Scéna.cz 

Jan Klusák: Monology

Jan Klusák sestavil repertoár nového CD jednak ze skladeb svého studentského mládí, kdy poté, co skonal Prof. Jaroslav Řídký, byl na Hudební fakultě AMU ve skladbě žákem Prof. Pavla Bořkovce (1956–57), jednak ze sólových skladeb, vytvořených ve výseku 17ti let své kompoziční zralosti (1986–2003). Za tuto podvojnost se ve svých stručných poznámkách v bukletu roztomile omlouvá. Zařazené skladby z mládí označuje jako skladiště svých dětských lásek a vyslovuje naději, že je lze ještě dnes poslouchat. Musím říci, že se i po tolika letech poslouchají vděčně a nepochybuji, že ještě dlouho se tak poslouchat budou. Téměř každou osobnost z toho skladiště lze snadno identifikovat na první poslech – a přece vás nenapadne označit tu hudbu jako epigonskou či eklektickou. Ne každé přihlášení se ke slohu někoho z předchůdců zejména po Stravinském a vůbec neoklasicismu působí epigonsky. Návraty Jana Klusáka slyšíme jako jeho reakce, kde občas identifikujeme či alespoň vytušíme jeho osobitý neo-přístup. A zejména: invence v těchto jeho skladbách není slabší než u autorů, k jejichž slohu se vrací, např. Polka a Toccatina či Etuda quasi polka než neoklasicisující skladby Bohuslava Martinů; neologizovány jsou tu i slohové odkazy k Bedřichu Smetanovi. A jsou to skladby i pianisticky vděčné.

Mladá interpretka Lucie Kaucká je hraje skvěle. Znamenitě, s energií a věrohodně barokizujícím přístupem hraje také Sylvia Georgieva Klusákovu Partitu in G pro cembalo. Kupodivu jediný, ale ten nejdůležitější zdroj neoklasicismu raného Jana Klusáka tu chybí: Mozart a vůbec vídeňský klasicismus. Není to ovšem chyba dramaturgie tohoto CD: skladatel jej bohatě uplatňoval v četných jiných žánrech, ne do té míry v sólových „monolozích“. Ze čtyř skladeb, vzniklých v době skladatelovy zralosti, zahajuje toto CD GaDe, fantazie pro housle (1996–2003). První slovo je ovšem kryptogram, ale ne dánského skladatele 19. století Nielse Gadeho, jehož jména takto využil např. Robert Schumann v klavírní Severské písni. Zde u Jana Klusáka je to kryptogram z prvních dvou písmen křestního jména a příjmení houslistky Gabriely Demeterové, pro kterou dílo původně psal, a zároveň označení tónů, na které jsou laděny prázdné struny houslí. Skutečnost, že dílo nenastudovala, je jednou ze škod, jaké utrpěl český hudební život poté, co Demeterová odstoupila od vystupování na českých koncertních pódiích. I když je to hudba křehká, spíš ke klidnější introspekci obrácená, určitě by jí byla dala výraznější stavebné sevření a semknutější tvář než mladá houslistka Lada Fedorová, jež tento snímek nahrála. A roli tu možná sehrála i méně kvalifikovaná režijní péče při nahrávání. U nás zatím nemáme špičkovou osobnost, slučující na vysoce profesionální úrovni umění režie hudební a zvukové. Výsledek osobnosti, uvedené pro tento snímek na obou těchto postech, neukazuje na plný zdar při vedení k vyhraněně profilované stavbě i v některých detailech houslové hry. Ostatní tři skladby svěřil Jan Klusák předním interpretům jednotlivých nástrojových oborů. Hobojista Vilém Veverka skladbu Priápeia (1986) zahrál skvěle a se smyslem pro zvláštní skladatelův zvukový záměr. Ten spočívá ve zvláštním doporučení hrát onu hudbu v prostoru s dlouhým dozvukem, který spojí hrané tóny – zejména silné a z povahy jednotlivých poloh nástroje průrazné – do souzvuků a vícehlasu. Je to ovšem vícehlas zvláštní, v němž současně znějící tóny nabývají různých dynamických i témbrových rozdílů. Oba režiséři – hudební otec Zdeněk i zvukový syn Jan Zahradníkovi – podpořili ke zdaru věci přirozenou akustiku Sukovy síně, kde se nahrávalo, značnou mírou umělého dozvuku tak vhodného, že výsledkem je velmi účinný virtuální prostor. Při koncertním provádění v obvyklých koncertních sálech by se nedalo takového zvuku dosáhnout, ale v nahrávce na tomto CD je to báječný efekt. Pohyblivá nepohyblivost pro varhany (1991) byla inspirována – jako několik jiných skladeb Jana Klusáka – výtvarným dílem, tapiserií Jiřího Tichého. Svébytně hudebním řešením tu vyjádřil představu filozofického dosahu, jakou svými prostředky sledoval i autor výtvarné předlohy. Dílo velmi přiměřeně a s fantazií pro vyjádření tak zvláštního skladatelova záměru nahrál Jan Hora. Za nejfantazijnější a nejkrásnější interpretační výkon celého CD Jana Klusáka Monology považuji nahrávku nejdelšího díla, přes 20 minut trvající skladby Ubi vult pro sólovou violu. Skladatel název vysvětluje jako druhou polovinu rčení „Spiritus flat, ubi vult“, volně převzatého z Janova evangelia (3,8), tedy „Duch vane, kam chce“. Tím se chce naznačit improvizační charakter skladby, která se však rozvíjí ve skutečnosti na pevné osnově. Když jsem těch 20 minut sólové violy poslouchal, nenapadlo mne, že to trvá tak dlouho a na délku skladby jsem ani na chvíli nepomyslel. Měl jsem dojem s širokým dechem rozvíjeného melodického proudu vážné povahy, obsahově a chvílemi možná i slohově blízkého violové filosofické reflexi Sonáty Ladislava Vycpálka. Violistka Jitka Hosprová plně pochopila toto hudební poselství a zahrála je nádherně: krásným tónem s bohatstvím barevných valérů a se znamenitě řešenou stavbou celku.

2009 JK XXI PRAGUE – skladatelova vlastní edice
Jan Klusák: Monology. GaDe, fantasie pro housle [1], Partita in G pro cembalo [2–4], Priápeia pro hoboj [5], Pohyblivá nepohyblivost pro varhany [6], Ubi vult pro violu [7], Polka a toccatina pro klavír [8–9], Tři etudy pro klavír [10–12], Lada Fedorová – housle [1], Sylvia Georgieva – cembalo [2–4], Vilém Veverka – hoboj [5], Jan Hora – varhany [6], Jitka Hosprová – viola [7], Lucie Kaucká – klavír [8–12]
Nahráno roku 2009 v Sukově síni Rudolfina v Praze 29. – 30. 7. [2–4] a 30. 6. [5 a 7], v sále Reduta v Olomouci 19. 7. [1] a 2. 9. [8–12] a v Sále Martinů Hudební fakulty AMU v Praze 3. 10. [6], hudební režie Zdeněk Zahradník [2, 4, 5, 6, 7] a Richard Mlynář [1, 8–12], zvuková režie Jan Zahradník [2, 4, 5, 6, 7] a Richard Mlynář [1, 8–12], stereo DDD. Celkový čas 65:53.
Zdroj Hudební rozhledy 02/2010 - Jaroslav Smolka