Scéna.cz 

Zdeněk Šesták: Orchestrální skladby II

Tento dvoudílní komplet, vydaný zásluhou vydavatelství Radioservis, nabízí pět orchestrálních děl a jednu koncertantní kreaci Zdeňka Šestáka v pozoruhodně širokém dobovém rozmezí od roku 1968 až po rok 2002. Jde vesměs o zralé kompoziční počiny – vždyť v roce 1968 bylo skladateli už 43 let! Předesílám, že zvláště po stavební stránce nepostřehneme ani v jedné ze zde nahraných skladeb stopy po nějaké nedotaženosti. Všechny mají ucelený tvar a řekl bych, že právě tato vlastnost by se dala označit za jejich nejnápadnější společný jmenovatel. Postupujme chronologicky.

Symfonii č. 2 z let 1968–70, poznamenanou ovzduším srpnových událostí a předeslanou mottem z básně Františka Halase „Pták zpěv, pták prostor, pták svoboda. Závidím…“, uvádí mistrovsky strukturované Andante sostenuto, v jehož vstupních partiích obdivujeme funkčnost dlouhých prodlevových pláství a osamělých sól. To jako by evokovalo klid před bouří, která ovšem nepřichází jako náhlá smršť, ale pozvolný gradační oblouk, s rozběsněně naříkajícími figurami fléten, zasazených do stále tvrdšího podkladu složitě kumulovaných nástrojových linek s důležitou úloho tympánu. Je zajímavé, že celý tento proud hudby, v němž poznáváme ztvrdlé rysy autorovy tváře, neústí do vřavy, ale do jímavě zklidněné náladové polohy, evokující ptačí zpěv objímaný proteplenou náručí přírody. Teprve v krajních dílech 2. věty slyšíme pravé „feroce“, ovšem trefně vyvážené klidnější (i když spěchající) druhou myšlenkou, která jako by vyzývala ke srocení davu. Třetí věta má kontemplativní charakter, vyjádřený postupným předáváním hlasů od primů dolů, prolínaných osamělými sóly a eurytmicky postupujícími vertikálami se vzdáleným názvukem chorálu, zatímco ve větě finální, komponované ve volně pojaté formě passacaglie, se autor dotýká atomizovaných prvků české národní hymny. Nic tu však není plakátové, nic se neopírá o berličky nějakého mimohudebního programu – logika rozvíjení je čistě hudební.
O rok později dokončená Šestákova 3. symfonie je jiného rodu. Vychází z jednoduchého tématu s důležitou rolí spodní sekundy a autor jako by hned v 1. větě usiloval o to vyzkoušet, jak kompaktní plochu lze z takto limitovaných prostředků (využívaje principiu obalování centrálního tónu a s tímto postupem kontrastujícími rytmickými vpády syrytmicky postupujících vertikál) vystavět. V uvolněném fantazijním Andante přitom zachází s melodickými linkami s jakoby instinktivně vedenými tahy štětcem. Hudební proud jako by k ničemu nesměřoval, pouze vychutnával zpřítomnělé okamžiky inspirace. Nebyl by to však Šesták, aby nedokázal tuto uvolněnou plástev hudby v závěrečných fázích dokonale zastřešit. Zvukovými návaly žesťů s táhle posouvanými akordickými vpády dosahuje pocitu přesvědčivého vyústění. Uvolněně fantazijní proud vstupních vět vyvažuje bryskní Allegro vivo s nápadně kontrastním středním dílem, v němž se jednotlivé nástrojové linky doslova mazlivě proplétají, přičemž na konci závěrečného dílu přichází zajímavý okamžik, v němž jako by nám sólová flétna chtěla naznačit, že to, co přijde, se bude odehrávat v úplně jiné atmosféře. Lapidární Adagio semplice 4. věty, s opět subtilním vyústěním, totiž prostřednicím volné variace skutečně navazuje na uvolněnou fantazijnost věty druhé. Finále je jiného rodu – spontánní, milující návaly dráždivě disonantních vertikál i prosvětlenou polyfonii. Navíc zde pociťujeme, jako by spontánní tlak sám určoval metriku (v některých místech je takové neurčitosti až moc) – pocit taktových čar se úplně stírá. 4. symfonie z roku 1973 je určena pouze smyčcům, aniž by ztrácela pravou symfonickou zvukovost. Na rozdíl od předcházejících skladeb se odvíjí ve více neutrálním výrazu s důrazem na radost z virtuozity (i když sršatá rytmičnost zde není autorovi právě blízká). Vysloveně virtuózně koncertantní ráz se ovšem týká pouze krajních vět. Navíc ta první neplyne v tomto duchu až do konce, ale ve své čtvrté fázi vyznívá spíš jako meditativní zastavení, předjímající větu druhou (skladatel ji věnoval památce skladatele Františka Vrány). V té dostává velký prostor sólový monolog a ono pro Šestáka typické přelévání zvukové masy. Přiznám se, že tato část na mě zapůsobila z celé této symfonie nejsilněji. Koncert pro smyčcový orchestr z roku 1974 uvádí Andante sostenuto využívající principu postupného převalování mnohatónových vertikál – omezení na smyčce neznamená oslabení zvukové výslednice, naopak, ta je symfonicky sytá a bohatě prokrvená. Následující Allegro molto vivo nás utvrzuje v tom, že autor dovede vytvořit kompaktní živou polyfonickou plástev plynoucí s neumdlévající energií. Jako velmi citlivý moment bych označil vstupní partii Andante poco larghetto s podtitulem „Trois oillets sur le tombeau d´Igor Stravinskij“ – housle ve vysoké poloze evokují obraz rozednívání a střední hlasy a basy tento obraz ještě více zplastičťují. Bohatá množina nástrojových linek, které se pak prolínají ve vyostřeném staccatu, skutečně evokuje některé Stravinského kompoziční postupy, zatímco závěrečné fáze, dávající velký prostor středním hlasům, evokují něco bolestného. Finální věta zastřešuje skladbu sršatou pláství typicky šestákovské polyfonie.
Symfonické variace s názvem Zpřítomnění okamžiku z roku 1980 vyvolávají spíš pocit neustálého přerůstání jednoho modelu v model další než typický variační proces. S úvodním jímavým sólem kontrastuje razantní sled čtyř opěrných akordů, prolínaný dalšími sóly. Následující orchestrální vřavu stupňovanou do vysoké polohy, střídají scherzózní okamžiky (flétny, fagot) i momenty fanfárových názvuků. Náhle vše utichá a otevírá bránu něžné smyčcové plástvi, která nabírá další hlasy s vyústěním až do výrazu hymničnosti. Shrnuto – intenzivní proměnlivost této hudby vzrušuje.
Co se týče Šestákova Koncertu č. 1 pro violoncello a orchestr z roku 2002 s podtitulem Světlo naděje, konstatoval jsem už u příležitosti jeho provedení v rámci kompozičního salonu Pražské premiéry, že by si zasloužil vstoupit mezi stálý repertoár současných violoncellistů. Nejen pro obrovský prostor, jaký sólovému nástroji ponechává, nýbrž i pro svůj sugestivní tah, který by se dal připodobnit k nervně přetavenému a podrobněji strukturovanému pozdnímu Pendereckému, i pro svou pregnantní invenci a hlavně pro nádhernou spojitost hudebního vyjadřování. Interpretační úroveň této nahrávky (slyšíme na ní například i Českou filharmonii se Zdeňkem Košlerem nebo Lukáše Pospíšila s Pražskou komorní filharmonií řízenou Jakubem Hrůšou), je přesvědčivá, přestože jde převážně o živé snímky. Buklet, opatřený cennými autorovými verbálními konfesemi, by si zasloužil alespoň jednu další jazykovou verzi.

RADIOSERVIS, a. s., CR0598-2
ZDENĚK ŠESTÁK: ORCHESTRÁLNÍ SKLADBY II
CD I Zdeněk Šesták: Zrození okamžiku; Koncert pro smyčcový orchestr; Symfonie č. 2 Česká filharmonie – řídí Zdeněk Košler, Symfonický orchestr Českého rozhlasu – řídí Josef Hrnčíř
CD II Symfonie č. 4 pro smyčcový orchestr; Koncert č. 1 pro violoncello a orchestr; Symfonie č. 3; Pražský komorní orchestr; Lukáš Pospíšil (violoncello) a Pražská komorní filharmonie – řídí Jakub Hrůša; Moravská filharmonie – řídí Vít Micka ; Živé snímky z koncertů ve Dvořákově síni pražského Rudolfina z let 1982 a 2002, studiové nahrávky ze Smetanovy síně pražského Obecního domu z let 1979 a 1975 i ze studií Českého rozhlasu v Praze z roku 1975 a v Olomouci z roku 1979. Celkový čas 150:35. Zdroj Hudební rozhledy 06/2013 - Miloš Pokora.