Scéna.cz 

Máme lišky – jak se nám vydařily?

Opět se krátce po sobě objevil ve dvojím nastudování jeden stále ještě ne zcela obvyklý titul, i když Leoš Janáček operou Příhody lišky Bystroušky přece jen i u nás trochu zdomácněl. Za posledních deset let tuto operu nenastudovali pouze v Plzni. Důvodem relativní obliby opery je sice po mém soudu diskutabilní názor, že je zpola určena dětem, ale nešť. Také poslední dvě nastudování v Liberci a v Olomouci zdůrazňují barvitý svět zvířátek, pro interpretaci opery ovšem nezbytný. V Liberci však choreograf Jiří Horák vedl tanečníky jen k obecným a často mechanicky opakovaným klasickým figurám bez ohledu na proměnu dramatických situací, ostatně i kostýmování tanečníků bylo jen abstraktně náznakové. V Olomouci naopak choreograf Daniel Wiesner výrazně přispěl k věcně i pocitově logickým scénám, zdejší zvířátka jsou vytvořena ve škále od dětských masek (značnou část lesní havěti tu představují děti), trochu připomínajících někdejší kostýmy Josefa Čapka, až po výmluvnou stylizaci – Kohout je oblečený do šosáckého kabátku a slepice připomínají selky. Wiesner spolu s režisérem Václavem Věžníkem ještě posílili zvířecí rovinu opery o pantomimicko-tanečního pavouka, který si co chvíli vybírá svoji oběť, takže smrt je tu přítomna prakticky neustále.

Nahlíženo odjinud, olomoucká inscenace je konkrétnější, ovšem nikoli popisnější, a tudíž významově přesnější, liberecká je jaksi povšechná a tudíž povrchnější. V olomoucké se účelně proměňuje míra stylizace, kdežto liberecká zůstává chladnou a monotónní. Je to patrné i ze scény – Petra Hábová v Liberci umístila příběh mezi abstraktní obří stonky rostlin, které by spíše slušely hře Ze života hmyzu, Jan Dušek v Olomouci sestrojil soustavu plošných kulis, jimž dominuje nádherně stylizovaný les jako základní prostředí hry. Když už jsme u kostýmů – liberecká Bystrouška je spíše prvorepublikánská panička z měšťanských kruhů a Zlatohřbítek tak trochu dobový hochštapler, zvláště v poněkud nepřípadném komickém přehrávání Michyio Keiko, které role zatím nesedla ani hlasově. Olomoucká Bystrouška by mohla být obyčejná dívka ze 60. let – koženková bundička a krátká sukně přes elasťáky, vše pochopitelně v oranžové barvě. Zvířecí atributy (ouška, ocas) ovšem mají obě.
V Liberci režisér Jan Štych ml. jen zaranžoval obvyklé výstupy a některé komicky vyhrotil (na myslivcově dvoře je prasátko), takže zůstalo u jednotlivostí. Nejlépe vyšly scény u Pásků díky Jiřímu Davidovi coby Rechtorovi a Jiřímu Schoenbauerovi jako Faráři, s nimiž režisér stvořil prosté lidské postavičky. Václav Věžník měl také dobré hráče ve Vladimíru Třebickém (Farář) a Ondřeji Doležalovi (Rechtor – zřejmě jen mimoděk hodně podobný Janáčkovi samotnému!), vedl je však k větší nadsázce. Věžník však především dobře uplatnil mnohokrát promýšlené nuance situací, které vyústily do přirozeně filozofického vyznění příběhu. V obsáhlém rozhovoru v programu opět (jako pokaždé) polemizuje s operními kritiky, ovšem tentokrát se na jeho výkladu opery v programu i na jevišti dobře shodneme. Až na podstatnou maličkost – Revírníka Věžník nechal v závěrečné scéně usnout a část jeho monologu zřejmě pronášet jakoby ze sna, ovšem ve štychu světla jako z tribuny, což po mém soudu vyznění opery uškodilo.
Obě inscenace mají velmi dobré Revírníky a nakonec i Bystroušky. V Liberci Revírníka pěkně ztvárnil Pavel Vančura promyšleným přirozeným zpíváním a střídmými hereckými prostředky, bohužel jsem v roli nestihl také Jevhena Šokala. V Olomouci dal Revírníkovi hřejivou lidskost a moudrost Pavel Stejskal. Olomoucká Bystrouška Elena Gazdíková byla pěvecky o poznání průbojnější nežli liberecká Věra Poláchová, oběma k dokonalosti chybí pouze lepší artikulace. Olomoucká navíc k sobě měla perfektního Zlatohřbítka v Haně Kostelecké.
V obou inscenacích poněkud propadly děti, a to jak malé lištičky, tak zejména skokánek, jehož poslední výstup je pro operu klíčový. Ostatně už delší dobu pozoruji, že kvalita dětských hlasů upadá. V obou inscenacích se také dětem pokusili pomoci technicky (zesílením, ba dokonce nepřiznaným dublérem), ovšem ke škodě inscenace. Nejvíc však propadly orchestry. Liberecký by měl na partituře ještě dlouho usilovně pracovat, mnohé pasáže jsou zatím jen opatrně odehranými notami s neúnosnou mírou chyb. Studiu zřejmě uškodila nutná výměna dirigenta uprostřed zkoušek – za zraněného Františka Babického převzal nastudování Norbert Baxa, s jehož tempy se nedokážu srovnat, ovšem před třemi lety operu v Ústí nad Labem nastudoval parádně. Olomoucký orchestr také často chyboval, mladý dirigent Tomáš Hanák však partituru nastudoval logicky a přitom sympaticky po svém, byť lze s některými místy také polemizovat. Že v obou orchestrech čím dál víc chybí dobří hráči je však bohužel už příliš zřetelné. A při dnešních existenčních podmínkách operních souborů asi nebude náprava nijak jednoduchá.