Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jakub Hrůša: Patos? Jedině ten zdravý!

autor: archiv

B. Smetana - cyklus symfonických básní MÁ VLAST (zahajovací koncert MHF Pražské jaro 2010, live) Pražská komorní filharmonie, dirigent Jakub Hrůša. Naposledy Supraphon nahrál Mou vlast v euforickém roce 1990 - v prvním roce svobody; na zahajovacím koncertu festivalu Pražské jaro se tenkrát před Českou filharmonii po návratu z exilu postavil 76letý Rafael Kubelík. Přesně po 20 letech svěřilo vedení festivalu tento čestný úkol 28letému dirigentovi Jakubu Hrůšovi, který se tak s Václavem Neumannem stal v historii nejmladším dirigentem zahajujícím tento festival. Podle nadšeného ohlasu na koncerty se dirigentovi podařilo dosáhnout svého cíle - převyprávět Mou vlast tak, jako by ji posluchači slyšeli poprvé... S dirigentem Jakubem Hrůšou více o jeho pojetí Smetanova cyklu Má vlast.

Které z existujících nahrávek Mé vlasti si v sobě nesete nejhlouběji a proč?
Poté, co jsem prošel mimořádně důkladnou osobní analýzou mnoha existujících nahrávek Mé vlasti zejména během svých studií na AMU, toto detailní zkoumání desek jsem si již před otevřením Pražského jara letos odpustil. Nechtěl jsem se vázat na jakékoli jiné pojetí, nýbrž zůstat sám sebou – při vědomí, že mám hluboko v sobě uloženo tak jako tak spoustu dojmů z dřívějšího posluchačského nadšenectví a vůbec z vnitřního vztahu k tomuto klenotu české hudby. Z nahrávek, které si výrazně pamatuji, jsou to nicméně ty, které mě v mém dirigentském studiu tehdy nejvíce ovlivnily (neřekl bych možná přímo „nejhlouběji“): legendární Kubelíkova živá nahrávka z roku 1990 s Českou filharmonií, vzorně vypracovaný snímek Jiřího Bělohlávka z téhož roku, pořízený rovněž s ČF těsně před oním koncertem Kubelíkovým, živý koncert ČF s Liborem Peškem z Rudolfina z 90. let (mimochodem zachycující na rozdíl od výše zmíněných tuto pro nás v roce 2010 především směrodatnou akustiku), technicky mimořádně vycizelované a čisté, nicméně stylově pro mě osobně poněkud kontroverzní pojetí Karla Ančerla, vášnivé a emocionální čtení Václava Talicha z poválečné doby, a ze zahraničních interpretací ta s Vídeňskými filharmoniky a Jamesem Levinem a Bavorskými rozhlasovými symfoniky znovu s Rafaelem Kubelíkem.
Osobně mám raději nahrávky živé, pokud mají ovšem přijatelnou technickou úroveň, jak hudebně, tak režisérsky.

Váš koncert byl pro PKF premiérou Mé vlasti, ani vy jste předtím celý cyklus nedirigoval často, je to tak?
Co jsem dirigoval často, byly jednotlivé básně cyklu, zejména Vltava a Šárka. Vltava bývá žádána zejména v zahraničí od mladého českého dirigenta často (konkuruje jí úspěšně předehra k Prodané nevěstě), o Šárku jsem musel více usilovat, ale neomylně vždycky zapůsobila a hráči a poté i posluchači si ji bez výjimky oblíbili. Luhy působí také bezprostředně, byť ne všude a na každého. U zbylých tří básní jsou však obtíže v pochopení častější. Zejména ty dvě husitské musíte citlivě představit, vysvětlit. Dělám to rád, nedovedu však říct, zda se mi vždycky zcela podaří, aby význam těchto skladeb pro nás Čechy (a jejich obecný hudební smysl) všichni hudebníci zahraničních orchestrů plně pochopili. Nicméně před uvedením cyklu na Pražském jaru jsem již jednu zkušenost s ním jako celkem udělal. Nebylo to na žádném extra významném pódiu, ale bylo to krásné. To, že jsme do předchozími koncerty nezatíženého nastudování tohoto klenotu spadli s muzikanty PKF společně (byť mnozí dílo jistě předtím hráli), považuji za dar a privilegium. Dodávalo to naší práci opravdu cennou jiskru.

Dá se charakterizovat „mladé pojetí“ Pražské komorní filharmonie a Vaše?
To bude jistě náležet všem posluchačům našeho CD, aby věc posoudili a případně popsali. Důsledně vzato však předně neexistuje „mladé“ a „staré“ pojetí, nýbrž jen „silné“ a „slabé“, „čerstvé“ a „unylé“, „živé“ a „stereotypní“ či „rutinní“, vycházející z pouhého zvyku. Je jistě těžké odlišit, co je ještě strážení dobrých tradic a typického, reprezentativního zvuku v této skladbě (jako samozřejmě i v jakékoli jiné), a co je již nedostatek tvůrčího přístupu, invence a interpretační čerstvosti. Domnívám se, že to druhé nám s PKF nehrozilo. Bylo to jedno velké, lačné poznávání skladby, kterou jsme měli všichni jako Češi i jako hudebníci s univerzální zkušeností „v uchu“ a na kterou jsme se poctivě a uvědoměle připravovali, ale kterou jsme si teprve během vzrušující přípravy koncertů mohli fyzicky „osahat“. Věřím, že toto vzrušení a zaujetí je na výsledku slyšet.

Konkrétně: o co vám šlo?
Naším společným cílem bylo dostát kvalitativní rovině pojmu „komorní“, který je zakotven v názvu našeho orchestru. Toto slovo, jak stále znovu a znovu opakuji, pro mě neznamená primárně aspekt velikosti, ale přístupu k hudbě. Tento přístup je vlastní každému dobrému komornímu hudebníkovi. Všichni zúčastnění se v jeho rámci musejí citlivě poslouchat, respektovat, pracovat v úctě k významu každého jediného muzikanta, diskutovat úhly pohledu, třeba se i přít o smysl směru, ale nikdy nepropadnout pasivitě a slepému spolehnutí se na to, že řešení a prožití hudebního úkolu na sebe vezme kolega, nebo je dokonce vůbec jedno se jím myšlenkově a citově zabývat. Bohužel, tento druhý přístup lze najít ve spoustě třeba i významných orchestrálních institucí. V PKF se proti němu snažíme ze všech sil bojovat – a při příležitostech, jako byla tato, se toto společné usilování stává alfou a omegou.

Takže tedy jaký byl přínos orchestru a jeho členů?
Všichni hráči orchestru bez rozdílu vnesli do našeho počinu úžasné zaujetí, znalost každé noty a fráze svých partů, respekt jeden k druhému, mladistvou energii a zaujatost zkouškovým procesem, který rozhodně nebyl krátký, avšak také ne nepřiměřeně dlouhý. Příprava Mé vlasti byla pro nás všechny jedním z nejradostnějších úseků naší dosavadní společné práce. Budeme na ni všichni vzpomínat.

A na co jste dbal vy osobně?
Především na úctu k těm rozměrům Smetanovy partitury, které bývají v celkovém interpretačním „afektu“ při provádění tohoto díla často opomíjeny: na vnitřní strukturu, jemnost detailů, vybalancování často poněkud neprakticky orchestrované partitury (zejména problém respektu silnějších instrumentů vůči jemnějším, který není nikdy snadný), tempovou logiku, a též na rezignaci na planý efekt, zejména na „prázdný patos“. Patos „zdravý“, ten jsem naopak pěstovat chtěl.

Mou vlast jste připravil pro dva sály, lišila se nějak příprava pro jeden a druhý sál, z kterého sálu pochází nahrávka a proč jste volil právě tu?
Volba sálu pro mě byla od počátku jasná! Dá se říct, že to celé bylo právě naopak: To, že jsme hráli druhý a třetí koncert v Rudolfinu (první byl ve Smetanově síni Obecního domu), bylo výsledkem mého velkého přání, aby byla nahrávka pořízena tam. Jsem zcela přesvědčen, že Dvořákova síň je pro orchestr typu PKF lepší. Všechny atributy, o kterých jsem se zmínil v předchozí odpovědi, jsou v tomto sále snadněji dosažitelné – nemluvě o tom, že i posluchač má na všech místech sálu v Rudolfinu vyrovnanější a bezprostřednější dojem. (Důvody pro Obecní dům při samotném zahájení 12. 5. byly spíše společenské a tradiční.) Myslím, že stejný dojem měli nakonec i naši posluchači. Příprava ve zkouškách nebrala na odlišnost přílišný ohled (kromě rozvrhnutí velikosti ansámblu). Zmínil jsem několikrát rizika té změny během tří koncertních dní, ale kladli jsme důraz především na čistě hudební aspekty. Hudebníci PKF Rudolfinum důvěrně znají (o poznání lépe než „Smetanku“), takže jsem věděl, že budeme-li mít při přechodu z jednoho do druhého sálu akustickou zkoušku, přizpůsobíme se mu hravě. Spíše šlo o zvládnutí sálu prvního. A společenské vypjatosti prvního večera, přenášeného živě do rozhlasu a televize. Díky velkorysosti vedení Pražského jara měli ale hudební nadšenci v publiku i my sami na pódiu možnost velmi unikátního srovnání, které se běžně nenabízí.

25.10.2010 00:10:30 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!