a pokračovali do dneška, kdy už má Michael Prostějovský na kontě ty největší muzikálové hity – a bezpochyby ještě neřekl poslední slovo…

  • V záznamech Divadelního ústavu jsem našla, že jste se podílel na původním muzikálu Právě odbilo půl, který byl uveden v roce 1969 na scéně Rokoka. Dá se to považovat za počátek vaší „muzikálové kariéry“?
    (s úsměvem) To byla spíš písničková revue. S Vaškem Zahradníkem a Tondou Matznerem jsme dali dohromady Hanku Zagorovou, Viktora Sodomu a Jiřího Štědroně, a bylo to v duchu, tenkrát módních malých forem. Spíše taková koncertní záležitost.
    Poprvé jsem se dostal k muzikálu v 70. letech, kdy jsem pro Jindřicha Brabce, autora Modlitby pro Martu, dělal texty písní pro příšernou agitku, která se jmenovala Aristokrati. Bylo to pro Divadlo bratří Mrštíků, a bylo to o tom, jak se buržoazie v porevolučním Rusku uvědomuje. Taková úlitba době. Další věc jsem dělal s Jiřím Bednářem a Jindřichem Brabcem pro teplické divadlo. Byly to Sestřičky podle Valji Stýblové, akorát to provedení bylo operetní. Pak jsem si čuchnul k filmu, a se Zdeňkem Johnem jsme udělali písničky pro film Mezi námi kluky, což byl snímek o učňovské mládeži, drogách a prvních erotických zkušenostech. Scénář ležel léta v dramaturgii zlínského studia, až někdo přišel, a řekl, to je tak blbý, že z toho musíme udělat muzikál…
    Takže těmi ranými pokusy jsem se nikdy moc nechlubil. V té době jsem dělal hodně texty písní a zároveň dramaturga pro zpěváckou elitu doby, jako byli Karel Gott, Hana Zagorová, Eva Pilarová, Vašek Neckář, Věra Špinarová, Karel Černoch. V roce 1966 jsem přitahoval mladé talenty do Mikrofóra v Československém rozhlase, zpěváky beatové vlny. Pak jsem sklouzl do popiny, a v 70. letech, když jsem pracoval v Supraphonu, jsem zároveň studoval Divadelní vědu na FF UK. Právě tam jsem se více začala zajímat o hudební divadlo, o muzikály. Měl jsem štěstí, že můj hlavní pedagog, Milan Lukeš strávil rok 1968 na Broadwayi. Já měl nahrávky, on měl zkušenosti, takže jsme si o tom hodně povídali…
  • A kdy jste Vy měl první příležitost vidět nějaké západní muzikály naživo?
    Já byl poprvé v Londýně v roce 1967 se zájezdem CKM, ale v divadle jsem nebyl. Když jsem pak v roce 1983 odešel do Německa, začal jsem pracovat pro rozhlasové stanice Deutschlandfunk a Deutsche Welle, zájem o divadlo zůstal, a okrajově se stal mou pracovní náplní. Znal jsem dobře rakouskou a německou muzikálovou scénu, a začal jsem pravidelně jezdit na Broadway a do Londýna. A to z jednoho prostého důvodu, z pozice německého novináře relativně dobře placeného jsem si to mohl dovolit. Poprvé jsem byl v Londýně na muzikálu v roce 1986, na Fantomovi opery, kde jsem viděl Sarah Brightmanovou a Michaela Crawforda. Akorát jsem tenkrát neměl žádné kontakty. Bylo vyprodáno a já si kupoval lístek na kase – měl jsem štěstí, že jsem dostal vstupenky na poslední galerii do poslední řady na kraj. Slyšet bylo dobře, ale vidět nebylo vůbec. A tak jsem si řekl, že než příště takhle, tak raději nic…
  • Nicméně, od těch 80. let jste světovou muzikálovou scénu sledoval pravidelně …
    Přiznám se, že v letech 1986 - 1991 jsem měl tu muzikálovou anglosaskou a evropskou scénu zmapovanou dobře. Takže, když jsem v roce 1990 jednal za německý rozhlas o mediální spolupráci mezi Deutschlandfunkem a Českým rozhlasem, tak mi kolegové, které jsem znal z minulosti, navrhli, zda nechci něco dělat za sebe. Řekl jsem tehdy, že by mě zajímalo dělat něco o hudebním divadle, jeho historii a současnosti… Jim poklesly čelisti a vyslovili pochybnost, že by to někoho mohlo zajímat. A od té doby dělám pořad Muzikál expres, tedy 27 let. Prvních dvacet let jsem držel rekord v Guinessově knize rekordů Českého rozhlasu. Protože je to unikátní záležitost, dvacet let periodického pořadu s jedním moderátorem, s jedním autorem, bez jediného výpadku, reprízy jen o prázdninách. Když jsem na 20. výročí pořadů dostal nabídku rozšířit to na hodinu týdně, vybral jsem si partu spolupracovníků, s nimiž dělám dodnes. Hlavním z nich je můj bývalý student z divadelní vědy Pavel Bár. A dá se říci, že ten pořad je jedna z vlajkových lodí Dvojky. Dostali jsme vysílací čas v neděli ve 12 hodin. A jedeme dál.
  • Tenhle rozhlasový pořad je ovšem jen „přidruženým“ koníčkem. Jak to bylo s Vaší kariérou muzikálového textaře?
    V roce 1992 měl na Vinohradech premiéru muzikál Les Misérables. Říkal jsem si, to bude velký malér, a že musím být u toho. Když jsem tam přišel, zjistil jsem, že v tom zpívá celá plejáda lidí, se kterými jsem dřív spolupracoval. A po čtvrt hodině jsem zjistil, že je to skvělá inscenace skvělého muzikálu, a všichni interpreti byli perfektní. Na základě toho jsem si pozval režiséra Petra Novotného do rozhlasového studia, a povídali jsme si o Les Misérabales. A nakonec jsme se dohodli, že zkusíme spolupracovat. A on přišel s kolegy s nápadem udělat zahraniční muzikál ve vlastní produkci. A já jsem byl najat, abych dělal PR promo celému projektu, s tím, že mám zkušenosti zvenku. Když vše bylo dohodnuto, a já měl podepsanou smlouvu, zeptal jsem se, kdo to bude překládat. Tak na to vypíšeme konkurs, řekli. Tak se i stalo, já se do toho konkursu vnutil a vyhrál jsem ho. Tak byla odstartována moje kariéra na muzikálovém poli.
  • Tedy legendární Ješua Christ Superstar – podlé mého nikdy nepřekonaná muzikálová věc u nás…
    To se nedá překonat. Ale je zajímavé, že na počátku jsem půl roku psal ne Ježíše, ale Kočky. Probíhala schvalovací řízení, žádost o licenci, s pány producenty jsme létali do Londýna, a vždycky se objevila nějaká překážka, kterou bylo třeba překonat, nebo podmínka, kterou jsme museli splnit. V listopadu 1993 jsme byli v Londýně, páni producenti přišli z jednání a tvářili se jak Pythie. Pohled do tváře neprozradil, jestli je to dobře nebo špatně. Na můj dotaz, jak to dopadlo, řekli, že mají licenci, ale ne na Kočky, nýbrž na Jesus Christ Superstar. Zástupci Andrewa Lloyda Webbera prý usoudili, když se u nás žádný jeho muzikál nehrál, tak je třeba začít od začátku. Dneska si to překládám jinak, že Ježíš byl vlastně velká prvotina (protože Josef a jeho kouzlený plášť existoval v té době spíše jako krátká koncertní verze), zatímco Kočky byly hit. A že se tedy rozhodli nejdříve nás vyzkoušet na Ježíšovi, co umíme, a teprve pak se rozhodnou, zda nám dají Kočky.
  • U nás byla inscenace Ježíše fenomenálním úspěchem…
    Musím říct, že úspěch Ježíše u nás, a celková kvalita inscenace byla překvapující i pro ně. Když pak dělali dva roky na to obnovenou premiéru Ježíše v Londýně, velmi se inspirovali mnoha věcmi z Prahy. To je zcela legální - produkce, která vznikne lokálně, musí dát v podstatě všecko k dispozici původním majitelům práv. Pro nás to byl neuvěřitelný start. Tehdy nám konkuroval jen Dracula, nejúspěšnější český muzikál. Myslím, že oba tyto tituly nebudou nikdy překonány. Ale tehdy si všichni mysleli, že to tak bude fungovat vždycky.
  • To je ta past - když se začne něčím, co má obrovský úspěch. Ale vraťme se k Lloyd Webberovým muzikálům. K těm Kočkám jste se nakonec dostal…
    S panem režisérem jsme se nerozešli úplně v nejlepším. Já jsem tehdy vytvořil projekt Rusalka – muzikál, on dělal jiné věci, ale nakonec jsme se setkali s ostatními zbývajícími spoluproducenty Ježíše v roce 2004 na Kočkách, když jsme konečně dostali licenci. Mezi tím jsem dělal původní muzikál Popelku, se Zdeňkem Bartákem. Po roce 2004 se přihlásilo Městské divadlo Brno, s Ježíšem, pak přišli znovu, že chtějí dělat Josefa. A následně odstartovala moje spolupráce v Ostravě.
  • Tam asi uvedli nejvíce muzikálových premiér s vašimi texty?
    Tam je dnes moje domovská scéna…
  • Jak k tomu došlo?
    Do Národního divadla moravskoslezského před osmi lety přišel Jiří Nekvasil jako ředitel a na pozici šéfa muzikálu a operety si vzal svoji bývalou asistentku, operní režisérku Gabrielu Petrákovou. Ta přišla s nápadem, že by chtěli dělat muzikál Marguerite, který jsem velmi dobře znal. Oslovila mě a já udělal překlad. Na představení přijel i původní autor Alan Boublil. Režii společně s Petrákovou dělala jeho žena Marie Zamora. S Gabrielou jsme si padli do noty, a začali jsme dělat další projekty, Teď máme v Ostravě na kontě čtyři muzikály Andrewa Lloyda WebberaJosefa a jeho pestrobarevný plášť, Evitu, Sunset Boulevard, a loni režisér Nekvasil realizoval novou verzi Ježíše s novou generací interpretů. Letos jsme dělali Rebeccu, skvělý titul skvěle udělaný. Gábinka byla na mateřské, a nyní se vrací na pozici šéfky. Takže tam se nám podařil malý zázrak. Českou Broadway, která se v té době táhla hlavně mezi Prahou a Brnem, posléze přistoupila Plzeň, jsme protáhli do Ostravy. Jestliže jsme ještě před třemi lety oslovovali zpěváky a herce, jestli chtějí přijít na konkurs do Ostravy, zdálo se jim to daleko. Dnes, když je konkurs, vidíte tam známé kvalitní lidi. Právě jsem se vrátil z konkurzu na Kočky, kde se nám představovali dva celé dny skvělí herci z celé republiky i ze Slovenska.
  • Takže Ostrava se stala vaším druhým domovem…
    Je to pro mě taková srdeční záležitost. Nejenže je tam třicetičlenný orchestr se skvělými hráči a dirigenty, krásné divadlo, ale hlavně - dělá se tam muzikál, tak jak by se dělat měl.
    Podařilo se nám uvést i původní český muzikál Fantom Londýna, na motivy Jacka Rozparovače, na kterém se podíleli Radim Smetana, Lumír Olšovský, Pavel Bár a já. Tenhle muzikál měl premiéru před čtyřmi lety, a hraje se dodnes. Vyhráli jsme s ním cenu na mezinárodním festivalu v Jižní Koreji + dvě ceny pro hlavní představitele. Teď se hraje pod názvem Přízrak Londýna v pražské Hybernii.
  • Takže jeden úspěch za druhým? Je to docela vražedné tempo…
    Loni jsem měl mimořádný rok, sešlo se mi to. Byla to náhoda, které nešlo odolat, že jsem musel během roku přeložit tři muzikály, což je jinak pro mě penzum minimálně na tři roky. Rebecca, Rocky, který měl půlroční zpoždění v realizaci, a přišli z GOJA Music, že získali licenci na Ples upírů od stejného autora, který napsal Rebeccu. S Michaelem Kunzem jsme léta letoucí dobří přátelé.
  • A právě na něj jsem se chtěla zeptat. Prý je českého původu?
    Narodil se v Praze, i když rodiče byli Němci. Jeho otec byl německý novinář, jeho matka herečka. Byli postiženi v roce 1946 odsunutím do Německa. Ale Česko má pro něj symboliku místa narození. Takže mu strašně záleží na tom, aby se jeho muzikály v Česku hrály. Když tady loni dostali licenci, tak jsme se domluvili s producentem, že ten muzikál přeložím já. Jestliže před čtyřmi lety vznikla situace, že jsem měl premiéru Koček v Brně počátkem května, dva týdny na to Fantoma Londýna v Ostravě, tak jsem si říkal, že dvě premiéry během tří týdnů, to už se v životě nepovede. A letos to dopadlo tak, že jsem měl v únoru premiéru Plesu upírů v GOJA Music Hall, začátkem března Rockyho v Kongresovém centru a deset dní na to, Rebeccu v Ostravě.
  • Takže se Vám, řečeno sportovním sloganem, povedl hattrick!
    Letos jsem si řekl, že nepíšu nic, a dávám si do pořádku všechny resty, které mám za to dobu. Protože v Muzikál expresu máme možnost nahrávat některé věci, které jsou uváděny nejen v Praze, ale i v regionech. Takže nejdříve jsem se asi dva týdny vznášel na obláčku slávy po těch premiérách, a pak jsem zase tvrdě spadnul na zem. Vyřizuju resty, starám se o muzikály. Máme i webové stránky (www.muzikalexpres.cz), kde lidi najdou informace o starších i nových premiérách po celém světě, programy divadel atd. Trávím své mládí na stará kolena v muzikálu a jsem rád, že tomu tak je. V Německu už jsem několik let regulérně v penzi, takže si toho „koníčka“ můžu dovolit.
  • Zajímal by mě systém práce na textech pro muzikály. Myslím, že přeložit libreto asi dokáže leckdo, ale texty k písním jsou něco jiného. Vím, že zahraniční majitelé práv kontrolují, zda se překladatel příliš neuchyluje od originálu, a navíc je tu různá melodičnost jazyků, hlavně jiné přízvuky a délka slov. Jak se s tím vyrovnáváte?
    Překlad dialogů je opravdu jednodušší, přebásnit texty v muzikálu má několik úhlavních nepřátel. Prvním z nich je původní text a obsah, druhý je hudba, třetí je čeština, která má přísná pravidla. V angličtině máte hodně jednoslabičných slov, délka slabiky je podle libosti krátká nebo dlouhá, jak si zamanete. V češtině je přízvuk na první, případně na třetí slabice. Musíte dodržovat hodnoty not, krátká dlouhá. A zpěváci mají samozřejmě rádi vokály. Vyžadují dlouhé „á“, „ů“ je téměř nezpívatelné, někdo má problémy s „í“, a mít na paměti tohle všechno opravdu není snadné. Takže nejde jen o prostý překlad, musíte vytvořit nějakou novou hodnotu. Existují autoři, kteří si to tímto způsobem přejí a jsou tomu rádi. Jako extrémní příklad uvedu Divotvorný hrnec. Z Finnianovy duhy (Finnian´s Rainbow) udělal Jan Werich s Jiřím Viskovcem Divotvorný hrnec, počeštili to, přenesli z irských přistěhovalců, na ty české. A výsledek - ty texty jsou nesmrtelné, nezapomenutelné.
  • To by asi dneska nešlo, pravidla jsou přísná.
    Ono to nešlo ani tenkrát, ale tvůrci české verze měli přímé (přátelské) vazby na autora. Když jsem viděl v roce 1968 filmovou verzi s Petulou Clarkovou a Fredem Astairem, a běžely tam titulky, které byly překladem originálu, nějak mi to k tomu nešlo.
  • S titulkováním filmových verzí je to asi jiné než s divadlem?
    Když chcete udržet rytmus, a smysl, tak se písňové texty vždy odlišují od originálu. A pro filmové titulky, je to pak třeba vždy upravovat. Když jsem dělal Evitu, a chtěli jsme to pak dát jako titulky do filmového muzikálu, zjistili, jaký je to problém, Když dodržíte obsah, tak ho nedodržujete řádek od řádku, ale spíše obecně obsah myšlenky. U filmových titulků to nefunguje, tam to musí být řádek po řádku totožné s originální verzí, jinak je to pro diváka matoucí. Jsou lidi, kteří tvrdí, že překlad má být co nejvěrnější, že se nemá dávat překladateli žádný individuální umělecký prostor. Já to stanovisko nezastávám. Pro mě je to nová hodnota. Teď jsem se setkal s oběma situacemi. U Rockyho autorka textů Lynn Ahrensová trvala na maximální věrnosti, aby to bylo řádek po řádku tak, jak to napsala ona - rýmy na stejném místě. To byl trochu oříšek, nebyla to lehká práce, ale naštěstí je výsledek v pořádku. Ale připadal jsem si už trochu v područí původního autora. Kdežto u Tima Rice nebo Michaela Kunzeho mám větší volnost…
  • To se mi líbí lépe – když má člověk větší prostor se rozmáchnout, může jít více po smyslu a řeč působí autentičtěji.
    Pochopil, že jazyk může mít i jiné prostředky. Když jsem dělal první muzikál Michaela Kunzeho Mozart!, ptal jsem se, na co mám dávat pozor. On řekl - napiš to tak, jak bych to napsal já, kdybych česky uměl. Zachovej ducha textu, ale podle svého.
  • Je výhoda, když máte dobré kontakty s původním autorem.
    V každém případě. Nejen v tom, že si některé věci vysvětlíte, protože něco vám může uniknout nebo některé věci mají dvojstranný výklad, nebo je tam těch možností více. Když může autorovi původního textu poslat konkrétní otázku, je to velice dobré. Kdysi se stalo, že Tim Rice řekl, že je nadšený překladem Ježíše. Jedna redaktorka to zpochybňovala – prý, jak to může posoudit, když neumí česky. Podle mého to posoudit může, protože autor to své dílo zná dokonale, a když sedí v hledišti, sleduje výrazy v obličeji herců, a reakce diváků. A když to funguje, je to pro něj v pořádku, že ten jazyk hezky plyne. Vidí, že ten překlad funguje. Nejhorší je, když se ztratí, a neví, co se na scéně děje. Pak je jasné, že, že něco nefunguje. Buď je chyba v překladu, nebo režii. Tahle to je.
  • Máte nějaký manuál na rýmování?
    Nemám, přiznám se, že někdy přemýšlím i v rýmech, ale nemám žádné manuály, žádné taháky. Na rýmy typu „láska – páska“ je trest smrti! Samozřejmě, existuje několik fint, které člověk má. Pokud možno se mají rýmovat různé druhy slov - to znamená, že nejde dát dvě podstatná jména stejného rodu, stejně jako se nemají používat infinitivní rýmy. Jedna z fint je, když máte v jednom rýmu krásné slovo, a ten druhý je všednější, dáte ho na začátek a rýmujete tím hezčím slovem.
  • Můžete uvést příklad nějakého opravdového překladatelského oříšku?
    Největší oříšek, který jsem měl, byly Kočky – Cats. Napsal ho T. S. Elliot, představitel anglosaské nonsensové literatury. Ten muzikál je zhudebněná sbírka básní, s podtitulem Old Possum´s Book of Practical Cats, je to příběh o kočkách, jak ho vypráví stará vačice. Vtip je v tom, že Possum byla přezdívka T. S. Elliota. Takže je to bez vysvětlivek nepřeložitelné. Čili je třeba nějakou informaci zrušit, a pokusit se najít ekvivalent. V češtině se to nakonec jmenuje Praktická knížka o šikovných kočkách. A to je jen název! V těch jeho básničkách jsou tři roviny. Jedna rovina je sdělení, naprosto jasné, třeba „jede vlak“, druhá věc je, že používá nějakou reálii, kde jsou 3-4 věci, které jsou všem jasné v Anglii, ale u nás ne. A pak jsou tu nonsensy, které nejsou jasné nikomu. To musíte něčím nahradit. A ještě jedna věc, která se týká délky slov. V angličtině jsou cat a cats jednoslabičná slova, u nás musíme použít předložky a skloňování - kočky, pro kočku, o kočce, takže to musíte celé předělat.
  • Stává se vám, že jste hrdý na nějaký text, a pak se ukáže, že zpěvák to není schopen zazpívat?
    Občas se stane, že musíte obětovat něco, co se vám líbí, pro zpěvnost a dispozice zpěváka. Musíte mu udělat prostor, jinak to nefunguje. Proto jsem jako překladatel zásadně součástí realizačního týmu. Když je to česká premiéra, bývám i na konkursech, slyším, jak zpívají první verze textů, a pak se to při korepeticích člověk snaží došperkovat a doladit.
  • Pro tvorbu muzikálových (ale asi jakýchkoli písňových) textů je potřeba talent. Ale bez perfektní znalosti češtiny a dalších řečí by to nešlo. Co Vám při této práci pomohlo nejvíc?
    Za svoje dnešní schopnosti překládání muzikálů vděčím dvěma okolnostem. Když jsem začínal, měl jsem za sebou několik set písňových textů, takže zkušenosti s textařským řemeslem a s prací s hudbou. Na druhé straně jsem působil 18 let v německém rozhlase Deutschladfunk, kde výchozí materiály k dalšímu zpracování byly v němčině. Tam jsem získal rutinu a míru toho, jak převádět cizojazyčné informace do českého výsledného textu tak, aby zněly jako napsané v českém jazyce a nikoliv doslovně překládané. Žádný překladatel nerozumí všemu. Ale ten dobrý pozná, čemu nerozumí. Někdy jde dokonce o jakýsi šestý smysl a intuici v případech, kdy sice má pocit, že originálu rozumí, ale ve skutečnosti jde o zdání a není to pravda.
  • Zajímalo by mě, zda jako autor více než tisícovky textů, jste někdy zpíval na veřejnosti?
    Já strašně špatně intonuju, nezpívám ani ve sprše, to není moje parketa. Ale samozřejmě, když člověk píše, tak si to brouká. Ale jinak, každý má své řemeslo, takže rozhodně nemám ambice tohoto druhu.
  • Jezdíte pravidelně na zahraničními muzikály?
    Byly doby, kdy jsem jezdil do Londýna cca 4 x za rok, dneska jednou dvakrát na konkrétní příležitosti. Sleduju i německou a rakouskou scénu, či Budapešť. Ameriku už méně, protože nemám rád příliš dlouhé lety. Dneska je výhoda, že spoustu toho máme na DVD, technologie záznamu se zlepšily. Ty produkce zveřejňují kvantum záběrů, takže udržovat ty informační toky daleko jednodušeji, než to bylo v 90. letech nebo prvních deseti letech milénia.
  • Překládáte věci na konkrétní objednávku, nebo přicházíte s vlastními doporučeními?
    Pokud se mi něco líbí, oslovuju divadla, a když je souhlas, a je jasné, že se to bude realizovat, začnu na tom pracovat. Třeba o Ples upírů už se jedna pražská produkce pokoušela před pěti lety. Nedostali licenci, protože divadlo neodpovídalo techniky požadavkům, ale v té době jsem už měl už hrubý překlad.
  • Vytváříte tedy více verzí?
    Jsou určité fáze, první překlad je spíše informativní. Ale psaní písňových textů nechávám na dobu, kdy je jasné, že se to bude realizovat. Principiálně nepíšu do šuplíku, protože mám dostatek konkrétních zakázek. Ale pravda je to, že v řadě případů iniciuju, přicházím za dramaturgy, řediteli divadel, a nabízím tituly, protože mám kontakty na majitele práv a autory. Snažím se dělat most mezi nimi, protože dnes je obchod s právy velmi komplikovaný a sofistikovaný.
  • Kdybyste měl říci, který ze zpěváků interpretů vás nejvíc dojal?
    Samozřejmě byla to celá ježíšovská parta Střihavka, Basiková, Bárta, ale i dnes je celá plejáda lidí, které obdivuju. V Ostravě Hanka Fialová, Martina Šnytová, hostující Tomáš Savka, Tomáš Novotný, Lukáš Adam či Katarína Hasprová. V Praze Míša Gemrotová, Roman Tomeš, Jan Kříž nebo Petr Pecha.
  • Takže považujete české interprety za konkurence schopné v porovnání se zahraničím?
    Pražská scéna si prošla přelom milénia s tím, že nebyli muzikáloví herci v dostatečném množství. Takže využívali pop zpěváky, a v horším případě celebrity, které neuměly ani tančit, ani zpívat. Dnes se umělecké školství dostává do situace, že vychovává nové kvalitní lidi, zaměřené přímo na muzikál. Byl jsem v Plzni na premiéře West Sice Story v režii Lumíra Olšovského. Má tam ty dvě party Tryskáčů a Žraloků, jsou to lidi kolem 20 let, odchovaní školami. A jsou skvělí! Po této stránce se na to dívám optimisticky. Ovšem, není příliš mnoho muzikálových režisérů, i když jsou i někteří skvělí, a je velmi málo nových skladatelů a autorů textů i překladatelů muzikálů. Já bych se měl radovat, že nemám konkurenci, ale musíme myslet na to, že jednou půjdeme do penze, tak by měli přijít nejen noví, mladí perspektivní, ale také kvalitní.
  • 19.6.2017 17:06:05 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

    Časopis 12 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Bílá voda (MdB)

    Časopis 12 - sekce

    DIVADLO

    Malá mořská víla v Minoru

    Malá mořská (Divadlo Minor)

    Poslední premiérou sezóny bude v sobotu 9. března 2024 od 18:00 hod v Minoru Malá mořská víla režiséra Jakuba celý článek

    další články...

    OPERA/ TANEC

    Opera Nova - festival soudobé operní tvorby

    Opera Nova (z vizuálu festivalu)

    Mimořádnou událostí v závěru této sezony Národního divadla bude letošní festival soudobé opery Opera Nova, kte celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Hvězdy stříbrného plátna: Brad Pitt

    Brad Pitt

    Hvězdy stříbrného plátna: Brad Pitt
    Fanynky po něm šílí, jeho herectví zraje jako víno. Portrét nezaměnitel celý článek

    další články...