Scéna.cz 

S Liborem Vaculíkem nejen o tanečním dramatu Faust

Choreograf, režisér a libretista LIBOR VACULÍK připravil pro soubor baletu Národního divadla taneční drama FAUST, které na pozadí dějin 20. století rozvíjí faustovské motivy. Premiéra se koná 5. a 6. prosince 2009 v pražském Stavovském divadle. Libor Vaculík jako skvělý sólista tančící ve Slovenském národním divadle v Bratislavě ztvárnil nejslavnější role klasického repertoáru a vyhrával světové taneční soutěže. V současnosti se věnuje choreografii, v níž je neméně úspěšný. Svědčí o tom celkový počet 21 nejrůznějších cen, od těch baletních po ocenění choreografie Svěcení jara v roce 2005. Má za sebou vedle dalších prací přes 30 celovečerních choreografií baletů i muzikálů. Byl hostem našich NetHovorů (18.11. 2009 záznam rozhovoru zde). I přes on-line zpověď přinášíme s Liborem Vaculíkem tento rozhovor.

Jako sólista jste byl slavný, a přeci jste tancování nechal dřív, než bylo nutné. Co vás vábilo na choreografii?
Ve 35 letech jsem si říkal, že jsem už tolikrát na scéně miloval, umíral, vraždil, žárlil, že toho bylo dost. A začal jsem koketovat s choreografií - samozřejmě od krátkých opusů až k celovečerním titulům. Najednou mě to začalo živit a já jsem už neměl potřebu tancovat a něco sobě či jiným dokazovat. Měl jsem výhodu v tom, že jsem si říkal: Když něco v choreografii pokazím, řeknou si lidé: jako choreograf nic moc...
… ale tanečník byl výborný! Dnes už o mně mladá generace jako o tanečníkovi ví velmi málo. Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem na konzervatoři v předmětu „dějiny tance“ maturitní otázka číslo 23. Renomé, které jsem měl jako tanečník, jsem se snažil přenést dál do choreografie. Je to ale sázka do loterie. Na choreografii je úžasné to, že stále pracujete s novými tématy. Moc rád vybírám témata z dějin nebo se rád nechávám inspirovat filmovou tvorbou.

Proto jste ztvárnil třeba Psycho nebo Královnu Margot, Čajkovského či Někdo to rád...
Pracuji nejen v Praze, ale i v jiných divadlech. Setkáváte se přitom s novými lidmi, s novými tanečníky. Někdy je soubor lepší, někdy horší. Když pracujete se slabším souborem, musíte tomu přizpůsobit pohybový slovník. Ale je to poučné – i z ovaru se musíte pokusit udělat svíčkovou. To jsou věci, které mě baví.

Co mohou diváci čekat od vašeho tanečního dramatu Faust?
Doufám, že nám to vyjde a že se publikum může těšit na plnokrevné divadlo plné emocí, lásky, plné příběhů a charakterů, tak jako je to u Goetha. Se Zdeňkem Prokešem, spoluautorem libreta, se snažíme Goetha ctít. Samozřejmě se všechno nedá přetlumočit do tance. Jsem zastáncem rčení: raději méně filosofie a více příběhů. Dnešní divák je odchovaný akčními filmy, divadlo ho zajímá, když má spád.

Jak je to vlastně s postavami ve vašem Faustovi? Dal jste jim trochu jiná jména než Goethe... Znamenají taková jména něco zvláštního, symbolického?
V podstatě jsme všechny postavy přejmenovali, až na Gretchen – Markétku. Chtěli jsme, aby tam vznikla asociace na původní jména z Goethovy dramatické básně. Z Fausta je Feustel, z Mefista Mentes, z Valentina Walter, ze Siebla Siegler. Největší problém jsme měli s přejmenováním Mefista. Dali jsme mu název Mentes. To je postava velmi různorodá, možná živá, možná neživá... Proto tanečník, který ho ztvárňuje, tančí současně Hitlera i Stalina, důstojníka SS, židovského krejčího... Mentes - Mefisto má tedy více podob, od úlisného, podvodného svůdce svádějícího Feustela, aby se upsal na smlouvu... Kdybych měl sám v této inscenaci účinkovat, chtěl bych představovat právě Mentese.

...právě zlo, zlá postava bývá hybatelem děje...
Nevím, jestli je zlá. Ani u Goetha to není jednoznačné. Mefisto se vsadí s Bohem, že Fausta svede. Také já mám Mentese nejednoznačného. Když dělá židovského krejčího, je zhmotněním útrpnosti. Jeho epizodka se odehrává v roce 1933 za nástupu fašismu v Německu, kdy byli Židé utlačováni, měli zákaz chodit do kina, v osm večer měli zákaz vycházení, směli nakupovat jen v několika obchodech.
Když se Mentes převlékne za Hitlera nebo Stalina, je to diktátor. Jeden je diktátorem za války, druhý po ní. Mentes tu musí ukázat panovačnou tvář. Když hraje důstojníka SS v koncentráku, měl by se podobat doktorovi Mengelemu, úlisné, hnusné zrůdě. Na dalších odbočkách Mentese se snažím hledat jiné charaktery.

Co ale jméno Mentes znamená? Je třeba odvozeno od latinského mens – duch?
Něco takového bych v tom vůbec nehledal. Jiná jména jen naznačují, že nejde o doslovný přepis Fausta, je to prostě faustovská inspirace. I Václav Havel má hru, která je inspirována Faustem, resp. je určitou jeho parafrází. Inspirace Goethovým veledílem je i v hudbě, v Berliozově Faustově prokletí, v Gounoudovu Faustovi, v Mefistofelovi od Boita, v Schumannových Scénách z Goethova Fausta, dále v literatuře, například u Thomase Manna či Bulgakova, anebo ve výtvarném umění u Delacroixe. A to jsem umělecká díla, která čerpala z Goethovy předlohy, nevzpomenul zdaleka všechny.

Neinspiroval jste se pro svého Fausta, odehrávajícího se ve 20. století, také slavnými filmy s atmosférou druhé světové války, jako jsou Kabaret, Schindlerův seznam, Obchod na korze?
Máte pravdu – jen Obchodem na korze nikoliv, ten a Spalovače mrtvol chci jednou dělat. S Kabaretem máte pravdu.

Souvislosti filmu a baletu jste svého času studoval a je to vaše jedinečná doména.
Studoval, ale z časových důvodů nedostudoval. Chtěl jsem původně dělat Kabaret jako balet, ale od Američanů jsme nedostali autorská práva. Prostředí kabaretu je pro tvůrce velmi vděčné – svým způsobem zrcadlí politické změny a reaguje na ně. Je to prostředí, kde se dá udělat politická satira.

A vy jste tanečně ztvárnil i politickou satiru!?
To doufám. Když nastupuje fašismus, všichni v našem faustovském kabaretu oslavují Hitlera a Židé jsou vysmíváni a utlačováni, a když válka skončí, začne být zase špatné všechno, co je americké. Jak si předtím kabaretní tanečnice dělaly legraci ze žida, tak teď si dělají legraci ze strýčka Sama, což byla personifikace amerikanismu jako něčeho špatného. A když půjdeme v dějinách dál, mám tam zase tanec kolchoznic se srpem a kladivem. Žijeme v době, kdy vždycky někomu vzdáváme hold – ať už proto, abychom se měli lépe, nebo proto, abychom přežili. Již jsem řekl, že v každém z nás je kousek Mefista a kousek Fausta. Vždyť i divadlo je pro mě takovým Mefistem. Podepíšu smlouvu, že pro divadlo něco udělám. Vezmu si výtvarníka, a ten se zase upíše k tomu, že mi udělá do inscenace scénografii. Člověk se celý život upisuje a je to logické, potřebujete jíst, platit složenky. I Lisabonskou smlouvu můžeme brát jako upisování se. Takže to mi nevadí. Nevadí mi obohacování, vadí mi někdy prostředky, jakými toho někteří lidé dosahují.

Prozradíte víc o hudbě, jakou jste u Fausta použil? Nehodil se vám třeba Stravinského Příběh vojáka? Tam je také upisování se ďáblu...
Mám ve Faustovi jiného Stravinského – fragmenty ze Svěcení jara. Podstatu tvoří Šostakovičova hudba. Chtěl jsem původně použít Leningradskou symfonii, koupil jsem si však celý komplet CD s Šostakovičem a celé prázdniny jsem hudbu vybíral. Není to zrovna jednoduché. Když ráno v osm začnete poslouchat hudbu, ve dvě odpoledne už nevíte, co a kde jste slyšel, takže je nutné si to zapisovat i s režijními poznámkami. Poslouchám často hudbu od Johna Williamse, což je Spielbergův dvorní skladatel. Ve Faustovi používám jeho hudbu k Schindlerovu seznamu. Má to úžasnou atmosféru právě souvisící s holocaustem, ta hudba má židovskou vůni. V naší inscenaci je Gretchen židovskou dívkou. Celý ten hudební guláš dává dohromady Petr Malásek, můj dlouholetý spolupracovník. Má v sobě něco krásného – sebe neprosazuje. Když něco spolu děláme, je schopen krátit i svou vlastní hudbu, když je to pro dobro věci. Dělali jsme spolu muzikály Čachtická paní, Edith, vrabčák z předměstí i balet Někdo to rád... Je to velmi pokorný člověk, který slouží divadlu. A režisér musí vědět, co chce a dostat jednotlivé složky do harmonického celku. Někdy je třeba zkrátit hudbu, někdy vyhodit krásný kostým, jindy přetvořit scénu. Autoři z toho bývají někdy smutní, když režisér prosazuje svou vizi, ale lidi, s nimiž už delší dobu pracuji, mi důvěřují, vědí, že mi jde o celkový výsledek. Takový je i Martin Černý jako autor scény či Roman Šolc navrhující kostýmy.

Bude na kostýmech něco specifického? Asi to budou stylizované nacistické uniformy...
Vůbec nebudou stylizované. Inscenace postihuje dobu od roku 1930 do roku 1989, takže móda se mnohokrát změní. Je to tedy pro ND i finančně dost náročné. Vojenské uniformy jsou nejdražší. Musí se ušít a musí působit reálně. Na to jsem dbal. Je výhoda, že Roman Šolc kdysi tancoval, ví, co taneční kostým potřebuje.

A scéna?
Scéna je dvojpodlažní, skládací... nechte se překvapit.

Tématem Fausta už jste se částečně zabýval dřív. Váš nynější obří Faust toho obsahově pojme mnoho a kus dějin k tomu. Ale zřejmě vás bude nadále inspirovat. Vrátíte se k němu zase jinak?
Fausta by chtěli i v divadle v Olomouci. A k olomoucké scéně mám kladný vztah, jsou tam fajn pracovití tanečníci. Přejí si Fausta „rohatého“, jak tomu říkám, takovou goethovskou pohádku, která by byla publiku milá. Bohužel asi bude mít kultura čím dál míň peněz. Tak to abychom dělali příští představení v plavkách a pokud možno ve svých.

(Zpracovala Eva Jeníková)