Scéna.cz 

Štefan Margita: Hlas, který stále zapaluje

V pátek 15. května 2026 zaplnili příznivci Štefana Margity pražskou O2 arenu. Vedle nich se tu však během koncertu ANDĚLÉ STRÁŽNÍ možná pomyslně objevily i další bytosti – vzpomínky, návraty, ztráty, přátelé a lidé, kteří spoluutvářeli zpěvákovu životní cestu. Večer totiž nebyl postaven na vnějším efektu ani přehlídce gratulantů. Nabídl promyšlenou vnitřní dramaturgii, paměť a silné emoce.
Orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením zkušeného dirigenta Jana Kučery vytvořil pevný základ večera, který se pohyboval mezi operou, muzikálem, popem i osobní hudební zpovědí. Samotný Štefan Margita vstoupil před publikum pevně a s jistotou zkušeného tenoristy, ale zároveň bylo patrné i jemné vnitřní rozechvění. A kdo by v daném okamžiku neměl trému? Zaplněná hala, životní jubileum a celý koncertní oblouk před sebou.

Úvodní skladba Jaká to nádhera se tak stala nejen hudebním číslem, ale především vyznáním. Smyčce postupně otevřely prostor pro zpěvákův vztah k životu, přírodě i umění. Po tomto ztišeném úvodu přišla temperamentní Granada – připomínka Španělska, které Margita miluje a kam se opakovaně vracel společně se svou ženou Hanou Zagorovou. Vnitřní klid a obdiv se zde přelily do rytmu a vášně.
První hosté zároveň naznačili, že koncert nebude vystavěn jako sled izolovaných výstupů. Každý z hostů zde působil jako součást osobního a uměleckého příběhu Štefana Margity. Monika Absolonová přinesla do duetu Čistý svět pozitivní světlo a lidskou blízkost. Olga Lounová v písni Mezi oceány vytvořila zajímavý kontrast mezi operním světem Margity a svou vlastní poprockovou energií. Violoncellistka Iris Moris pak během skladby Našel jsem vzkaz nabídla intenzivní a emotivní doprovod, v němž výraz violoncella téměř zhmotnil vnitřní napětí celé skladby.
Gabriela Soukalová v duetech Houpat se na vlnách a Teď budu mluvit já otevřela další důležitou linku večera – cestu pády, návraty a hledáním vlastní síly. Právě zde bylo definitivně zřejmé, že Andělé strážní nejsou koncertem bilanční okázalosti, ale hudebním příběhem o lidské cestě, pochybnostech i naplnění.

Hlasy žen jako zrcadlo Margitova příběhu

Jedním z nejsilnějších dramaturgických principů večera byla práce s ženskými hlasy. Štefan Margita zde nestál jako osamělý tenor proti světu. Naopak. Jednotlivé zpěvačky a herečky vytvářely kolem jeho hlasu emocionální krajinu vzpomínek, kontrastů i lidské blízkosti.
Ivana Chýlková přinesla do večera civilnost, ironii a lehké narušení hrozící monumentalizace koncertu. Duet Mráz ještě držel vnitřní melancholii večera, ale následné Boty proti lásce nabídly výrazný dramaturgický zlom. Nešlo o vzdor proti atmosféře koncertu, ale o potřebné odlehčení, nadhled a připomenutí obyčejného života. Výrazná choreografie ženské company a barevně odlišené vysoké kozačky jednotlivých tanečnic vytvořily jeden z vizuálně nejvýraznějších momentů večera.
Bára Hrzánová naopak přinesla syrovější a téměř folklórní energii. Hraj muziko zde nepůsobila jako pouhé číslo programu, ale jako vyznání hudbě samotné – síle, která Margitu provázela celý život.
Zásadním bodem koncertu se však stala skladba Stáří s Michaelem Kocábem. Původně silně spojená s jeho hlasem zde získala nový význam. Kocáb v černém cylindru a plášti s rudou podšívkou nepůsobil jako běžný host večera. Spíše jako průvodce časem, zrcadlo lidského života nebo tichý stín konečnosti. Jeho recitativ a důrazy refrénu vytvářely zvláštní napětí mezi smířením a vzdorem. Velmi silně působilo i jeho umístění v orchestru poblíž harfy – nástroje, který v sobě nesl téměř symbolický motiv osudu.
Po této existenciální zastávce přišla Marta Jandová jako potřebný energetický protiproud. Její Signál a následný duet Stopy vrátily koncertu pohyb, fyzickou energii a rockovější tah. Přesto ani zde večer neztratil svou vnitřní linku. Texty o vodě, pádu, hoře či obkroužení snu znovu připomínaly, že celý koncert je především cestou člověka životem.

Přítomnost nepřítomného člověka

Emocionálním vrcholem večera se stala Jitka Čvančarová. Její Adieu otevřelo prostor ženské zranitelnosti, bolesti i síly. Následující duet Tygr z hotelu pak přinesl další silnou připomínku Hany Zagorové. Přesto večer nikdy nesklouzl k sentimentální pietě. Naopak. Hana Zagorová zde byla přítomná přirozeně – jako člověk, který stále zůstává součástí Margitova života.
Právě proto působila mimořádně silně i následná projekce hologramu během skladby Já nemám strach. Z bočního pohledu části publika se silueta téměř rozplývala do světla a působila skoro jako duchovní přítomnost. Technická stránka zde však nebyla podstatná. Důležitý byl okamžik ztišení celé haly.
Duet Anděl strážný se následně stal symbolem celého koncertu. Nešlo už jen o hudební číslo, ale o obraz vztahu, věrnosti a pokračující blízkosti.
Kateřina Kněžíková pak v árii Měsíčku na nebi hlubokém nabídla téměř pietní zklidnění večera. Operní čistota jejího hlasu vytvořila most mezi vzpomínkou, duchovní rovinou koncertu a návratem k samotné podstatě Margitovy umělecké cesty.
Závěrečná skladba E penso a te od Lucia Battistiho pak uzavřela celý koncert překvapivě intimně. Překlad textu promítaný na obrazovkách připomínal nejen vztah Štefana Margity a Hany Zagorové, ale zároveň vytvářel zvláštní pouto mezi zpěvákem a publikem. Velmi chytrým dramaturgickým tahem byl i závěrečný refrén, do kterého se mohli přirozeně zapojit všichni účinkující i samotní diváci.

Večer Andělé strážní tak nakonec nepřinesl obraz nedotknutelné hvězdy, ale člověka, který se po sedmdesáti letech stále dokáže dívat kolem sebe s pokorou, emocí a vnitřní energií. Štefan Margita během celého koncertu nepůsobil jako umělec, který bilancuje svou cestu, ale jako hlas, který stále zapaluje další lidi kolem sebe. A právě proto působil tento večer tak lidsky, pravdivě a silně.

🎵 Štefan Margita Andělé strážní
Účinkující: Štefan Margita; Monika Absolonová; Olga Lounová; Iris Moris; Gabriela Soukalová; Ivana Chýlková; Bára Hrzánová; Michael Kocáb; Marta Jandová; Jitka Čvančarová; Kateřina Kněžíková; Lenka Graf; hologram Hany Zagorové.
Inscenační tým: režie Filip Renč; produkce Monika Trávníčková, PKF – Prague Philharmonia; dirigent Jan Kučera.
O2 arena, 15. května 2026

📘 ww.stefanmargita.com