Chaplin v Praze
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekNěmecký choreograf Mario Schröder vytvořil balet Chaplin pro lipský soubor v roce 2010 a o pět let později v roce 2015 jej nastudoval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. 11. února toto jeho nejvíce oceňované dílo přivezli ostravští tanečníci, jako první hosté z regionů, na scénu Stavovského divadla v Praze.
Je všeobecně uznávanou pravdou, že život velkých komiků nebyl příliš radostný. Potvrzuje to také děj baletu vycházejícího z osudu krále němé filmové grotesky Charlie Chaplina – aby byla dodržena etiketa - Sira Charlese Spencera Chaplina povýšeného za své umění do šlechtického stavu anglickou královnou.
Balet tedy není gejzírem klauniád, jak by snad někdo chtěl očekávat, i když i ty jsou podstatným stavebním prvkem, ale sledem filmových obrazů „sestřihaných“ v chronologickém pořadí z důležitých událostí v Chaplinově životě nebo připomínajících jeho úspěšné filmy. Přitom se přirozeně nejedná jen o přesnou biografii ale spíše o duševní prožitky nebo reflexi doby.
Hlavní hrdina se vyjadřuje dvojmo – jako muž „Chaplin“ - civilní osoba s více racionálním přístupem a známá filmová figurka „Tuláka“ (představuje ji žena), skrze níž jedná a která jakoby materializovala jeho sny, touhy i obavy.
Děj se dynamicky naplňuje ve střídání davových akčních scén podmalovaných zvučnými tóny, kdy celý prostor je přeplněn rejem postav a intimních „dialogů“, v nichž se setkává a utkává Chaplin a Tulák, v nichž se rozvíjejí vztahy se ženami a dalšími spoluhráči a které se vyznačují odlišnou hudební náladou a jemnější poetikou.
Zpočátku příběh vypráví o rodinném prostředí a jeho vlivech, o Chaplinových počátcích v tehdejším londýnském „showbyznysu“ , o příchodu do filmových ateliérů v USA, o zrození ikonické figury Tuláka s charakteristickými rekvizitami - buřinkou, hůlkou a nadměrnými botami, postavy, která se příznačně pohybuje a provádí běžné věci nezvyklým způsobem a která Chaplinovi zajistila světový úspěch. Ten tu zprostředkovávají útoky urputných novinářů a nadšených fanoušků, které vpadají do „soukromých rozprav“ mezi oběma „těly“ hrdiny. Ataky přízně se zvrh&aa cute;vají ve svůj opak v době, kdy upadá Chaplinova popularita a kdy je v USA obviňován kvůli svému levicovému smýšlení. Typická munice němé grotesky - šlehačka (v reálu použita holící pěna) se mění v rukou fanatiků v prostředek agrese vůči „ukřižovanému“ Tuláku.
Choreografie pracuje s expresivním moderním tvaroslovím vycházejícím z klasiky, některé pasáže přetančí Chaplinovy osudové ženy na špičkách. Situace jsou často nejednoznačné, balancují mezi slzami a smíchem. Do silných emocí se nečekaně vloudí komika a nadlehčí a osvěží to, co by se mohlo jinak zdát příliš závažné nebo chmurné. Oba hlavní představitelé Chaplin - Ayuka Nitta a Tulák - Koki Nishioka byli ve svém tanečním projevu schopni naplnit požadavky svých rolí s vážností i lehkosti. Mnohem těžší podmínky taneční i herecké měl ovšem Tulák, když uvolňoval svou striktní filmovou styliza ci a opět se do ní vracel, stále s velkými botami, příznačnou chůzí i tiky hlavou.
Poměrně intenzivně frekventovaný sbor byl nucen prokazovat důkladnou fyzikou kondici v komických scénkách, breakdance nebo dalších artistických produkcích ale i soustředění a dobrou koordinaci ve zdánlivě chaotickém víření, aby účinek vyzněl tak jak měl. K nejefektnějším gagům patřila „spartakiáda“ klaunů v pruhovaných trikotech, „holení“ nebo defilé filmových stars, kdy promenující se postavy v růžových županech měli nasazeny úsměvné tváře známých herců a hereček a málokdo asi zapomene na zrození Diktátora z nafouknuté bubliny.
Filmová tématika se nemůže neodrazit ve scénografii (Paul Zoller) - ateliér s projekčním plátnem v centru, reflektory. „Pokřivenou“ skutečnost grotesky naznačují židle a stůl umístěné na stěně a stropě a využívané jako houpačky. Nápaditě je popisován nástup mluveného filmu, kdy se do studia snaží prodrat obří mikrofon, ale tehdy mu v tom ještě Tulák statečně zabrání. Podobně jako hudba (hudební koláž z děl skladatelů 19. a 20. století) navozuje atmosféru barevné osvětlení (Daniel Tesař) – od „přirozeného“ světla, ztemnění v komornějších scénách až po ostré výrazné tóny červené a modré.
Rozhodnutí Národního divadla moravskoslezského inscenovat balet Maria Schrödera se potvrdilo jako nanejvýš správná volba. Život Charlie Chaplina se i dnes ukazuje být aktuální a zpracovaný jako taneční divadlo atraktivní nejen pro přímé zájemce o balet, jak dokládá stálý zájem o představení v Ostravě, o jehož kvalitách se nyní přesvědčilo i publikum v Praze.
Postava nešikovného človíčka, který na počátku pomalu prochází přímočaře scénou a na závěr ji stejným způsobem opouští, vzbuzující salvy smíchu ale i sympatie a soucit, se i zde jeví jako nadčasový symbol snahy neustupovat za žádných okolností z pozic lidskosti.
TIP!
Časopis 16 - rubriky
Časopis 16 - sekce
DIVADLO
Památkově chráněná Reduta se změní v byt
Jeden den v panelovém bytě na sídlišti. Věta, která vyvolává pocit, že se nic neděje. Ovšem nic nemůže být vzd celý článek
HUDBA
METZ přivezou do Prahy novou desku
Kanadští METZ se vrací do Prahy! Vydání nové desky s názvem On Gravity Hill plánují na duben a v Praze ji před celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Literární tipy 15. týden
Roznese tě na kopytech
Jiří Dvořák a Milan Šteindler v televizním filmu podle slavného bestselleru Simony M celý článek