Scéna.cz 

Odchody velikánů – Bubeníčkové, Acosta, Guillem, Ek

S odchodem minulého roku jakoby poněkud pobledlo rozlehlé taneční nebe. Generační výměna je přirozená věc, když umělci dosáhnou určitého věku, sami cítí, že je čas na změnu, ale tentokrát opustilo scénu několik hvězd velice pronikavé zářivosti. Neznamená to, že by si dotyční již nezatancovali, ale vzdali se prvořadého postavení v renomovaných souborech, kde dříve po nějakou dobu působili a rozhodli se budovat si svou vlastní company, věnovat se choreografii a dalším oblastem, na něž jim předtím nezbýval čas.

U nás jsme zaregistrovali loučení bratrů Bubeníčků, kteří již přesáhli čtyřicítku (*1974). V médiích se psalo o fantastickém výkonu Jiřího Bubeníčka v roli rytíře Des Grieux v MacMillanově „Manon“, jíž se 11.listopadu 2015 rozloučil s baletem drážďanské opery. Otto opustil Ballet Hamburg již v minulé sezóně 12. července 2015 představením „Gala Nižinskij XLI“, kde ztvárnil roli geniálního umělce Václava Nižinského v "Le pavillon d'Armide" vytvořenou přímo pro něho Johnem Neumeierem v roce 2009. Úplně posledním jeho vystoupením se souborem Ballet Hamburg však bylo na turné v Benátkách v "La Fenice", kde t ančil Třetí Mahlerovu symfonii.
Jak všichni zasvěcení dobře vědí, oba bratři začali svou oslňující kariéru po absolutoriu pražské konzervatoře u Johna Neumeiera v hamburském baletu v roce 1993. Zatímco pro Ottu to byla v podstatě celoživotní taneční záležitost, odloučil se Jiří v roce 2006 od Neumeiera a stal se členem baletu Semper Oper v Drážďanech, jehož novým šéfem byl právě jmenován Aaron Watkin. Již tehdy měli Bubeníčkové své vlastní aktivity v „Les Ballets Bubeníček“ založeném v roce 2009 jako prostor setkávání světových interpretů a nyní hodlají pokračovat tímto směrem. Přirozeně, že oba dostávají nabídky z nejrůznějších stran - Otto se zabývá scénografií, navrhováním kostýmů, filmy i skládáním hudby a Jiří vytváří choreografie. Nejnovějším společným dílem a prvním velkým dějovým baletem byla baletní inscenace podle filmu "Piano" vyznamenaného Oscarem pro Ballet Dortmund. Nyní pracují na dalším tanečním přepise filmového díla - bude to balet "Doktor Živago", který má být uveden v dubnu v Lublani.

Kubánského tanečníka Carlose Acostu znají mnozí v České republice velmi dobře díky baletním přenosům z Royal Opera House v Londýně. Také Acosta již přesáhl čtyřicítku a v minulém roce odešel z londýnského Královského baletu. Diváci v kinech po celém světě se stali svědky jeho slavnostního loučení v závěru přenosu komponovaného večera "Faunovo odpoledne" 6. listopadu 2015. Acosta pro tuto příležitost vytvořil své poslední dílo pro Královský balet - „Carmen“, v níž si také zatančil v roli Josého společně s Marianelou Núnez. Acostův osud se, i když se narodil na Kubě, podobá americk&e acute;mu zázraku. Pocházel z Havany z chudých poměrů, jeho otec byl řidičem náklaďáku a za nějaký delikt byl také vězněn. Acosta se přiznává, že se potuloval po městě, kradl a byl vyloučen ze školy. Nakonec ho nechal otec zapsat do baletní školy, aby měl nějaký pravidelný režim a hlavně jídlo. A tady se udál onen zázrak. V 16 letech v roce 1970 vyhrál Acosta prestižní cenu pro mladé tanečníky Prix de Laussanne, co předznamenalo jeho pozdější úspěšnou kariéru. Dostal se do Evropy a stal se v roce 1991 členem Anglického národního baletu. Tančil na Kubě, v Americe i v Rusku – ve Velkém divadle byl vůbec prvním „černým“ Othellem. V roce 1998 se připojil ke Královské mu baletu, kde se brzy prosadil nejen jako mimořádně mužný tanečník ve všech význačných postavách klasického repertoáru ale také jako úspěšný choreograf (např. Don Quichot v roce 2013), a mimoto rovněž jako producent a spisovatel. Poté co se změnily poměry, má v plánu vrátit se na Kubu a založit si zde vlastní soubor.

Podobným pojmem jako Michail Baryšnikov je (byla) v ženském baletu fenomenální Francouzska Sylvie Guillem, kterou jsme zde měli bohužel možnost poznat jen prostřednictvím filmových záznamů. Svou kariéru zakončila 31. prosince 2015 na turné v Tokiu Béjartovým "Bolerem". V roce 1984, kdy jí bylo teprve 19 let, ji po představení Labutího jezera Nurejev jmenoval "étoile" baletu Pařížské opery – stala se tak vůbec nejmladší tanečnicí ozdobenou tímto nejvyšším francouzským tanečním titulem. Odborníci si na ní cení, že do interpretace klasického repertoáru vnesla svěží vzduch. Pracovala s renomovanými choreografy (Nurejevem, B&eac ute;jartem, MacMillanem, Ashtonem, Forsythem atd) a ztvárnila vedle klasiky i role v moderních a současných dílech. Například za svého působení v londýnském Královském baletu zde prosadila tvorbu choreografa Matse Eka.

Rovněž tato velká osobnost ohlásila v loňském roce svůj odchod do uměleckého důchodu u příležitosti své sedmdesátky. Matse Eka (*1945 Malmo) zažila Praha bezprostředně díky inscenaci jeho „Causy Carmen“, kterou uvedlo Národní divadlo v roce 2008.
Ek měl umění vrozeno již od kolébky. Jeho otcem byl herec Anders Ek a matkou Birgit Cullberg, choreoografka a dlouholetá ředitelka Cullberg Ballet Company, kde také debutoval Ek jako tanečník a později působil jako choreograf, spoluředitel a ředitel. Tvořil choreografie pro řadu divadel a souborů např. Deutsche Oper v Dusseldorfu, Nederlands Dans Theater, Královský švédský balet, Stuttgart Ballet, American Ballet Theatre, Balet Pařížské opery a také režíroval ve Švédsku divadelní hry. Jeho loučení probíhá jako velké světové turné, jehož první zastávkou byla Paříž – Théatre des Champs- Elysées. Program komponovaného večera pod titulem "From Black to Blue" zahrnoval&nbs p; tři skladby – „She was black“ (1984), dále „Solo for 2“ (1996) v interpretaci Dorothe Delabie a Oscara Salamonssona a skladbu „Hache“ vytvořenou speciálně pro Ekovuo ženu a múzu Anu Lagunu a Yvana Auzelyho.
Zdá se, že s odchodem Matse Eka zmizí z divadelních scén i jeho díla. Ek vyhlásil, že stahuje veškerá práva k inscenování, protože prý při svém perfekcionizmu nechce, aby jeho díla byla nastudována bez jeho přítomnosti nedokonale. I tak „nevlídně“ vůči uměnímilovné veřejnosti může vypadat tečka za zářnou kariérou...