Scéna.cz 

Balanchine / Millepied

Závěrečný přenos letošní sezóny v cyklu "balet v kině" nabídl divákům dvě díla francouzského choreografa Benjamina Millepieda, žáka George Balanchina, která nastudoval s Baletem Pařížské opery.
Jako první byl na programu KŘIŠŤÁLOVÝ PALÁC, jímž vzdal v roce 1947 George Balanchine poctu baletu Pařížské opery a francouzské taneční tradici a jenž do nové podoby upravil Benjamin Millepied.
Skladba opírající se o mladickou tvorbu George Bizeta - Symfonii C dur - napsal ji v sedmnácti letech a vycházel při ní z klasicistní (takřka mozartovské) melodiky - nemohla být nazvána příhodnějším jménem. Je dokonalou choreografickou stavbou průzračných linií a vyvážených proporcí, radostí z čistého pohybu osvobozeného od zátěže emocí a sdělování, přímou vizualizací hudby, v níž pohybové prvky klasického tvarosloví, vyostřené a explozivní, do sebe zapadají tak přesně jako součástky hodinového mechanizmu.

Harmonie existuje nejen mezi hudbou a tancem ale i mezi barvami světel a kostýmů podle představ Christiana Lacroix. Nejsilnější dynamiku nese červená v první části, s tmavomodrou ve druhé části přichází zvolnění, kdy pohyby se jen vlnivě přelévají, zelená znamená oživení a elegantní smetanová propojení, vrcholící v závěrečném jiskření všech barev zároveň. Ve spojení s virtuozitou tanečnic a tanečníků Baletu pařížské opery, scénografií a hudebním doprovodem orchestru PO pod taktovkou Philippe Jordana se pařížský "Křišťálový palác" zaskvěl nápadněji než moskevské "Drahokamy".

Zpracování řeckého mýtu DAFNIS A CHLOÉ je třetí prací Benjamina Millepieda pro Balet pařížské opery. Millepied si dal za cíl vystavět podle Ravelovy "choreografické symfonie" narativní balet o milostném vztahu Dafnise (Hervé Moreau) a Chloé (Aurélie Dupont), jemuž lidé kladou překážka, které musí odstraňovat samotná božstva. - nymfy a bůh lesů Pan.
Bukolický příběh podává ve formě velmi delikátního klasického jazyka obohaceného o četné novotvary s "fluidním" pohybovým proudem, rozvlněným jemnými křivkami. I v případě ataku temných sil - vpádu pirátské bandy - pracuje jen s náznaky síly a vyhýbá se výrazné agresivitě. Náčelník pirátů (Francois Alu) vyniká nádhernými vzdušnými "vzlety" - na to, co předvádí, snad ani slovo skok napostačuje - i piruetami.
Vedle hudby v chorálním provedení má podstatný podíl na podobě baletu scénografie Daniela Burena. Již předehra naznačuje výjimečnost - na oponě členěné svislými bílými a temně modrými pruhy se vyděluje těleso plynule proměňující svůj tvar - obdélník, čtverec, kosý čtverec, kruh. Kruhový útvar - Slunce? se objevuje i na scéně po zdvižení opony. V průběhu představení se původní objekt nepostřehnutelně rozkládá do základních geometrických útvarů - kruhu, čtverce a trojúhelníku a jeviště je nasvěcováno základními barvami spektra, které se vylévají na postavy. Tančící jsou v bílém, ženy v jednoduchých dlouhých šatech, muži ve volných "pastýřských" oděvech, protivníci v černém. Celá scénografie se v posledním okamžiku "sesune" a "přenese" na pódium. Ve slavnostní reji zde hýří zelená, žlutá, modrá a jako vykřičník Dafnis a Chloé v červeném.
V této výrazné barevnosti jakoby romantické idyle byl zasazen nečekaný konceptuální úder.
Svou "trojrozměrností" danou zesíleným důrazem na hudební a vizuální stránku směřuje balet až do blízkosti současného tance a klasická taneční náplň se tak může projevit v té nejaktuálnější podobě.

V tomto divadelním roce se naskytla díky "příznivému konkurenčnímu" prostředí několika zdrojů baletních přenosů možnost porovnávat podobné i odlišné inscenační prostředky třech světových souborů a zároveň shlédnout díla nepříliš frekventovaná, neznámá či zcela nová v tom nejkvalitnějším provedení.
Neméně bohatý repertoár čeká na milovníky baletu také v příští sezóně, kterou zahájí přenos baletu MANON z Královského baletu v Londýně 16. října 2014.