Scéna.cz 

Ballettissimo splnilo svůj záměr

Koncovka - issimo označuje v italštině třetí stupeň, tedy nejsilnější, největší míru, obecně něco, čeho je víc než hodně nebo také „přehršle“, jak definují název nového komponovaného tanečního večera Národního divadla BALLETTISSIMO jeho autoři. A skutečně baletu se zde dostává divákům hned několik „přehršlí“ , až nadměrných porcí čisté taneční esence oproštěné od nutnosti přemítání nad konceptem nebo „rušené“ dramatickou příběhovou linií. Přítomna je pouze hudba interpretovaná z notového záznamu hráči na jednotlivé nástroje pod taktovkou dirigenta (Jakub Klecker a Orchestr Státní opery) a její materializace prostřednictvím hráčů na „lidské“ nástroje – tanečníků - pod taktovkou choreografa. Obě usilující o vzájemný „harmonický“ vztah.

Večer se odvíjí od Mahlera a jeho 1. Symfonie D dur, kterou si vybral Petr Zuska pro svou skladbu při představení baletu Národního divadla na EXPO 2010 v Šanghaji. Symfonie nezaznívá v celku, Zuska pracuje s částí 1. věty a s 2. a 3. větou. V Praze byla Zuskova choreografie uvedena již v rámci jiného komponovaného večera rovněž v roce 2010. Je výstižně popisována jako „symfonická řeka“ - od první pózy sólového páru (Nikola Márová, Michal Štípa – nejen z titulu ale i výkonem hlavní pár večera), která je jakýmsi poznávacím znamením příslušnosti k „Mahlerovi“ a „přihlašovací m heslem“, až po závěr se skladba plynule přelévá. Bez přerušení, bez prázdných okamžiků plyne taneční proud (nebo snad také ubíhá notová osnova), stále jedním směrem zprava doleva (z hlediska diváků), paralelně s okrajem jeviště. Do jeho toku, do linek osnovy, vstupují, zapisují se různé tóny – další dva páry a sbor - a svými uskupeními vytvářejí proměnlivost „pohybové“ melodie. Jednou jako lehce zčeřená hladina, jednou jako velká vlna, která rozhýbe „poklidné vody“, aby se vzápětí vše vrátilo ke svému stálému rytmu, jako záblesk světla se mihne úsměvná scénka. Vlastnosti vody by mohly i dále charakterizov at styl tance – splývání, měkkost, poddajnost, čistota ale i nepatrné zakalení, hloubka. V jemných pastelových barvách vody jsou navrženy také kostýmy (Roman Šolc) – i ony jsou odstupňované v tónech od zřetelné modrozelené po bílo šedou hlavního páru a obdobně je nasvícen i prostor jeviště bez jakýchkoliv rekvizit (scéna, světelný design Petr Zuska).

Po romantickém obrazu následovala choreografie ze značně odlišného světa. Jocopo Godani, bývalý tanečník souboru Williama Forsytha ve Frankfurtu (od roku 1991 až 2000), od nové sezóny 2015/16 jeho umělecký ředitel, se ve skladbě Reflections on the Fate of Human Forms zamýšlí nad lidským tělem. „Tanec odráží to, co se v nás děje, naše myšlenky- které se zrcadlí v jeho způsobu pohybu“, říká choreograf a výstižně a srozumitelně shrnuje v těchto slovech smysl svého díla. Vyjadřuje se současným jazykem, a přestože dnes už nějaká přísná kategorizace stylů není v oblibě, sám by své dílo přiřadil ke contemporary. Prostředí tance je minimalistické – černé pozadí, bílá plocha, kde se dobře rýsují těla tanečnic – v tělovém trikotu s černými punčocháči a tanečníků jen v černých krátkých kalhotách a černých ponožkách, ještě prokreslená nasvícením (scéna a kostýmy Jacopo Godani). Hudební doprovod byl sestaven na objednávku Siegfriedem Rössertem a Ulrichem Müllerem, kteří pod labelem „48nord“ působí úspěšně v oblasti experimentální elektroakustické hudby. Jejich kompozice (reprodukovaná) vyzývá tanečníky k prudkému, dynamickému výrazu, kdy viditelně pracuje snad každý sval, každý kloub, i ty nejskrytější „myšlen ky těla“ jsou dobře čitelné. Trupy se vlní, neuvěřitelně protáčejí, převažuje snížené těžiště, střídané vzepětím tanečnic na špičkách. Ostré tempo je často v kontrastu s pauzami, odmlkami, do sól (Kristýna Němečková) zasahují dvojice (Viktor Konvalinka a Ondřej Vinklát), trojice. Rytmus bubnů i křivky těl mohou místy evokovat etnický (např. africký) rituální tanec, postavy na bílé ploše asociovat list popsaný okrouhlými písmeny cizokrajné abecedy. I při veškeré originalitě rozmanitých figur lze kdesi v základu tušit klasické zdroje (včetně špiček), které představují konstrukční pojivo programu celého večera. Charakter skladby je velmi spontánn í, ale Godani přichází již s dobře promyšlenou strukturou, která se na místě jen dolaďuje.
Pro tanečníky souboru ND byla spolupráce s Godanim jistě opět novou cennou zkušeností. Zdá se, že si „padli do noty“ a následně obohatili o nové zkušenosti a neotřelé zážitky přítomné obecenstvo.

Poslední na řadě byl Beethoven a jeho 7. Symfonie A dur v již „historické“ choreografii Uwe Scholze. Jeho jméno figuruje zejména ve stuttgartském a lipském baletu, který řídil do své předčasné smrti v roce 2004. Premiéra Scholzovy „7. symfonie“ v první verzi se konala v roce 1991 a poté ji přejímaly soubory po celém světě.
Zatímco v prvním případě Zuskovy skladby jde více o „přívětivý“ vodní živel, u Scholze zaburácel s Beethovenou hudbou vichr a jeho poryvy se derou celou skladbou.
Její rozsah je monumentálníí v každé ze čtyř vět přísně oddělených, vystupuje hlavní pár (dva páry), nositel „základního motivu“, (mezi nimi opět Nikola Márová a Michal Štípa, dále Miho Ogimato a Jiří Kodym) a početný sbor. „Sošně“ vzpřímený trupy, přísné linie paží i nohou, těla tanečnic „uchvacována“ a „vystřelovaná“ partnery do prostoru, ubíhající linie, protínající paralelně scénu, souměrné pletivo skoků,. tradiční kroky, rozvinuté do nečekaných novotvarů. Ale především „krystalický“ mechanismus, kde jednotlivé součástky do sebe bez výchylky zapadají, vše v neustálém prudkém tempu, tak jak si žádá Beethovenova bouřlivá hudba. Ve zklidněných partiích ústupky a změkčení „geometrizmu“ s náznaky lyriky nebo radostná a jásavá hra dvou chlapců s momenty humoru (Mathias Deneux a Francesco Scarpato). Takřka „futuristický“ obraz vytváří kruh stojících tanečníků soustředěných nehybně v nepatrném vychýlení z osy kolem světelného kruhu, zatímco se kolem „řítí“ bez přerušení hudba. „Futuristické“ nebo i „klasicky“ strohé jsou přiléhavé bílé trikoty mužů i žen ozdobené jen barevnou linkou na hrudi. Naopak barevné pruhy na „skalách“ z obou stran scény tvoří kontrastní podklad ke kostýmům, strukturují prostor na plány a prolamují jednolitý dojem (kostýmy i scénografie Uwe Scholz).

Komponovaný taneční večer Ballettissimo provázal choreografie v mnohém odlišné a v lecčems podobné. Jejich autory spojuje společný odkaz Johna Cranka a východisko v neoklasickém tanci. Petr Zuska jako „žák“ Jiřího Kyliána, který začínal v Crancově souboru ve Stuttgartu, Uwe Scholz jako přímý pokračovatel Johna Cranka a Jacopo Godani, bývalý člen souboru Williama Forsytha, který se učil choreografii rovněž od Johna Cranca.
Program měl promyšlenou pohybovou i hudební dramaturgii a gradaci – od známého k méně známému (pro mnohé k neznámému), mezi dvěma neoklasickými kusy estetický střih ve formě contemporary. Sólisté i sbor byli nuceni zvládnout a zvládli odlišné techniky. Podobně jako hudebníci museli přesně zahrát každou notu, i tanečníci a tanečnice museli být a byli soustředění a přesní. Vzájemnou dokonalou souhru mezi tancem a hudbou nerušilo takřka nic.
Ballettissimo tak splnilo svůj záměr a nabídlo možná mnohem více než slibovalo.

www.narodni-divadlo.cz/Ballettissimo