Scéna.cz 

Soňa Červená slaví výročí

Podivuhodné osudy provázely život herečky a operní pěvkyně Soni Červené, která se v těchto dnech dožívá devadesátky(!). Za svůj život vytvořila více než sto operních rolí, na něž navázaly i role činoherní. Vystupovala na mnoha prestižních scénách v zahraničí, kde strávila značnou část svého života. Spolupracovala s významný tvůrci hudební a divadelní scény. Tato obdivuhodná žena je aktivní i ve svém věku, kdy stále vystupuje a účastní se i dalšího kulturního dění.

V dokumentu 13. komnata na ČT vyprávěla Soňa Červená o tom, že vlastně vždycky postrádala rodinné zázemí. Matka Žofie Veselíková pocházela z bohaté rodiny a dbala více o společenské renomé, než o dceru, s níž si nerozuměla, otec, intelektuál a také kabaretiér, zakladatel Červené sedmy, Jiří Červený, byl zase stále ponořen v práci a hudbě. Rodiče se brzy rozvedli, a oba byli během války vězněni. Matka byla vězněna i po válce, a zemřela za nejasných okolností ve vězení. Otec žil do roku 1962, ale v té době už Soňa byla v emigraci.

Soňa Červená zdědila lásku k hudbě a stejně tak milovala i herectví. Byla to pro ni jediná, volba, jak přiznává, a tomu obětovala vše - byl to i jeden z důvodů, proč nikdy nezaložila rodinu. Vystudovala gymnázium a zpěvu se nejprve učila soukromě u profesorky Fassatiové (1945–50). Poté absolvovala konzervatoř, a i po ní se vzdělávala ve zpěvu i herectví. Poprvé se objevila na jevišti jako Háta v Prodané nevěstě, provedené ve Volyni Aloisem Klímou 24. 5. 1947. V témže roce debutovala ve filmu Poslední mohykán. Nicméně její přímé cestě k opeře zabránilo to, že rodina byla pokládána za nepřátelskou vůči komunistickému režimu, takže neměla naději vstoupit na prkna Národního divadla ani získat v Praze operní role. V roce 1948 udělala konkurz do Osvobozeného divadla, kde získala roli Káči v muzikálu Divotvorný hrnec. Tuto roli pak zpívala více než třistakrát. Jako zpěvačka v hudebních komediích se uplatnila i v Hudebním divadle v Karlíně. Objevovala se také i nadále ve filmu po boku například Vlasty Buriana či Oldřicha Nového. Navzdory tomu, že její matka zemřela ve vězení, odmítla nejprve Soňa Červená odejít z Československa se svým mužem - továrníkem, protože se nechtěla vzdát své práce v divadle. Konečně se jí podařilo prorazit na operní pole. V roce 1950 vystoupila v titulní roli Carmen ve Velkém divadle v Plzni. V roce 1952 hostovala jako Carmen v Janáčkově opeře v Brně a od šéfa brněnské opery Zdeňka Chalabaly získala své první operní angažmá (1952–58). Ztvárnila tu množství rolí, mj. Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, v níž od roku 1954 hostovala ve Stavovském divadle. Ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) dvakrát vystoupila jako Carmen. Na konci brněnského angažmá se proslavila rolí Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalírovi pod vedením německého režiséra Carla Rihy (1957), a v důsledku toho jí bylo nabídnuto angažmá ve Státní opeře ve východním Berlíně (1958), v němž nakonec setrvala tři roky, během nichž se objevila v patnácti premiérách. V této době jezdila i po pohostinských vystoupeních, především po Německu a Rakousku. Díky čemuž získala pro budoucnost dobré renomé. Když byla po postavení Berlínské zdi vyzvána k návratu, emigrovala (1962 do Západního Berlína,). Získala okamžitě dvouleté angažmá u Deutsche Oper (1962–64). Následovalo angažmá ve Frankfurtu nad Mohanem (1964) a jedenáctileté hostování v San Franciscu. Za tu dobu ztvárnila množství náročných rolí v operách Verdiho i Wagnera. Znovu též nastudovala pod vedením Serge Bauda svou životní roli Carmen, se kterou absolvovala více než sto padesát repríz. Zpívala na velkých scénách ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Rakousku, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Itálii i v USA. Spolupracovala s celou elitou osobnostmi jako Mario del Monaco, Franco Corelli, Renata Tebaldi či Brigit Nilsson, setkala se s dirigenty jako Herbert von Karajan, Charles Mackerras, Karel Ančerl, Rafael Kubelík nebo Václav Neumann, a s režiséry Walterem Felsensteinem, Wielandem Wagnerem a Davidem Pountneym. Kromě klasického repertoáru ji stále zajímala soudobá hudba, jejíž se stala propagátorkou, stejně jako propagátorkou české hudby, především Janáčka. Po získání druhého titulu Komorní pěvkyně ve Frankfurtu v roce 1987. Nepřijala místo profesorky operního herectví v Tokiu a dala přednost nabídce angažmá v činoherním divadle Thalia v Hamburku, kde v roce 1989 začala spolupracovat s režisérem Robertem Wilsonem. Ten ji obsadil do tří muzikálů a díky jemu se seznámila s hudebníky Tomem Waitsem a Lou Reedem. Se souborem pak procestovala množství štací od New Yorku přes Rio de Janeiro až po Hongkong. Po roce 1989 se začala vracet také do Čech. Právě ona zprostředkovávala kontakty s Robertem Wilsonem, který v té době začal v Praze režírovat. Sehrála pantomimické roli Osudu v inscenace stejnojmenné Janáčkovy opery, s níž se konečně dostala na scénu pražského Národního divadla. V té době jí bylo 77 let (2002). Následovaly další výrazné inscenace, V roce 2004 si zahrála pod režijní taktovkou Vladimíra Morávka hlavní roli Kláry v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy v hradeckém Klicperově divadle. V roce 2007 se objevila na scéně Stavovského divadla ve světové premiéře Hanzlíkovy opery Slzy Alexandra Velikého. Přímo pro ní byla napsána role Milady Horákové v původní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… (2008) Červená se objevila i v dalších dvou českých režiích Roberta Wilsona. V roce 2010 se stala Emílií Marty v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, a zahrála si i v inscenaci 1914. V roce 2013 hrála v Divadle Kolowrat v Březinově dokumentární opeře Toufar. Soňa Červená si zahrála také ve filmu, například roli berlínské historičky umění v Hřebejkově Pupendu (2003). V roce 2005 byla součástí dokumentu Olgy Sommerové Moje 20. století o osudech tří významných českých umělkyň spolu s Adrienou Šimotovou a Lenkou Reinerovou. V témže roce byl vydán její pěvecký portrét složený z nahrávek z padesátých let, před její emigrací. Ona sama napsala dvě vzpomínkové knihy – autobiografii Stýskání zakázáno aneb Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu a Můj Václav o svém dědečkovi. Za mimořádný přínos divadlu převzala Soňa Červená v roce 2005 cenu Thálie, v roce 2009 získala cenu Alfreda Radoka a o dva roky později medaili Artis Bohemiae Amicis. V roce 2013 dostala medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění.