Scéna.cz 

Návrat Halky

Po dlouhé době se k nám vrátila polská národní opera Halka Stanislava Moniuszka – v Olomouci ji uvádějí v razantně seškrtané verzi (zhruba na 80 minut, premiéra 8. 11. 2002).
Venkovská dívka, kterou svedl šlechtic, zjistí, že ji již nechce znát. Pološílená, s hladem plačícím dítětem v náručí, přihlíží jeho svatbě – a nakonec se vrhá do vln Visly. Moniuszkova hudba, to jsou dvorské oslavy zásnub, lidové halekavé slavnosti, také árie Halky a jejího venkovského přítele Jontka vycházejí z lidových popěvků. Dirigent Petr Šumník ale dokáže vyzdvihnout napětí, přitom nechává rozezpívat se náhle vyloupnuté melodie, vede orchestr s citem pro rytmické zvláštnosti.

Režisérka Jana Andělová Pletichová zůstává při zemi, aranžuje realistické výjevy v náznakové scéně: stromoví, můstek symbolicky tvořený kořeny (scéna Martin Víšek, kostýmy Růžena Švecová). Výsledný příznivý dojem je dán spíše tím, že interpreti hlavních figur dokáží úsporně a především pěvecky působivě vyjádřit vnitřní stavy. Magda Málková (Halka) lehce, niterně zpívá smutné písničky, hlas zajiskří při krátkém radostném setkání, jako pološílená si rozverně pohrává s tóny. Škoda, že jí téměř není rozumět a že bojuje s intonačními problémy. To Václavu Málkovi (Jontek) je rozumět každé slovo, part zvládá suverénně - a s výrazem. Nejprve bolestný výsměch: s hořkostí a vztekem zpívá o panské lásce i o tom, že dala Halka přednost pánovi před ním. V jímavé písničce se ztiší, jeho hlas zní jemně. Nepodléhá zoufalství, stále jako by si udržoval nadhled, jen věcně lituje, vyzpívává svou lásku. Je v tom cit tvrdého chlapa, který se nesmí dát zlomit. V pozadí (většinou již prostorem, který jim dal skladatel) zůstávají další postavy - Vladimír Zápražný (Janusz), Vladimír Třebický (Stolník) a Elena Gazdíková (Zofia) příjemně zpívají krásné melodie. Jen v poslední době opakovaně rozsypaný sbor (sbormistr Lubomíra Hellová) kazil dojem z hudebního provedení.