zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Rapsodie z Royal Opera House

Rapsodie (Royal Opera House)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

První baletní přenos z Royal Opera House v Londýně v tomto roce 26. ledna byl věnován choreovgrafu Královského baletu a jeho řediteli do roku 1970 Fredericku Ashtonovi (1904 – 1988).
V první části komponovaného večera byla uvedena Rapsodie, abstraktní dílo podle skladby Sergeje Rachmaninova „Rapsaodie na Paganiniho téma“. Ashton vytvořil svou „Rapsodii“ jako poctu královně matce Elisabeth k jejím osmdesátým narozeninám v roce 1980 a hlavní role byla tehdy přímo "ušita" pro fenomenálního tanečníka Michaila Baryšnikova, kterému byla partnerkou primabalerína Královského baletu Lesley Collier.

Tentokrát ztvárnil centrální mužskou postavu Steven Macrae, který elegancí, lehkostí a suverenitou (a možná i tělesnou konstitucí) byl „pravým následníkem“ Baryšnikova. Podobně vynikala jeho současná "spoluhráčka" Natalie Osipové, která měla tu výhodu, že se jí dostávalo poučení přímo od Lesley Collier.
Ashtonova chhoreografie přenáší „zvuk“ Rachmaninovy partitury, její romantičnost, elegičnost, hravost do čistého pohybu. Velmi případně to vystihl ve svém komentáři na twitteru jeden z diváků – „jako kdyby noty vystoupily z papíru na scénu“.
Vedle mužského a ženského partu zaznívají další motivy – sbor šesti muž a šesti žen. Aktéři se zjevují převážně v bráně stylizovaného antického barokního sloupořadí, vstupují také ze stran a vypisují své „tóny“ v diagonálách a souběžných liniích. (Neo)klasické figury nazdobil Ashton nejrůznějšími neočekávanými prvky a "dekorativními drobnostmi". Krokové variace Natalie Osipové jsou někdy tak bleskové, že je zrakem ani při detailním záběru kamery nelze všechny zachytit. Její nohy se prostě zdají být rychlejší než ruce doprovázejícího klavíristy Roberta Clarka.
"Rapsodie" přes své relativní "stáří" zůstává stále inovativní (nyní v nastudování Christophera Carra). Sledovat Stevena Macrae a Natalii Osipovoiu společně se sborem v Ashtonově choreografiin a poslouchat Rachmaninovu hudbu bylo prostě až extatickým zážitkem.

Druhá choreografie Fredericka Ashtona - kratší dějový balet ve dvou aktech Dva holoubci z roku 1961 na hudbu André Messagera se v Královském baletu víc než třicet let neuváděl. Tak trochu "máchovský" příběh v obnoveném provedení v režii Christophera Carra pojednává o mladém umělci – malíři (Vadim Muntagirov), který opouští svou rozmarnou a neukázněnou dívku (Lauren Cuthbertson) a odchází s cikány, protože se do jedné cikánky zamiluje. V prvním aktu mají hlavní slovo oba mladí lidé. Malíř se pokouší dívku kreslit ale, ta má stále na práci něco "důležitějšího" - pozoruj e například dva holuby. Malíř je rozčarován, dochází k hádce, výčitkám a zase smiřování, se spoustou tance a pantomimy v lehkém a humorném stylu.. Holoubci v názvu i živý holoubci na scéně inspirovali Ashtona ke zvláštnímu způsobu pohybu - „holubmuí tanci“, který působí velmi groteskně - malíř a dívka si vykračují jako „holubi“, dívka skládá své ruce za záda a pohybuje s nimi jako s křídly. Když ji milý opustí, nešťastná láska proměňuje grotesku v tragédie - jsou to „zlomená“ a „svěšená“ křídla, skleslá hlava, skloněný trup zraněného ptáka.
Cikánka (Fumi Kaneko) je na rozdíl od rozmazlené i trochu nevýrazné malířovy partnerky (ještě více vyniká rozdíl v kostýmech – bílé úhledné šaty dívky z dobré rodiny a pestrý oděv cikánky) spontánní, ohnivá a malíř okamžitě propadne jejímu kouzlu. Dívka se ale probudí a také projeví svou agilnost - o milého se obě dámy téměř poperou. V prvním kole vyhrává cikánka a odláká malíře ke svým kumpánům, mezi nimiž je i její milenec (Ryolchi Hirano).
Druhé dějství je explozivní přehlídkou barev a sborových scén v cikánském táboře, vířících pestrých sukní a tanečních melodií ale také prvních kolizí jak mezi vlastními tak malířem, jeho novou vyvolenou a jejím nespokojeným milencem. Střídají se jejich sóla, „pas de deux či pas de trois“, malíř se sice vyrovná svými skoky i akrobatikou svému soupeři, ale konec je nevyhnutelný a cikáni se jej zanedlouho zbaví. Do děje se přimíchá jen tak okrajově také mladý cikánský hoch (Marcelino Sambé) a předvádí svou fyzickou kondicí, kterou snad předčí všechny ostatní.
Malíř zůstává zklamaný a sám a jediný holoubek mu připomene, aby se vrátil domů. Když vstoupí zpět do svého ateliéru, přistane na jeho rameni druhý holoubek (partner?) a s radostí ho uvítá dívka, která mu během krásného duetu odpouští. Na opěradle židle s porozuměním přihlížejí oba holoubci...

V baletu "Dva holoubci" se hlavní protagonisté Vadim Muntagirov a Lauren Cuthbertson představili nejen jako brilantní tanečníci ale i jako skvělí mimové a komedianti. Cikánka jen odhalí svou pravou tvář a místo obdivu ukáže své opovržení, které její cikánský milenec neskrýval od počátku, jejich role jsou tedy herecky (nikoliv tanečně) méně náročné. Možná úplně nejsložitější byla role opravdových živých holubů, kteří museli v pravém okamžiku usednout nebo vyletět, ale i to se v takovém renomovaném souboru jako je Královský balet povedlo. bezvadně.
O "Dvou holoubcích" platí totéž co o "Rapsodii" pokud jde o jejich zařazení do repertoáru. Obě stále svěží díla určitě potěšila nejen přímé účastníky představení v Londýně ale prostřednictví přenosu diváky na celém světě.

V dalším přenosu z Londýna je na programu opravdová klasika a sice romantický balet Giselle, který se na plátnech objeví 4. dubna.

8.2.2016 17:02:45 Helena Kozlová | rubrika - Recenze