Scéna.cz 

Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper

Vydání scén z oper Josefa Bohuslava Foerstra (1859–1951) u příležitosti 150. výročí jeho narození je záslužný čin, i když je zřejmé, že toto CD nenajde mnoho zájemců a sotva bude mít tržní úspěch. S výjimkou Evy a do jisté míry snad ještě Jessiky totiž Foersterova operní tvorba dávno propadla hodnotovým sítem času a už po mnoho desetiletí se neinscenuje. Mladší generace dávno neví, co se za tím seznamem neobvyklých titulů vlastně skrývá. Přitom J. B. Foerster patří k pětici nejvýznamnějších českých skladatelů z přelomu 19. a 20. století (vedle Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Otakara Ostrčila). Má mezi nimi postavení jakéhosi strážce tradice, mostu zpět ke generaci Smetanově a Dvořákově. Jako syn pražského varhaníka a profesora varhanické školy měl k domácí tradici blízko; oba starší mistry osobně znal a navazoval na ně.

Na svém kontě má Foer¬ster šest oper, z nichž zejména Eva (1899) měla velký úspěch nejen při premiéře, ale dočkala se mnoha nastudování v Národním divadle i na mimopražských scénách a patřila k základu repertoáru ještě daleko za polovinou 20. století. Nevýhodou jeho operního odkazu je skutečnost, že s postupujícím časem nabývá stále reflexivnější a méně dramatické povahy. Debora a Eva jsou romantické psychologizující příběhy, jež měly ve své době úspěch, Evě se dostalo zajímavého srovnání se současně vznikající Janáčkovou Její pastorkyní, dobře byla přijata i Jessika, i když posunula námět své předlohy – Shakespearovy komedie Kupec benátský – směrem k lyrickému a ne jen komickému vyznění. Srdce, Bloud i Nepřemožení zřejmě naději na oživení nemají. Nicméně je zajímavé realizovat alespoň pěvecky vděčné nebo žánrově vyhraněné úryvky některých jejich scén. Foerster navazuje i v operách na tradici. Tance a žánrové obrazy, jaké v tomto výběru reprezentuje především Polka ze 3. dějství Debory, velmi konsekventně vyrůstají ze Smetany a Dvořáka. Nejlepší ze scén toho druhu je asi zhudebnění Nerudovy Balady české pro zpěv Žitného z opery Srdce. Je to stejně vřelý výron nerudovského vlastenectví, jakým je finální píseň cyklu Otakara Jeremiáše Láska z téhož roku 1921, kdy Foerster komponoval také své Srdce. V lyrických scénách převládá tradice: nejen česká, ale hudba tu souzní i s italskými sladce milostnými scénami. Už v Deboře najdeme snahu o stavebně široce rozvitou zpěvní deklamaci neariosního typu. Vrcholem je krásná závěrečná scéna Evy, dostupující k vizionářskému „Já vidím ráj“ před Eviným sebevražedným skokem do Dunaje. Zajímavou Foerstrovou sugestivní kresbou středověké atmosféry je scéna z oratoria Svatý Václav – jediná ansámblová se sborem a sólisty na celé desce. Patnáct českých pěvkyň a pěvců, podílejících se na interpretaci těchto ukázek, je také zajímavou sondou do profilu vokálního umění generací z druhé poloviny 20. století. Pro mne je tu nejlepší výkon Marcely Machotkové v závěru Evy, Beno Blachuta ve Svatém Václavu a Ladislava Mráze v Baladě české ze Srdce. Jsou tu i výkony ne zcela dokonalé, poznamenané i věkem pěvců, kteří nahrávali už za svým zenitem. Zesmutněl jsem, když jsem slyšel intonačně labilní zpěv Theodora Šrubaře v ukázce z Debory. Celek si však svou úrovní dramaturgickou i interpretační nesporně zasluhuje respekt.

RADIOSERVIS – ČESKÝ ROZHLAS CR0461-2 ve spolupráci se Společností J. B. Foerstra
Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper – Debora – Ouvertura I (1), Co je to se mnou (Josef, Debora) (2), Polka (3); Jessika – Již stalo se (Jessika) (4), Do moře vůně (Lorenzo, Jessika) (5), Ó lásko, zdroji žití (Bassanio) (6); Nepřemožení – Jen upomínek sladká záře (Viktor, Alba) (7); Srdce – Žil jednou v Čechách (Žitný) (8); Svatý Václav – Gospodi pomiluj (sbor, Václav, Radslav) (9); Bloud – A ten hoch nejde zas (Barbora, Vít) (10); Eva – Ouvertura III (11), Koho by neoslnil ten náhlý obrat (Samko) (12), Evuško, čekáš (Mánek, Eva) (13), Sama jsem a opuštěná (Eva)
Zpívají Theodor Šrubař (2), Drahomíra Tikalová (2), Zdenka Hrnčířová (4), Zdeněk Švehla (5), Milada Šubrtová (5), Ivan Kusnjer (6), Ivo Žídek (7, 10), Alena Míková (7), Ladislav Mráz (8), Beno Blachut (9), Václav Bednář (9), Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, sbormistr Jiří Pinkas (9), Věra Krilová (10), Jindřich Jindrák (12), Jiří Zahradníček (13), Marcela Machotková (13, 14). Hrají Symfonický orchestr Čs. rozhlasu, (1, 5, 6, 7, 11, 12), Symfonický orchestr Pražského rozhlasu (2, 4, 8, 9, 10) a Orchestr Národního divadla (3, 13, 14). Řídí Rudolf Vašata (1), František Dyk (2, 8), Josef Chaloupka (3, 13, 14), Jaroslav Vogel (4), Josef Hrnčíř (5, 7, 10), Libor Pešek (6), Karel Ančerl (9), Slavomír Spousta (11), Jan Hus Tichý (12). Program sestavil ze snímků Českého rozhlasu, pořízených přibližně od sklonku 40. asi do 80. či 90. let 20. století, u příležitosti 150. výročí skladatelova narození roku 2009 Jan Králík, ve studiích Českého rozhlasu snímky rekonstruoval a digitalizoval Miroslav Mareš.
Celkový čas 78:16
Zdroj Hudební rozhledy 06/2010 - Jaroslav Smolka