Scéna.cz 

Benjamin Godard na CD

Chloë Hanslip, rodačka z anglického Guidfordu, Surrey, začala hrát na housle ve věku dvou let – ve čtyřech už hrála veřejně v místním Purcellově sále a o rok později se představila Yehudi Menuhinovi, který ji doporučil do třídy Nataši Bojarské ve své škole. Psal jsem o ní v minulém čísle Hudebních rozhledů, když jsem představoval nahrávku populárních kusů skladatele a virtuosa Antonia Bazziniho. Tehdy jsem se zároveň zmínil o kompaktním disku s houslovými koncerty Benjamina Godarda (1849–1895), který mu předcházel. Díky domácí firmě Classic Music Distribution, která má exkluzivní distribuční vztah s vydavatelstvím Naxos, jsem zmíněný titul promptně obdržel a zvědav především na produkci sólistky mohu ho směle doporučit i jako úctyhodný výkon orchestru a dirigenta. Chloë Hanslip zde tentokrát nalezla příležitost náležitě prožít velkou koncertní hudební plochu a bez rozpaků, jistě a suverénně, přednáší krásnou romantickou literaturu se všemi jejími atributy, nuancemi, záchvěvy, barvami, procítěnou dynamikou, vypjatými frázemi vrcholících melodických oblouků podpořených dynamickým orchestrálním vzepětím i krásně využitými sólovými kadencemi, v nichž je orchestr – jakoby z oka vypadl paganiniovské koncepci – přidruženým, pouze přitakávajícím doprovazečem. To vše se týká hned první věty Koncertu pro housle a orchestr č. 2, op. 131, který byl dokončen v roce 1892. Hudba první věty začíná akordickými údery houslí, bezprostředně podpořenými orchestrální odezvou – je to majestátní a teatrální nástup, který ovšem dlouho nesetrvá ve své bombastické prezentaci a housle se ujmou melodického příběhu založeného na houslových finesách. Romantická, neobyčejně proměnlivá melodie, je jednou z nejčastěji předváděných předností díla a zejména nástroje. Godard, sám houslista a žák Henriho Vieuxtempse, ji vede od hlubokých poloh do strmých výšin v neustálém pohybu v tempu Allegro moderato – housle občas setrvají ve vypjatém místě – nejčastěji samozřejmě v horní poloze, kde se téměř pyšní chvějivým jasem stříbřitého stradivariovského tónu. Častou ozdobou věty jsou fantasticky naplněné jasné přehledné a potěšující stupnicové běhy.

Allegro moderato je rušnou, melodicky líbeznou částí koncertu a Chloë Hanslip ukazuje vše, co šlechtí virtuosa a má opravdu co předvádět. Uměřeně nabízí posluchači příležitost zaposlouchat se do tónu houslí a tehdy rozhodně potěší srdce kulatým tónem hřejivé barvy, kterou povyšuje a prohlubuje dokonalým vibratem, jenž činí dojem neznatelného kolísání či chvění tónu. První věta je také dokonalou prezentací zdařilé, slohově naplněné dirigentské práce Kirka Trevora s pečlivě připraveným orchestrem, který rozhodně má dobré jméno. Zdá se, že dle tradice kvalitní a zodpovědné umělecké konání Státní filharmonie Košice neutrpělo v bouřlivých proměnách újmy. Současnost orchestru, který byl založen v roce 1968 a zušlechťován dirigentským umění Bystríka Režuchy, nestojí pouze na obrovitém projektu kompletních provedení symfonické koncertní a taneční hudby členů legendárního valčíkového rodu Straussů – pro vydavatelství Naxos a Marco Polo pořídil kompletní vydání hudby Johanna Strausse syna a jeho bratra Josepha – ale i na hudbě velkých mistrů světové historie – od roku 2003 dokonce pořádá i Festival současného umění. V romantické hudbě dnes prezentovaného Benjamina Godarda je orchestr opravdu skvělý. Druhou větu, Adagio quasi andante, zahajuje výstavním bukolickým zvukem hlubokých žesťů, do něhož přichází z piana vyrůstající tón lyricky provoněných houslí – melodie tu má větší šíři a nosnost, ale záhy seznáme, že je pohybem velmi příbuzná svým proměnám z první věty. Nicméně přibývá efektů a jemné orchestrální práce, která citlivou účastí tympánů navozuje tajuplnou a zdrženlivou náladu. Občas se nezdrží a doprovodí sólový nástroj do emotivního zesílení své výpovědi – v závěru se ovšem vrací do své výchozí, jemně utichající polohy.

Závěrečná věta díla, Allegro non troppo, splňuje předpoklady jeho finální části. Orchestr jde vpřed od samého počátku opakováním not krátkých hodnot a v mnoha okamžicích tu slyšíme praktiky orchestrální práce operního skladatele – Godard je autorem osmi velkých scénických kusů. mezi nimi – jak známo – nejpopulárnější opery Jocelyn. Houslová linie se mnohdy zapojuje do povědomých repetovaných rytmických proměn a pasáží – věta uhasíná v klamném závěru a dokončuje svoji roli v tradičním velkém zvuku a rytmicky prudkém závěru.
Druhé dílo v pořadí, Romantický koncert pro housle a orchestr, op. 35, byl napsán pět let před druhým koncertem v roce 1887. Má čtyři věty: Allegro moderato – Adagio ma non troppo – Canzonetta: Allegro moderato – Allegro molto. Dílo je hodnoceno jako kus, kde autor v mnohém experimentuje, i zde ale zůstávají housle charakteristickým sólistickým tvůrcem děje. Benjamin Godard napsal po dvou koncertech pro klavír a pro housle, v symfonickém oboru zanechal čtyři symfonie, napsal množství komorní i vokální hudby a jako pravý Francouz neopomenul operní tvorbu. Svou hudební kariéru začal jako zázračné hudební dítě – nejprve se učil u Richarda Hammera a ve čtrnácti (uvádí se i v deseti) letech byl přijat na Pařížskou konzervatoř, kde studoval také kompozici u Henriho Rebera. Byl zaujat zejména tvorbou Roberta Schumanna, jehož Dětské scény roku 1876 instrumentoval. Třetí skladbu na dnes představovaném kompaktním disku Naxosu, Poetické scény pro orchestr, op. 45, napsal v letech 1879–80. Dílo patří do často zhudebňované inspirace toulek krajinou, kterou už Godardův krajan Hector Berlioz mistrně zhudebníl ve své symfonii s violovým sólem Harold v Itálii. Benjamin Godard pojmenoval jednotlivé části suity V lese (Dans les bois) – V polích (Dans le champs) – V horách (Sur le montagne) – Na vesnici (Au village). Scény jsou skutečně souborem krásných hudebních, ryze romantických žánrových programních obrázků, v nichž ožívají příslušné scenérie předznamenané již v názvu díla.
Buklet kompaktního disku je bohatý na fakta ze života skladatele. Dle tradice labelu nehýří obrazovou přílohou, přesto zde nalezneme portrét skladatele (na přední straně bukletu) a fotografie sólisty a dirigenta Oba jsou rovněž zmíněni stručnou biografickou črtou v textu, spolu s informací o orchestru. Titul je navíc zasunut do obalu – návleku ve žluté barvě a na jeho přední straně se opakuje – tentokrát v barvě – fotografie Chloë Hanslip. Zadní strana návleku opakuje technické údaje ze zadní strany obalu a přidává noticku o skladateli.

NAXOS Rights International Ltd. 8.570554 P 2008
Benjamin Godard: Koncert č. 2 pro housle a orchestr, op. 131, Romantický koncert pro housle a orchestr, op. 35, Poetické scény pro orchestr
Chloë Hanslip – housle, Státní filharmonie Košice, dirigent – Kirk Trevor
Nahráno v Domě umění Košice, Slovensko 1. – 5. června 2007, produkce Karol Kopernický, zvuková režie Otto Nopp, editor Ladislav Krajčovič. Celkový čas 66:01
Zdroj Hudební rozhledy 10/2009 - Rafael Brom