Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Emmanuel Villaume: Důležitý je společná vize a vášeň pro hudbu

autor: Z webu

Světoznámý dirigent Emmanuel Villaume se od nové sezóny stal hudebním ředitelem PKF – Prague Philharmonia . Jak sám říká, nabídka na tuto funkci ho nijak zvlášť nezaskočila, protože z takové funkce má jednak velké zkušenosti po celém světě, ale zároveň s PKF – Prague Philharmonia spolupracuje pravidelně už mnoho let. Setkali jsme se v Českém rozhlase, kde právě s PKF nahrával. A při rozhovoru se zdálo, že i po celodenní práci má stále dostatek energie. Přímo mě zavalil informacemi. Názorně mi předvedl, že to co považuje za nejdůležitější při spolupráci, tedy nadšení a vášeň pro hudbu, je mu vlastní.

Setkáváme se na půdě Českého rozhlasu, kde realizujete nahrávku s PKF – Prague Philharmonia. Můžete prozradit, o co konkrétně se jedná?
Právě jsme natočili tři klavírní koncerty, a to Druhý klavírní koncert Camille Saint-Saëns, Ravelův Koncert pro klavír a orchestr G dur a Druhou rapsodii George Gershwina s americkým pianistou německého a holandského původu Andrew von Oeyenem. Je to myslím velmi zajímavý projekt v několika ohledech. Ravel vytváří spojnici mezi Saint-Saënsem a Gershwinem, v tom smyslu, že Ravel respektovat Saint-Saënse stejně jako Debussy, oceňoval u něj génia orchestrace, představivost a jazyk harmonie. A Ravel s Gershwinem měli společnou lásku k jazzu, i když každý z nich měl trochu jiný přístup a cestu, jak k tomu došel. Když se ti dva setkali, Gershwin prý řekl Ravelovi „Já bych od vás měl brát hodiny“, a ten mu odpověděl: „Ve skutečnosti bych měl brát hodiny u vás já, protože za svou hudbu dostáváte mnohem více peněz. Pokud byste studoval u mě, byl by jste druhý Ravel, ale takto jste Geshwin, a to je podle mého víc než uspokojující. Tak jím zůstaňte.“ A pak šli poslouchat společně jazz do Harlemu. Nevím, co je na té historce pravdy, ale je to hezké.

Gershwin vyrůstá z jazzového podhoubí, je tam ta krev a svaly jazzu, zatímco u Ravela je to takové sofistikovanější, harmonie jsou vypracovanější, je tu důraz na zvučnost a orchestraci. Je to takové přepracování klasiky. Vždycky je velice náročné pokusit se něco takového interpretovat, ale nedokážu si k tomu představit lepší orchestr než Pražskou Philharmonii. Pracuji s nimi na nahrávce již potřetí a ty dvě první byly velmi úspěšné. Před rokem jsme udělali nahrávku s Bryanem Hymelem, která dostala cenu l´Disque Francouzské akademie a rovněž cenu německé Akademie kritiků na což jsem velmi pyšný. Věřím, že nahrávka, na které právě pracujeme, bude mít podobnou budoucnost. Máme fantastický tým, holandského producenta, který nám produkovat album s Annou Netrebko „Souvenir“, spolupracuje s námi skvělý zvukař Chris Alder, nejlepší ladič klavírů Kazuto Osato a už zmíněný klavírista Andrew von Oeyen. Byl to tedy po všech stránkách tým snů. Já sám jsem na sobě pozoroval, že jsem byl při nahrávání mnohem méně nervózní a více v pohodě než u jiných nahrávek, které jsem realizoval v poslední době.

Do nové funkce hudebního ředitele a šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie vstupujete s rozsáhlou zkušeností…
Na nedostatek zkušeností si skutečně nemohu stěžovat. Jsem hudební ředitel Dallaské opery, multidisciplinárního festivalu Spoleto v Charlestonu v USA, a v této funkci jsem též působil ve Slovinsku a na Slovensku. Mám tedy zkušenosti z vedením kulturních institucí, ale každá z nich je rozdílná. Pokaždé vlastně vstupuji do nového dobrodružství.

Vzpomínáte na okamžik, kdy jste dostal nabídku do PKF?
Spolupracuji s PKF spoustu let, a známe se navzájem z různých projektů, nahrávek, zájezdů. Když tedy přišel asi před rokem neformální dotaz od Radima Otépky, zda bych měl zájem o pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele, nebylo to až tak velké překvapení. Potěšilo mě to, byl jsem poctěn, ale vzhledem k dlouhodobé spolupráci to byl celkem logický posun. Když pak byla učiněna formální nabídka, celý proces proběhl mnohem rychleji a pružněji, než to bývá obvyklé. Zájem a touha spolupracovat byla vzájemná.

S jakými cíli vstupujete do tohoto angažmá?
Je to velmi originální a jedinečné hudební těleso. Její nejdůležitější charakteristikou je, že se jedná o komorní těleso, což naznačuje určité kvality. Tedy až puntičkářský zájem o detaily, o charakteristikou hudební barevnost, dokonalý zvuk, a samozřejmě bezpodmínečná a nikdy nekončící láska k hudbě. A musí říci, že při jakékoli spolupráci s PKF jsem nikdy nezaznamenal nedostatek zájmu, energie, pozornosti či vášně. Vždy všichni k práci přistupovali zodpovědně a soustředili se i na nejmenší detaily v interpretaci skladeb, na nichž pracovali. Velký kus práce tady udělali mí předchůdci, Jiří Bělohlávek, s nímž jsem v neustálém kontaktu, a Jakub Hrůša, který držel kvalitu orchestru po mnoho let. Považuji za privilegium, že se mohu stát součástí tohoto hudebního tělesa, a pociťuji jako poslání posilovat její kvality a schopnosti. Velmi si toho vážím a těším se.

Podle mě je důležité, aby šéf orchestru byl na jedné vlně s muzikanty…
Ano, souhlasím. A myslím, že sdílíme obecně spoustu názorů, pokud jde o přístup k muzice. Takže není třeba vymýšlet žádné úskoky a triky, jak na ně, dlouze vysvětlovat, co po orchestru chci. Žádat je o pozornost, když se cítí unaveni. Někdy je to, především u velkých a známých orchestrů, problém. S PKF sdílíme společnou vizi, společnou vášeň pro hudbu a to je klíč k dobrým vztahům a skvělé práci. Pokud funguje tohle, pak snadno překonáte další otázky, týkající se osobního stylu nebo kulturních rozdílů. A já cítím, že tady to funguje. Je jasné, že se budeme postupně více poznávat, ale máme hodně koncertů, na které se můžeme těšit, a kde se ještě lépe osobně seznámíme.

Co konkrétně je před vámi v této sezóně?
Hlavní sezóna má několik sjednocujících témat. Tím hlavním, tedy tou červenou nití, která se táhne celou sezónou je Bohuslav Martinů. Tedy on jako český skladatel, dále jeho doba strávená v Paříži a vliv francouzské hudby na jeho tvorbu a v neposlední řadě i spojení Martinů s některými francouzskými skladateli. Martinů byl studentem Rousella, budeme tedy hrát i Roussela. Martinů se v Paříži setkal i s Debussym a Ravelem, tudíž celá sezóna bude protkána i těmito tématy. Tuto jednotnou základní dramaturgii můžete rozvíjet do různých stran, ale v zásadě se jí budeme držet. Druhým důležitým tématem sezóny je Mendelssohn – Bartholdy. Právě jeho Houslovým koncertem otevřeme sezónu. To je spojení s francouzským tématem., Sezónu pak budeme uzavírat Lobgesangem pro orchestr a sólisty. V Mendelssohnově hudbě je cosi velmi klasického, spojnice mezi klasicismem a romantismem. A klasicistní hudba je jedním z období, na které se PKF zaměřuje, takže budeme hrát i Haydna, Mozarta a Beethovena. Ale ta témata se budou neustále prolínat. Na zahajovacím koncertu zahrajeme také Beethovenovu 7. symfonii A dur. To bude jeden z nejtěžších úkolů vůbec. Ale podstoupíme to riziko, abychom předvedli kvality našeho orchestru. V tomto roce nás ale čeká i modernější muzika 20. století, konkrétně Pět kusů pro orchestr Antona Weberna.

Jak víte, kromě velkých koncertů máme několik dalších koncertních cyklů, ale všemi se bude prolínat hlavní téma francouzské hudby a Bohuslava Martinů. Nebudeme hrát jen v Rudolfinu, což je naše hlavní sídlo, ale také kupříkladu v hale Forum Karlín. Chceme získat nové obecenstvo, které není zvyklé chodit na koncerty vážné hudby. Budeme hrát i na Pražském hradě a v různých dalších menších sálech po Praze. Takže sezóna je opravdu hodně pestrá, ale zároveň má silné sjednocující téma.

Vy ovšem nebudete hrát jen v Praze, ale chystáte se také do zahraničí. Například do Ománu.
Ano, to je velmi zajímavé místo. V Sultanátu v Ománu, který je v Perském zálivu nedaleko Saudské Arábie a Jemenu, mají Sultána, který miluje klasickou hudbu. Ten dal vystavět skutečně nádhernou operní budovu Royal Opera House Muscat. Jde o budovu uprostřed pouště, která je celá z mramoru s interiérem vyřezávaným ze dřeva. Budova má nejmodernější vybavení, úžasnou akustiku, a zároveň velmi dobrou dramaturgii. Vystupují tu nejprestižnější orchestry, soubory a sólisté světa. Já sám tu mám přátelské pracovní vztahy už po mnoho let. Loni jsme tam již hráli na monstrózním novoročním koncertě. Tento rok v prosinci tu budeme uvádět galakoncert se Sondrou Radvanovsky, což bylo domluveno shodou okolností ještě před mým příchodem do PKF. Bude tu dirigovat i Jakub Hrůša, s nímž tam PKF loni hrála Smetanovu Mou vlast. Takže naše kontakty s tímto operním domem jsou skutečně velice dobré a my jsme na to pyšní, jelikož jde o prestižní místo, kde dnes chtějí hrát všechny orchestry. Kromě toho máme v dlouhodobém plánu důležité turné po Spojených státech amerických. Určitě nás tedy čeká mnoho vzrušujících projektů a koncertů nejen v Praze, ale po celém světě. Je velmi důležité hrát jak doma, tak i v zahraničí. . Pražská filharmonie je velmi dobře známá a respektovaná instituce v zahraničí i doma. Obzvlášť v Praze mají lidé PKF hodně rádi pro její specifičnost a rozeznatelnou identitu. Momentálně se tedy budu pokoušet o to dynamizovat dialektiku mezi těmito dvěma proudy vystupování, a podpořit také nahrávání.

A teď bych se ráda zeptala na pár věcí z vaší osobní historie. Zajímá mě, jak začala vaše dirigentská kariéra. Protože jsem četla, že jste sice napřed studoval konzervatoř, ale později jste se zaměřil na studia zcela jiného druhu - literaturu, filozofii, a muzikologii.
Tak já začnu úplně od začátku. Narodil jsem se ve Štrasburku a jako kluk jsem zpíval v dětském církevním sboru při tamní katedrále. Sbor spolupracoval i s velmi dobrý operním sborem a to bylo pro mé vnímání hudby důležité. Po nedělích jsme zpívali v katedrále, a vzhledem k tomu, že se kladl velký důraz na propojení církve a zpěvu, měli jsme těch koncertů hodně i venku před katedrálou, ale zároveň jsme měli tu možnost zpívat jako sbor v opeře. To bylo úžasné spojení – mohli jsme si vyzkoušet vážnou duchovní hudbu, a poté se doslova vyřádit na operní scéně. Tohle pro mě byl opravdu solidní základ pro mou budoucí práci muzikanta. Mám tu zkušenost, že každý dirigent, který jako malý zpíval ve sboru, vrací se k těmto zážitkům nejen ve způsobu v zacházení s hudbou, ale také v obrovské lásce k ní. Dodnes si pamatuji, jak jsem to v devíti letech prožíval. Byl jsem totiž velmi stydlivý, ale hudba a zpěv ve sboru byly pro mě doslova prozřením, zjevením. Bylo to pro mě spojeno se spoustou pocitů, které jsem do té doby nepoznal. Nešlo jen o to vyjádřit je nahlas, ale byla mi dodána odvaha, abych je vyjádřil vůbec. Cítil jsem uspokojení a radost i z toho, že je někdo ochoten city se mnou sdílet. A bylo to pro mě spojeno i s velkými skladateli, velkými dramaturgy, a to je něco většího než život. Dávalo to mému životu smysl. Máte najednou odpověď na to, co hledáte, co je lidské, spirituální, umělecké. Takže to pro mě byl komplexní zážitek ze zpěvu, z hudby, a tak bylo celkem logické, že jsem v této linii chtěl i dále pokračovat. I proto, že hudební vzdělání je ve Štrasburku daleko lepší než jakékoli jiné vzdělání ve Francii, protože Štrasburk je se svou německou minulostí a německými vlivy městem, kde se právě na hudební vzdělání klade velký důraz. Na konzervatoři jsem pak získal kompletní hudební vzdělání. Co to ale bylo platno, když rodiče nechtěli, aby se ze mě stal hudebník. Chtěli, abych dělal něco serióznějšího. Může se to zdát směšné, ale stále dostávám, třeba ve Spojených státech, otázky toho typu: „A jaká je vaše normální práce?“ „Co děláte přes den?“ Takhle to asi cítili i mí rodiče. Studoval jsem na lyceu ve Štrasburku pro nadané děti, a poté jsem odešel do Paříže, kde jsem pokračoval ve studiu v přípravce na École normale supérieure a dále na Sorbonně. Absolvoval jsem velmi široký okruh studia, nejvíc mě zajímala literatura, filozofie a muzikologie. Když jsem získal diplom, řekl jsem si: „Tak. A to stačilo. Udělal jsem, co jste chtěli, a teď se vrátím k muzice.“ Nejprve jsem pracoval ve Štrasburku a psal články spojené s muzikou a zároveň jsem dělal i dramaturgii a velmi rychle jsem se ocitl znovu v hudebním prostředí. Jako asistent dirigenta jsem se krok za krokem propracovával k tomu, co mě opravdu zajímalo. Setkal jsem se několika dirigenty, ale dva z nich mě ovlivnili nejvíc. Jednak to byl Gian Carlo Menotti, ředitel festivalu Spoleto v Itálii, a také v Charlestonu v USA, protože ty dva festivaly byly spojené. Byl jsem jeho asistentem, a postupně jsem pracoval jak v Itálii, tak v USA. Když má kariéra trochu postoupila, tak jsem definitivně opustil Štrasburk a stal jsem se asistentem Seiji Ozawa v Pařížské opeře. Ten byl pro mě opravdu zásadní. Studoval jsem s ním, a musím říct, že měl obrovský vliv na mou hudební kariéru i na způsob mého nahlížení na hudbu. Doprovázel jsem Seijiho v Bostonu a v Japonsku. Takže Gian Carlo a Seiji byly dvě velké osobnosti, které s nějakým podstatným dílem podílely na tom, kým dneska v hudebním životě jsem. Hodně brzy jsem se dal dohromady také s Placidem Domingem, který mi moc pomohl. Dirigoval jsem pár věcí s ním, a on mi byl velmi nápomocen v průběhu mé kariéry.

Mluvili jsme o různých druzích hudby, ale nemluvili jsme o opeře, která hraje ve vašem životě velice podstatnou roli.
Musím říci, že operní hudba je pro mě stejně důležitá jako ta symfonická. Je zvláštní, že někde mám spíše reputaci jako dirigent symfonických orchestrů, a jinde naopak jako dirigent opery. Všichni velcí dirigenti minulosti a současnosti byli a jsou schopni pracovat v obou oblastech. A já si právě téhle všestrannosti velmi cením. Vzpomeňte na Krajana, který byl pod scénou stejně často jako na pódiu. Kleiner byl více „v díře“ než na scéně, i Mahler sám dirigoval opery. I ti dnešní dirigenti jako Abaddo nebo Muti, či dokonce Boulez jsou stejně dobří na obou platformách. A důvodem je, že když dirigujete pořád jen symfonie, i když na vysoké úrovni, věnujete pozornost detailům, což je téměř paranoidní. Je to dobré ve smyslu ladění orchestru, funguje to téměř jako alchymie, kdy různé barvy jsou jednotlivé nástroje orchestru. To jsou velmi dobré kvality, které jdou pak skvěle aplikovat na operu. Když pracujete na opeře, nemáte ucho pro detaily v orchestraci a vlastně ani možnost zabývat se jimi. Protože je třeba se soustředit na představení jako celek - řešit takové věci, jako že se sólista opozdil, kus scénografie padá, celé představení nemá správný rytmus atd. Prostě řešíte neustále technické věci, a pokud byste to nedělali, tak operu nikdy nedáte dohromady. Věnujete tomuto veškerou vervu a energii. Když ale máte to symfonické povědomí a hlubokou zkušenost z práce s orchestrem, přirozeně se pokoušíte dělat i něco navíc. Ale funguje to i obráceně. V opeře se dirigent stává součástí příběhu, dramatu, jedinečnosti prezentace, něčeho komplexního, do čeho pronikají neočekávané prvky navíc. Ale i to je velmi obohacující a je zajímavé vše dále rozvíjet ve smyslu otevřenosti a velkorysosti, o čemž dirigenti, kteří se zabývají jen symfoniemi, nemají ani ponětí. A ty dramatické kvality jsou pro mě velmi důležité, i když diriguji Mahlerovu, Beethovenovu nebo Mozartovu symfonii, protože jak Mozart, tak Beethoven komponovali i opery. A Mahler, když psal symfonie, současně přemýšlel o repertoáru, který sám dirigoval, tedy i o operách. A nemůžete tedy rozumět Mahlerově symfonii, když nerozumíte opernímu přístupu. Mozart, jako autor nejvypracovanějších symfonií, je stejný Mozart, který si dělá legraci na scéně, který v operách mluví o osamělosti života, záhadě přátelství nebo o zradě. Takže všechna ta velká operní gesta, ty expresivní výkřiky, jsou potenciálně obsaženy také v symfoniích. A měly by být tedy přítomny i v dialogu hudebníků.

21.9.2015 15:09:15 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!