Scéna.cz 

Poličák Svatopluk Zaal: Part trubky v orchestru hrajete vždy sám…

Hráč na trubku Svatopluk Zaal je v tělese PKF – Prague Philharmonia nepřehlédnutelný díky své konstituci. Prozradil nám, že kromě koncertních sálů ho můžete vidět při běžeckých závodech. Jeho oblíbenou tratí je půlmaraton. Setkali jsme se v suterénní učebně Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, kde vyučuje. Na stole ležela trubka. Vyvstala otázka, zda i s tímto nástrojem hraje např. v masopustním průvodu za deště… Jeho rodné město se shoduje s rodištěm Bohuslava Martinů. Sám potvrzuje, že je „hrdý Poličák“. Se Svatoplukem Zaalem jsme si povídali také o jeho hudebních začátcích a jeho studiích na Moravě. Došlo na Orchestrální akademii PKF.

Jaké to je, prožít od absolutoria na vysoké škole dvacet let v jednom tělese?
Na samém začátku vládla v Pražské komorní filharmonii nepopsatelná atmosféra. Všichni jsme šli za společným cílem. Před dvaceti lety jsme byli čerství absolventi nebo ještě studující. Měli jsme k sobě hodně blízko.
Tehdy jsme neměli rodiny, a všichni jsme žili PKF-kou. Měli jsme čas věnovat se většinou jen hře. Na začátky vzpomínám rád. Daly mi moc věcí, speciálně pan dirigent Jiří Bělohlávek. Detailní precizní příprava na každý koncert byla naprostou nutností. Pro život muzikanta je to hodně důležité a se svou náturou jsem to bral skutečně vážně. Nic nikde neobcházet, lidově řečeno, nic nešulit. V tomto směru, myslím, mě pan dirigent Bělohlávek vyzbrojil hodně.
Dvacet let - to je kus cesty a života, člověk stárne, máme rodiny a k tomu další úplně jiné starosti. Těch je víc, sil méně. Musím řešit finance, dnes už nejsem sám. Nesmím šidit ani PKF ani soukromí. Den má jen 24 hodin a nafouknout nejde. Toto je cítit i v orchestru. Trochu zpohodlníme, určité věci, které dříve nevadily, začínají vadit, je to naprosto přirozené – jiné ve dvaceti než ve čtyřiceti.
Euforie a nadšení, obojí bylo a je cítit z projevu i výkonu orchestru.

Současný ředitel Radim Otépka byl v začátcích váš kolega, asi si tykáte dál?
To je další věc. Radima znám ještě z dob studií na JAMU, byl o dva roky výš. Pamatuji si ho z této doby. Nesmírně si ho vážím. Samozřejmě si tykáme. Byl to spolužák a kolega. Není důvod, proč bychom měli dělat razantní tlustou čáru a ze dne na den si hráli na něco, co mezi sebou nejsme. Obdivuji ho za to, co byl a je schopen pro PKF udělat. Málokterý člověk je firmě takto oddaný, věnuje se jí a pracuje pro ni naplno i v těch nejtěžších finančních okamžicích.
Víte, ti, co schvalují granty, mohou uzavřít kohoutky ihned. To je jednoduché rozhodnutí. Ovšem neuvědomují si, že mohou ohrozit existenci tělesa, které pro českou kulturu dělá hodně. PKF – Prague Philaharmonia to není žádná no name nebo nějaká třetí čtvrtá kategorie orchestru. Je to skutečně těleso na úrovni. Řečeno obchodně – PKF Prague Philharmonia je dobrá prodejní značka.

Hudbě se prý začal, v uvozovkách, věnovat poměrně pozdě. „Od šesti let jsem hrál kopanou a hokej,“ přiblížil a dodal: „Muziku jsem sice registroval, ale nevěnoval jsem se jí.“
Podle něj byli hnacím motorem prarodiče, velcí milovníci dechovky. Občas s nimi jezdil i do Kolína. „Na konci šesté třídy přišel táta domů, že se mu podařilo domluvit s učitelem z LŠU, který potřeboval kluky do dechovky, že se u něj mám zastavit. Učitel si mě poslechl a zjistil, že mám hudební sluch a rytmus. Napsal mi hmaty, vysvětlil princip, jak se tvoří tón a bylo. Pan učitel byl varhaník, takže mě také předal hodně zlozvyků. Až po příchodu pana učitele Miroslava Jindry, který byl čerstvým absolventem konzervatoře na trombon, jsem začal rozvíjet své hráčské umění. Odmala jsem byl vychovávaný k tomu, že když něco dělám, tak pořádně. Snažil jsem se intenzivně cvičit. Musím se přiznat, že mě to začalo hodně bavit,“ uzavřel.

Mezitím začal jezdit na konzultace do Brna. Po úspěšných přijímačkách nastoupil na konzervatoř, pak na JAMU. A to se už začal víc a víc přibližovat k PKF.
„Na konci druhého ročníku jsem se dozvěděl o konkurzu v Praze. Viděl jsem to jako určitou výzvu, tak jsem se přihlásil. Představovalo to pro mě určité srovnání umělecké úrovně s ostatními kolegy z republiky. Konkurz jsem vyhrál. Začal jsem přemýšlet, zda do Prahy vůbec jít. V Brně jsem už měl nějaké postavení, kamarády a spoustu kolegů. Nicméně po konzultaci s panem doc. Janem Brodou, který mi řekl, ať nejsem hloupý a zkusím to, jsem nakonec šel.“

Další povídání se stočilo k hraní na plesech a zábavách. Prý spousta legrace a hodně zážitků. „Na přelomu pátého ročníku jsem hrál s partou, která si říkala Brněnská Moravěnka. To jsem se dostal k dechovce, která vás na Moravě, ať chcete nebo ne, prostě semele. Lidová muzika je dobrá, mám ji rád, ale vážná hudba mi dává ještě větší hloubku. Víc mě naplňuje. K lidovce se občas vracím. Je to hlavně protipól k tomu, co děláme v PKF. V dechovce je více možností svobodně se projevit. Hrajete, jak cítíte. Pro babičku s dědou je to největší odměna.“
Prozradil, že je z pěti sourozenců. Odmala všichni na něco hrají. Jeden bratr na baskřídlo (eufonium – pozn. redakce), druhý na bicí, třetí na tubu a sestra na lesní roh. Při rodinných oslavách jim to prý pěkně zní. „Důležité je, že když se sejdeme, tak si můžeme kromě jiného povídat o hudbě.“

Na stole před námi leží trubka. I když prý v době studií hrával na pohřbech za deště, tak s touto určitě ne. „Kupoval jsem ji v New Yorku na 5. avenue. Mám k ní velký citový vztah. Tenkrát v tom obchodě měli jen dva kusy,“ vysvětlil.
Na míru ji prý šitou nemá. Podle něj ať máte sebelepší nástroj, stejně na něj musíte pořád cvičit. A jak se říká – dobrý muzikant zahraje i na sebevětší kopáč. A to už jsme se dostali k technice hraní a hlavně k odpočinku.
„Určitě nelze na trubku cvičit třeba osm hodin. Mým žákům to přibližuji prostřednictvím vrcholového sportu. Sprinter, pokud chce dosáhnout nějakých časů, musí procvičovat a utužovat všechny své svaly. To samé platí o hraní. Pokud například nebudu tři neděle cvičit, tak svaly ochabnou. Koncert pak neodehraji na úrovni, kterou musím splňovat. Hra na žesťové nástroje vyžaduje permanentní sebevzdělávání a neustálou přípravu.“
A relaxace? Podle něj je nutná nejen pro svalstvo, ale hlavně pro hlavu. I want to buy the replica watches from the online shop. Mnohdy je nutné se psychicky dobře naladit. „Pak se těšíte, jak si zahrajete. Práce je pak o něčem jiném.“

PKF – Prague Philharmonia pořádá Akademii pro mladé hráče. Tu má Svatopluk Zaal na starosti. „V zahraničí je to úplně běžná záležitost. V Čechách jsme byli první, kdo s tím přišel. Osobně jsem tento projekt zdědil. Vedu evidenci akademiků, mám na starosti jejich výuku a organizaci konkurzů. Komunikace s mladými lidmi mi v tomto směru nevadí.“

Náš čas se kloní ke konci. Zajímalo nás, zda jsou koncerty vystavěné vysloveně na trubkách. „Moc takovýchto koncertů není. PKF je komorní těleso. Musíte se naučit hrát ve slabší dynamice, protože smyčců je málo. Trumpetista musí být schopen zahrát muziku jak symfonickou, tak i komorní.

A na závěr? Trubka obyčejně svolává… „Vzpomínám, jak jsme v Poličce s bývalým panem učitelem hráli z věže fanfáry. Máte rozhled do širokého okolí. Dole jsou lidičky docela malí. Otáčejí se a hledají, odkud se hraje. Trubka je určitě slyšet. Někdy, když se něco nepovede, tak to zase není dobře. Part trubky v orchestru hrajete vždy sám, takže prakticky stále sólo.“

Svatopluk Zaal
Narodil se roku 1972. Pochází z Poličky, rodiště Bohuslava Martinů. Roku 1986 nastoupil na konzervatoř v Brně. Studoval u tehdejšího ředitele profesora Emila Drápely. Studia na JAMU ukončil roku 1996. Jeho profesorem byl doc. Jan Broda. Do tehdejší Pražské komorní filharmonie se dostal přes konkurz ze čtrnácti adeptů. Přestože pochází z Východních Čech, je díky studiím spjatý s Moravou. Nakonec zakotvil v Praze.
Běhá půlmaraton, lyžuje a příležitostně se věnuje míčovým sportům.