Scéna.cz 

Pětasedmdesátiny v Brně

Šéf brněnské opery Tomáš Šimerda měl v uplynulé sezóně šťastnou ruku v dramaturgickém výběru i ve volbě interpretů, přičemž vrcholnými událostmi byla Straussova Salome, jež sezónu otevírala, a Janáčkova Věc Makropulos, jež ji končila.
Premiéra se uskutečnila 25. května v dnešním Mahenově divadle, tedy právě tam, kde dílo bylo před pětasedmdesáti lety uvedeno za Janáčkovy přítomnosti vůbec poprvé.
Ve snaze dát takto jubilejně motivované inscenaci co největší lesk požádal Tomáš Šimerda, jenž byl zároveň jejím režisérem, o spolupráci Gabrielu Beňačkovou a dirigenta Olivera Dohnányiho.
Účinkování Gabriely Beňačkové bylo jednoznačným přínosem. Přestože pěvkyně zpívala v občas zřejmé indispozici, odvedla fascinující výkon. Pojala Elinu Makropulos v intencích Janáčkova výroku "udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit "a dokonale už jen svým typem, herectvím a především nádhernou vřelostí hlasu naplnila toto chápání. Její hrdinka je poučená na Jenůfě i Kátě Kabanové, je to v prvé řadě trpící ženská bytost: je příznačné,že právě v místech, kdy Emilia Marty dá problesknout svému byť vyprahlému citu, byla Beňačková nejpřesvědčivější.

Přínos Olivera Dohnányiho byl problematičtější. Je samozřejmé, že dirigent jeho kvalit neztratí kontrolu nad partiturou a že dostojí všem technickým náležitostem. Janáček však chce něco víc: precizní propracovanost jednotlivých struktur a jejich vzájemnou odlišenost (a tím i plastičnost)a přesnou volbu temp a tempových změn.V tomto ohledu však zůstal Dohnányi Janáčkovi dosti dlužen.
Jako příklad uveďme rozčilenou repliku Marty ve 2.dějství na Prusova slova " o té běhně ""dovolte,opovažte se ",kdy dirigent přešel do předepsaného presta jaksi zvolna a toporně a výsledkem byla nezajímavá směsice zvuku. Ještě zřetelnějším příkladem byla v tomtéž dějství orchestrální pasáž po Prusových slovech "jak,prosím ?",z níž janáčkovská vřelost podivně vyvanula. Nevyšel ani málo pregnantní závěr a tedy neplatilo staré latinské finis coronat opus
Dirigent se nicméně mohl spolehnout na výborně hrající orchestr a na kádr pěvců,kteří studovali toto dílo ještě v době "zlatého věku " brněnské janáčkovské interpretace v 80.letech pod vedením dnes už legendárního Františka Jílka. Patří k nim Pavel Kamas , který ztělesnil barona Pruse už v posledním Jílkově nastudování 1988 a v současnosti svůj vynikající výkon ještě obohatil zralým nadhledem, Jan Hladík, který od někdejší role strojníka přešel k r. Kolenatému,jemuž propůjčil dokonalou dikci,objemnost hlasu i hereckou propracovanost, dále Zdeněk Šmukař, jenž v úloze solicitátora Vítka dal zazářit stále jistým výškám a neméně zralému herectví, a konečně Vladimír Krejčík, jenž si zopakoval minuciézně propracovanou úlohu Hauka-Šendorfa.
Když hodnotil minulou brněnskou inscenaci Věci Makropulos na stránkách tohoto listu Jiří Fukač, projevil vážné obavy nad stárnutím kádru janáčkovských pěvců a tázal se,"na koho bude přenesena tíha janáčkovské operní interpretace za několik málo let ". Současná inscenace dává jeho slovům sice za pravdu, nicméně lze pozitivně hodnotit i výkony několika mladších interpretů,kteří na premiéře vystoupili, jmenovitě Moniky Brichtové a Zoltána Kordy v rolích Kristinky a Janka a Jany Štefáčkové jako komorné.
Novinkou v rámci janáčkovských projektů bylo obsazení Alberta Gregora rakouským Romanem Sadnikem. Pěvec upoutal už v podzimní inscenaci Straussovy Salome a nyní znovu pře vedl obrovskou škálu hereckého i pěveckého umění. Otázkou nicméně zůstává, proč byl soustavně stavěn proti všem ostatním účinkujícím: byl i jinak kostýmován (při vstupu působil trochu jako texaský boss), jako jediný neměl dobovou paruku a odlišoval se pochopitelně češtinou - avšak důvod tohoto kontrastu nebyl režijně ani jinak objasněn.
Režisér Tomáš Šimerda ve spolupráci s výtvarníkem scény Vladimírem Soukenkou a výtvarníkem kostýmů Josefem Jelínkem připravili působivou inscenaci. Hrací prostor je vymezen nakloněným prostorem kruhu země, nad níž krouží neustále se měnící elipsovité útvary symboly vesmírné nekonečnosti. Do tohoto prostoru uvádí režisér účinkující ve výborně připravených vstupech (a nádherných Jelínkových kostýmech) a ponechává jim dostatek příležitosti k jejich hereckým kreacím.
Pro Janáčka učinil režisér maximum také tím,že představení bylo snímáno televizí a v dvoudenním odstupu od premiéry odvysíláno. Televizní záznam byl ovšem ve večerním přehledu pořadů ohlášen jako "nové,netradiční nastudování hry Karla Čapka s hudbou Leoše Janáčka ",což je v roce 2001 víc než pozoruhodné.