Scéna.cz 

Antonín Dvořák: Symfonické básně podle Karla Jaromíra Erbena

Když jsem si toto CD odnášel z redakce, sir Charles Mackerras ještě žil a já se těšil, že třeba budu mít příležitost s ním o jeho pojetí Dvořákových symfonických básní nad touto recenzí mluvit. Už nebudu. Mistr zemřel a já mám jen příležitost vzdát mu poctu za to, co nejen na koncertním pódiu, ale také na trvalých zvukových záznamech pro českou hudbu vykonal. Nemohu ovšem souhlasit s tím, co jsem slyšel v komentáři k jeho úmrtí v České televizi, že totiž Janáček až do doby tohoto dirigenta nebyl znám ve světě a teprve sir Mackerras založil světovou slávu moravského Mistra. Nebylo tomu tak, mladý britský dirigent si jeho díla oblíbil jako hudbu skladatele už celosvětově známého a obdivovaného. Nicméně si k jeho tvůrčímu odkazu vytvořil vztah hledačský a v některých momentech objevitelský. Seznámil se s původními zněními některých Janáčkových skladeb; nastudoval je a hrál po světě. Zveřejnil tímto způsobem některé velmi zajímavé postupy Janáčkovy tvůrčí práce; tak se skvěle zasloužil např. o Její pastorkyni nebo Glagolskou mši. Přístup sira Charlese Mackerrase k jeho druhému nejmilejšímu českému skladateli, Antonínu Dvořákovi, byl jiný. Při interpretaci jeho děl se ztotožnil s odkazem a pojetími svého českého učitele Václava Talicha. To může udělat skutečně tvůrčí člověk hlavně v základních rysech, nelze to očekávat u každého detailu. Mackerras Talicha v interpretaci Dvořákových děl nekopíroval, ale tvořivě rozvíjel jeho koncepční přístup.

Ctil v něm velkého stavitele, který dokázal vytvořit dokonalé monumenty někdy i z velmi prostých, lidově nebo smetanovsky národně laděných melodií. Jejich nádhernou témbrovou prezentací i dalšími prostředky kompozičního zapracování do velkých hudebních staveb z nich dokázal vytvořit nosná témata, segmenty originálního působení celých děl. Tato jeho schopnost ve vztahu k české lidovosti se zvlášť nápadně projevila ve čtyřech symfonických básních podle balad z Erbenovy Kytice. Dvořák tady posílil onu česky lidovou prostotu melodiky témat tím, že některá odvodil melodizací samých směrujících úryvků z textu básní: hudební deklamace Vodníkova „Sviť, sviť, sviť, ať mi šije nit“ či pannina „Půjdu, matičko, k jezeru, šatečky sobě vyperu“ i četné další jsou v hudbě prezentovány s intonacemi lidových písní, jakoby komponovaných na Erbenovy texty: uvedené příklady jako posměšný popěvek a plenérově lyrický dívčí zpěv. A ostatní situace jsou rovněž vybaveny žánrově charakteristicky velmi názorně: neodbytná smršť divě hravé hudby provází zlobení dítěte v Polednici, smuteční intonace zazní na začátku Holoubka aj. Kontrastem k této lidové prostotě je děsivá tragika zvolených Erbenových balad, která má ovšem v Dvořákových zhudebněních vždy svou adekvátně drsně neúprosnou hudební charakteristiku. Český skladatel vstoupil těmito díly do situace, kdy v Evropě doslova řádila bitva mezi zastánci a odpůrci programní hudby. A ti odpůrci, kteří měli v českém prostředí mnoho spřízněných duší, Dvořáka za jeho příklon k programovosti i její řešení v baladických symfonických básních podle Erbena tvrdě kritizovali. Tyto argumenty nikdy nepřijala hudební praxe. Dvořákovy symfonické básně se v českých orchestrech hodně hrály a české publikum si je zamilovalo. Pro interprety to byl ovšem nesnadný úkol: Bylo nutné vyvážit onen kontrast mezi lidově prostým hudebním pojednáním výchozích situací a jejich tragickým vývojem i vyústěními, plynule vyjádřit komplikace lidských jednání a momentů děje. To ideálně dokázal už Václav Talich – a spolu s tím vyzvednout nádhernou barevnost Dvořákovy instrumentace i svěžest a charakterističnost skladatelových hudebních myšlenek. Z tohoto dědictví se odvíjely interpretační koncepce všech významných českých dirigentů, jako byli Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Smetáček a další, a také Mackerrasova. Ten se od Talicha i z tradice České filharmonie naučil onomu česky pohádkově líbeznému přístupu k lidovým hrdinům a momentům dějů, jako velký svébytný umělec posílil stavebnou a formovou semknutost skladebných celků. Pozdní zachycení jeho celoživotní práce na Dvořákových symfonických básních podle K. J. Erbena je důstojným pomníkem vřelého vztahu britského dirigenta k české hudbě.
SUPRAPHON SU 4012-2
Antonín Dvořák: Symfonické básně podle Karla Jaromíra Erbena - Vodník, op. 107 (B 195) (1), Polednice, op. 108 (B 196) (2), Zlatý kolovrat, op. 109, (B 197) (3), Holoubek, op. 110 (B 198) (4)
Česká filharmonie, řídí sir Charles Mackerras
Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze 11. a 12. 12. 2008 (1, 2), 16. 6. 2001 (3), 9. a 10. 6. 2009 (4), hudební režie Milan Puklický (1, 2, 4) a Jaroslav Rybář (3), zvuková režie Jan Lžičař (1, 2, 4) a Stanislav Sýkora (3).
Celkový čas 79:46
Zdroj Hudební rozhledy 09/2010 - Jaroslav Smolka