Scéna.cz 

Miniatury 2014

Oblíbeným formátem jak ze strany tvůrců tak obecenstva se staly baletní MINIATURY, drobné ale i rozsáhlejší choreografické práce členů baletu Národního divadla, kteří mají chuť vyzkoušet si něco jiného než jen tanec. Letos se Miniatury uskutečnily ve Stavovském divadle už po desáté a zúčastnil se jich patrně rekordní počet autorů - celkem jedenáct s deseti díly.
Tématicky velmi pestrý program zahájil Matěj Šust s "cool" příběhem z podsvětí nazvaný "Problém", o němž se v podtitulu praví, že je podle skutečné události. V kontrastu s drsnou atmosférou a černým humorem Problému se nese choreografie Caue Frias Duarte s titulem "Caminhos Cruzados" v duchu krásného tance na špičkách, jemuž odpovídají jednoduché černo zelené kostýmy i melodická hudba.

Pro naše prostředí není bez zajímavosti, že autor a všichni interpreti jsou cizinci, což hodně napovídá o mezinárodní sestavě baletu Národního divadla. Letošním hitem jak se zdá se stalo tango. Zaznělo v programu hned dvakrát - ve výjevu z tančírny Jana Adama jako komické Apasionado Tango a jako v celku nevýrazný duet Tango de deux Jiřího Horáka ve druhé půlce večera. Barokní hudbu přenesly zajímavě do pohybové řeči směřující k současných trendů ve skladbě Finding Common Ground Alice Petit a Morgane Lanoue, autorky a zároveň interpretky. Zuzana Šimáková a Jonáš Dolník zkoumali své osobnosti pomocí obrazů v celé soustavě sochařsky utvářených zrcadel v poněkud delší a složitěji komponované skladbě Zoom, v níž se střídaly až trochu jednotvárně party dvojic a jednotlivců.

Opožděný silvestrovský večírek zorganizoval Marek Svobodník a spol ve ND3 Petit Cord, v němž byli napadeni Kylián a Mozart. Ve scénce nechyběly pojízdné šaty, ekvilibristika se sklenicemi a láhvemi a jízda na kolečkových bruslích, to vše opepřeno až lascivními žerty, jimiž se však obecenstvo živě bavilo. Syrovým námětem proměnil rázem náladu Štěpán Pechar s choreografií Dead Skin, v níž si také zatančil vraha a sebevraha. I po hudební stránce (Clint Mansell) pozoruhodný nevelký útvar překypující přesně provedenými fyzicky náročnými figurami patřil k tomu nadprůměrnému. Zvláštně a jako z "jiných časů" zapůsobila skladba Lionela de Baysera, zřejmě nejkratší, pojmenovaná Soliloquy na hudbu Alfreda Schnitkeho (K)ein Sommernachtstraum, v níž "zmateného prince" ztělesnil Sergi Nicolau.

Zlaté pravidlo - to nejlepší nakonec se uplatnilo i tentokrát. Ondřej Vinklát přivedl v Jakoby (podtitul Pro mou sestru Jitku) na jeviště dva muže a dvě ženy (Kristýnu Němečkovou, Ayu Watanabe, Viktora Konvalinku a Kryštofa Šimka). Nad scénou je nakloněno velké zrcadlo, v němž se počet tančících zdvojnásobí a současně jsou vidět i z neobvyklé perspektivy. Od zrcadla vedou lana, která všichni různě napínají a uvolňují a v závěru s nimi srovnají zrcadlo jako stěnu. Nápaditá současná choreografie, hudba i scéna ladí, zapadají bez zádrhelů do sebe. Vzniklo zde pozoruhodně zralé dílko, které signalizuje, že se rodí nová choreografická hvězda. Bude Ondřej Vinklát stejně vynikajícím choreografem jako je tanečníkem?

Více i méně zdařilé humorné i vážné Miniatury opět ukázaly, že talenty a nápady jsou po ruce a že je dobré, že se takto mohou dostat ke slovu.