Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Střípník Petra Zapletala

Českou republiku zachvátil počátkem června strach z nemoci šílených krav. Překvapující vysvětlení, které snímá odpovědnost z odpovědných, přinesly Lidové noviny ve svém internetovém vydání Homepage 10. června: „Důvod nákazy není dosud jasný, zřejmě šlo ale o infikované sušené mléko nebo masokostní moučku, kterou kráva navzdory zákazu snědla.“ A je to. Pan Novák ze Zelené Lhoty rozhořčeně dodává: Kráva jedna pitomá, musela to jíst, když to měla zakázaný?

Po perle roku perla NOVY: v sobotu 9. června věnoval Vladimír Železný několik drahocenných minut své one man show Volejte řediteli mnohomluvnému ujišťování, že už na samém počátku existence NOVY vydal jasný pokyn, jak ve vysílání zacházet se třetí osobou množného čísla, a dokonce vysvětlil, že existuje jednoduchá pomůcka: je-li tvar v imperativu např. pouštěj!, pak musí třetí osoba plurálu znít pouštějí, nikoli pouští. Hned následujícího večera 10. 6. předvedla moderátorka nováckých Televizních novin, jak respektuje ředitelskou direktivu v praxi: „děti po nich nesmí chodit.“ Komentáře jistě netřeba.

Podle Karla Gotta „možná přijde doba, třeba se jí ještě dožiji, kdy budeme nostalgicky vzpomínat na minulé totality. V každém případě, když už se tehdy nedalo dělat vůbec nic, tak si aspoň lidé mohli pro sebe nechat své myšlenky a názory…“ S touto „železnou logikou“ předestřel mnohonásobný Zlatý slavík své názory na život a svět v příloze Lidových novin Pátek (č. 23, 8. 6. 2001, str. 6). Podle této Gottovy nevývratné teorie „…běh světa řídí … vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace…“ (tamtéž, str. 5). Ještě že Karel Gott nechce do politiky. Jinak by nám zřejmě hrozilo, že nás všechny bude řídit jako nejvyšší iluminátor a předloží nám své fantasmagorické úvahy jako věčné a nezpochybnitelné pravdy. Co na tom, že Gott nepokládá za nutné podložit své vývody jediným věcným argumentem… I ti nejlepší ševci se přece jen mají držet svých kopyt.

Martin Zvěřina pléduje v Lidových novinách za vyhození hudebních dramaturgů z Radiožurnálu. Na rozdíl od Gotta Zvěřina své negativní hodnocení dokládá velmi přesvědčivě; kdo si aspoň občas Radiožurnál na chvíli pustí, musí mu dát za pravdu, že Radiožurnál chrlí na své posluchače písně, jež pocházejí „ve většině právě ze sedmdesátých a osmdesátých let“ a že „největší odvazy radiožurnální dramaturgie reprezentuje ABBA a diluviální matadoři italského popu…“ Není co dodat – snad jen, že to všechno se na Radiožurnálu odehrává v přísné, takřka klauzurně důsledné anonymitě: nikdo nesdělí posluchačům, kdo písničku napsal a kdo ji interpretuje, natož abychom se – nedej bože – dozvěděli, kdo ji do vysílání vybral a zařadil! Je to sice málo pravděpodobné, ale kdyby se ten zázrak stal a vedení Českého rozhlasu proti takovéto sterilní „koncepci“ zasáhlo a dramaturgy podle Zvěřinova návrhu vyměnilo za vynalézavější, tvořivější a duchovně pružnější osobnosti, pak je předem prosím: nezamlčujte nám jména svých skladatelských, textařských a pěveckých favoritů. Snad máme právo dozvědět se, která dobrá duše nás to právě obšťastňuje?

Nedávno jsem se ve Střípníku otřel o ošklivé baráky na nábřeží u Palachova náměstí. Tentokrát mohu s potěšením chválit. Konečně totiž komusi došlo, že štěrkem posypaný chodník, vedoucí od světelné křižovatky k budově Rudolfina, bývá za deštivého počasí naprosto neschůdný, protože je místy po celé šíři zaplaven kalužemi vody, a dal sem položit dlažbu z velkých kamenných čtverců. Návštěvníci koncertů už nic nenutí přeskakovat kaluže nebo je obcházet po kraji nebezpečně frekventované vozovky. A stačilo tak málo!

Čas od času se i v reklamní agentuře zrodí kultivovaný ná-pad: když se marketingové oddělení dejvického hotelu Holiday Inn rozhodlo setkat se s vlastními obchodními partnery, nespokojilo se s nabídkou metráky lahůdek prohnutých stolů, ale před recepci předřadilo 18. června koncert v příjemném a akusticky docela uspo-kojivém prostředí sálku, který v někdejším hotelu International sloužíval hlavně ke schůzovním akcím. O hostujících umělcích ani o interpretovaných skladbách jsme se sice z tištěného prográmku nedozvěděli nic víc, než že uslyšíme „nejznámější spirituály a gospely“ (což nebylo tak docela pravda), ale zato jsme mohli něco přes hodinku poslouchat docela sympatické výkony TEXASKÉHO SBORU a několika překvapivě dobrých sólistů. Lze si asi jen přát, aby marketingové agenty častěji napadlo takto spojit obchodní účel s po-dobnou nabídkou. Ve vší skromnosti pak ještě podotýkám, že by to nemuseli vždycky být zrovna hosté z dalekého Texasu: od českých kumštýřů se dá podobný program získat levněji a mnohdy i v lepší kvalitě…

Přímému přenosu ze závěrečného ceremoniálu letošního karlovarského filmového festivalu (14. 7., ČT 1) vtiskl Marek Eben i tentokrát pečeť svého nedostižně noblesního a decentně vtipného moderátorského umění; v jeho rámci nepůsobilo nijak nevkusně dokonce ani překvapivé extempore herce Bena Kingsleyho, který – než převzal cenu – ujistil publikum o své skvělé fyzické kondici vzorovým provedením stoje o hlavě. Muzika ale přišla při tomto takřka už rituálním obřadu v Karlových Varech trochu zkrátka: celých padesát minut zněl při každém „předělu“ jen jeden jediný kolovrátkový motivek jazzového standardu. Neměli by organizátoři úspěšné akce pomyslet i na tak „okrajový“ problém, jakým je pro ně zřejmě výplňková hudba mezi udílením jednotlivých cen?

Trapně přičmoudlý pach té nejpokleslejší autorské invence v seriálu Duch český zaplavoval po třináct čtvrtečních ve-čerů prvních třicet minut po osmé hodině na ČT 1, což je důkaz, že napsat tzv. sitcom může být těžší než stvořit celovečerní filmovou komedii. Diváci mohli jen žasnout, kolik skutečných hereckých osobností (např. Eva Holubová, Jan Hrušínský, Oldřich Vlach ad.) neprohlédlo už při četbě scénáře přímo učeb-nicově ubohou úroveň rádoby vtipných dialogů a situací. Mne překvapilo, že se ke spolupráci dal přemluvit i skvělý autor hudebních pořadů YPSILONKY Miroslav Kořínek. Ke cti mu ovšem slouží, že k seriálu napsal muziku, která ke kýžené (leč nedosažené) atmosféře dějů kolem novinářské profese zkusila aspoň přispět. Ojedinělého talentu Kořínkova je ovšem na takovou práci škoda. Jak to v „bublině“ správně vyjádřil Reflex (č. 19, str. 60): „Co je to asi ten duch český?“, zamýšlí se ustaraný Václav Havel. Usměvavý Helmuth Kohl mu odpovídá: „Duch český? To je pěkná sračka.“ Dalšího komentáře jistě netřeba.

26.9.2001 Petar Zapletal | rubrika - Zprávy

TIP!