Scéna.cz 

Brookova Magická flétna

Na závěr festivalu Divadelní svět Brno, který byl letos věnován režiséru Petru Brookovi, přivezli organizátoři poslední režijní počin tohoto režiséra, adaptaci Mozartovy Kouzelné flétny, která byla na scéně Městského divadla uvedena pod názvem Magická flétna, snad pro odlišení od tradiční opery. V Brookově verzi je název The Magic Flute pozměněn na A Magic Flute (tj. konkrétní předmět získává neurčitým členem trochu jiný význam). Brookova Magická flétna je jakousi komorní verzí slavné opery, navazující na podobně „zmenšené“ operní tituly Carmen (uváděné pod titulem The Tragedy of Carmen) a Pelleas a Melisanda (Impressions of Pelleas). Magická flétna byla v premiéře uvedena v pařížském divadle Theatre des Bouffes du Nord, jehož byl Brook donedávna šéfem, a poté se představila v londýnském Barbicanu.

Čím je Brook starší, tím více směřuje k absolutní jednoduchosti a prostotě. Kdo by tedy čekal velkolepost, bude zklamán. Nicméně, výsledný tvar Magické flétny působí krystalicky čistým, intimním dojmem. Scéna si vystačí prakticky jen s lesem bambusů, které se v průběhu hry přesunují a vytvářejí pro hrdiny „nové krajiny“, ať již překážky, tak i kouzelný svět, který se jim otevírá. Osvětlení se během představení mění minimálně, máme pocit, jako by inscenace byla koncipována pro otevřený prostor. Nejrůznější scénické prvky manipulují a svou akcí dotvářejí dvě „pomocné postavy“, herci, kteří dotvářejí pantomimicky a jen občas slovním komentářem děj a zároveň nahrazujícím některé „vyškrtnuté postavy.“ V rohu scény je piano. Klavírní doprovod Franka Krawczyka nahrazuje orchestr. Hudebník se stává součástí děje, podkresluje hudbou i mluvené dialogy. I tento zvolený přístup směřuje k větší intimitě příběhu. Obsazení bylo seškrtáno na sedm základních postav, které doplňují dva herci. Tím je dáno, že se pravověrní zastánci zednářského výkladu budou cítit ochuzeni, jde tu spíše o prostý (ba prostinký) příběh hledání sebe samých, nahlédnutí do vlastního srdce, a svých možností. I když role Monostata (Raphael Brémard) zůstává prakticky nedotčena, nejedná se v tomto případě o žádného démona, má podobu spíše trošku ďábla-mouly, který si neví rady se svým tělem a svými vášněmi. Stejně nedémonické jsou i ostatní postavy – Královna noci je možná až příliš obyčejnou matkou, jejíž pomstychtivost se postupně rozplývá do ztracena, Sarastro je vlídný ztepilý muž středního věku, rovněž bez náznaku hrozivosti. V celé koncepci je tedy zdůrazněna spíše hravost, obyčejnost, lidské váhání a zrání, v němž nejrůznější zkoušky, jimiž je dáno hrdinům projít, nepůsobí zvnějšku hrozivě (jako by se všechno dělo spíše v hlavách hrdinů). Znalci si patrně všimnou přidané písně, která obohacuje postavu Papageny (Dima Bawab). Na mezinárodnost projektu poukazuje text mluvený ve francouzštině, zatímco árie znějí v němčině. Celé pojetí má blíže k lehkonohé zpěvohře (jakou možná toto populární dílko bylo v době Mozartově) nežli velkolepé opeře, kterou z Mozartova díla udělaly dějiny.

Tato jednoduchost bude patrně důvodem, proč toto pojetí bude patrně bližší činohernímu, nežli opernímu publiku. Nicméně pěvci – Australan Adrian Strooper jako Tamino, Francouzi Thomas Dolié jako Papageno a Luc Bertin-Hugault jako Sarastro či Jihoafričanka Malia Bendi-Merad v roli Královny noci – rozhodně nejsou začátečníci. Každý z nich už si v různých verzích této Mozartovy opery zazpíval na prestižních scénách celého světa. Zde však byli nuceni svůj projev utlumit, zintimnit. Díky tomu ovšem působí jejich zpívaný projev velmi přirozeně, a příjemně na poslech. Jednou z pozoruhodností inscenace je to, že Brook do role jednoho z herců obsadil Williama Nadylama, někdejšího Hamleta ze své inscenace. Právě toto obsazení ukazuje, jak může být zdánlivě malá role (či množství malých roliček) působivá, je-li do ní obsazen výborný herec. Nadylam (druhým hercem je Abdou Ouologuem) jako by dodával celému příběhu po špetkách vzácného koření, byl jeho dobrým duchem (a to i v případě, že má zrovna za úkol klást hrdinům překážky, nebo je strašit). Zatímco Adrina Strooper ve své milovnické roli zůstává víceméně statický, Papageno Thomase Dolié je šťavnatým chasníkem, který s přehledem zabydluje scénu (kouzelná je jeho scéna se zvonečkem – alias tringlem), svou poživačností a přímočarými tělesnými potřebami přináší do děje vzruch. Jeho závěrečná kopulace s Papagenou je jako vystřižená z crazy komedie. Brook a jeho zpěváci a herci si s Mozartovou hudbou i Schikanederovým příběhem lehce pohrávají tak, že se stává vyznáním jednoduchosti a obyčejnosti. Jakýmsi divadlením pohlazením.