Scéna.cz 

Verdi hluboce lidský versus Verdi okázale operní

Když recenzent promešká premiéru a jde se podívat na reprízu, většinou to nebývá příliš radostné. Naštěstí jsou výjimky: od premiéry Rigoletta v Ostravě uběhly tři měsíce, na květnové repríze jsem neviděla a neslyšela první obsazení, přesto to bylo pečlivé, profesionální představení: přesné v orchestru i na jevišti.
Rigoletto je tu prostým lidským příběhem: počínaje věcným, nepatetickým hudebním nastudováním, nikterak vypjatě dramatickým, ale pestrým ve vypracování tempových proměn. Především pak ale díky projevu interpretů: zpívají s pochopením významu slov, vět a neupadají do „operáckých“ gest a póz. Přirozeně tu jednají a reagují na sebe lidé, rozmlouvají spolu, milují se a zlobí se na sebe… Vévoda Peter Svetlík přichází v přestrojení za Gildou Agnieszkou Bochenek-Osieckou. On vládne příjemným, rovným, světlým tenorem, ona nevelkým, ale průzračným, jistým, vyrovnaným a technicky perfektně zvládnutým sopránem. Jejich duet zní a vypadá opravdu jako rozmluva dvou mladých lidí – při loučení se políbí, jako příslib dalšího. Rigoletto Sergeje Zubkeviče je také jen obyčejný člověk, bavit dvůr je prostě jeho zaměstnáním. Když mu unesou dceru, odhodí svou roli (i hrb) s pláštěm a před dvořany stojí rozzlobený, raněný otec. Zubkevičův hlas je sice poznamenán tremolem a těžko tedy hovořit o bel cantu, leč podle mne to interpret dokáže vynahradit pestrou paletou emocí a jejich přesného odvážení: od introvertního, tichého zpívání přes vzrušenou deklamaci až k hřímání ve zlosti. A mohli bychom pokračovat u dalších postav: Sparafucile Václava Živného je prost démoničnosti, klidným hlasem, bez zbytečných gest domlouvá vraždu.
Inscenace režiséra Luďka Golata, založená na nenápadném, přirozeném chování herců v situacích končí sugestivním obrazem, který zároveň geniálně řeší nelogičnost poslední scény: Rigoletto drží v náručí už jen mrtvé tělo (Gildu-dvojnici), zatímco Gilda v bílém prochází jevištěm: Gilda již kráčející ke smrti se ještě loučí s otcem (hlasem andělsky znějícím, hypnotizujícím), Rigoletto ji smutně prosí, aby ho neopouštěla – a když zmizí, vyzpívá „prokletí“, ovšem bez patosu, kterého je celá inscenace prosta.

Aida v Ústí nad Labem
V Městském divadle v Ústí nad Labem jsem sice viděla Aidu na premiéře, ale premiérový lesk jsem postrádala především v chybujícím orchestru a ve váznoucí souhře orchestru s jevištěm: sólisté se s orchestrem občas poněkud honili a některé sborové pasáže se rozpadaly – přitom místní sbor jistě na Aidu má, jsou v něm pěkné hlasy: především tichý sbor mužů zněl parádně.
Obsazení (převážně hosté) mají v Ústí jen jedno, na domácí poměry dobré: v roli Radama se po delší odmlce na česká jeviště vrací Giancarlo Ruggieri – velký hlas, který potemněl a zklidněl, zpívá stále silou, ale ve větší pohodě, než před pár lety, kdy cestoval po celé republice. Projev Jordanky Derilové (Aida) je trochu afektovaný, nicméně předvedla jak jistá forte, tak procítěná piana (také se ale občas intonačně netrefila). Amneris Věry Páchové je oproti průrazné Aidě nenápadnější, lyričtější, ale zazpívaná bez problémů, hlasem vyrovnaným. Z dalších vyzvedávám Nikolaje Někrassova (Amonastro): krásný hlas, výrazové zpívání.
Srovnávání slavnostní, pompézní Aidy s Rigolettem jistě není přesné, ale i tady jde především o příběh Radama, Amneris a Aidy (a jejího otce). Režisér Jaromír Brych na jednoduché scéně Vladimíra Soukenky (systém tří schodišťátek) rozehrál slavnostní scény s naivní operností (vítězové předvádějí bojové scény, tanečnice ladně tančí v dobových pózách…) a ve scénách intimních ponechal vedle některých vypracovaných reakcí také mnoho prázdného patosu (ten je ovšem i v pěveckém projevu) a operního předvádění se. Nejkřiklavější je to snad v závěru, kdy se v kobce sejdou dva milující lidé, aby spolu zemřeli: v této inscenaci na jevišti pouze pózují operní zpěváci. Výsledný dojem: slušně zaranžovaná a odzpívaná inscenace – ovšem bez elektrizujícího náboje.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigenti Dwight Bennett a Jan Šrubař, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreograf Igor Vejsada. Premiéra 8. 2. 2003, psáno z reprízy 14. 5. 2003.

Městské divadlo Ústí nad Labem – Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Tvrtko Karlovič, režie Jaromír Brych, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Libor Vaculík. Premiéra 23. 5. 2003.