zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Lohengrin - lekce divadelní archeologie

Z inscenace Lohengrin

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Národní divadlo Praha uvedlo 8. června 2017 novou inscenaci Lohengrina, od konce války pouze druhou, což je zřejmě dáno ani ne tak provozní náročností jako spíš politickými souvislostmi opery zneužívané nacistickou propagandou. K režii do Prahy povolali Katharinu Wagnerovou, autorku sice nemnoha, zato však odvážných inscenací nejen ve svém rod(in)ném Bayreuthu. Kdo by se těšil na radikální politickou interpretaci Lohengrina, jakou Wagnerová podala v Budapešti (2004), bude zklamán – v Praze se rozhodli pro rekonstrukci bayreuthské inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera z roku 1967. Teatrolog jásá, ale divák se po pravdě řečeno může trochu nudit. Režisér patří jistě k respektovaným, byť zdaleka ne čelným osobnostem evropské opery a bylo by snad zajímavější vidět některou z prací jeho průkopničtějšího bratra Wielanda. Wolfgang se ve svém díle vědomě odkláněl od naivního realizmu či jeho nacisty hypertrofované velikášské verze, i dramatického psychologizování, směrem k poetickému jevištnímu symbolizmu a výtvarnému minimalizmu. Jeho Lohengrin, toť pohádka. Od začátku víme, kdo je dobrý a kdo je zlý, držíme Else a rytířovi s labutí (oba v bílém) palce proti pletichaření Ortrud s Telramundem (oba v černém) za soudcování starého dobrotivého krále se suitou (v rudém). Na konci je zlá kletba zlomena, Elsin bratr Gottfried zachráněn, no Lohengrin musí odjet a zanechat za sebou Elsu, padající mrtvou k zemi.

Hraje se v abstraktním prostoru, pěvci záměrně nejsou vedeni k dramatické interakci, spíš k sošnému jevištnímu bytí (jak se s tím slučuje šermování tupě znějícími dřevěnými meči, Bůh suď). Nosí se románské kostýmy, na jevišti stojí románská balustráda – je to univerzální evropská kultura spíše než germánství a německá mytologie, jímž je opera zatěžkána, pokud tedy nepočítám rytíře stojící v kruhu po vzoru strážců, jak je známe například vysochané Franzem Metznerem na Památníku bitvy národů. Myslím, že takový přístup k Wagnerovi musel být po válce velmi svěží a dodnes pro jistý divadelní proud inspirativní (srov. Lohengrina Roberta Wilsona z roku 1998), třebaže hlavní vývoj šel jinam. Musíme si ale povzdechnout, že to hlavní, čím oba bratři Wagnerové prosluli, totiž appiovská práce se světlem, se buď na pražské jeviště přenést nepovedla, nebo byl bayreuthský světelný design 60. let skutečně v plenkách. Byly snad dva momenty, kdy na diváka dýchlo kouzlo světelné magie, ale rychle vyprchaly – světlo zde skutečně nemělo roli výtvarně formujícího prvku.

Z hlediska hudebního provedení nepředčilo Národní divadlo očekávání. Třebaže musíme rozhodně vyzvednout práci dirigenta Constantina Trinkse, o zážitek se postarat nemohl. Bylo potěšením zaposlouchat se do jeho úsilí o co nejdůkladnější provedení (čemuž pomáhala krásně čitelná a přesná gesta), třebaže orchestr mu ne vždy byl partnerem – nejlépe vyšla krátká orchestrální předehra k třetímu jednání. Na jevišti přinesl velké zklamání představitel titulní role Stefan Vinke, který se nejenom nedokázal osobnostně na jevišti prosadit, ale ke všemu snad zpíval v neohlášené indispozici, jinak si nelze jeho zastřený a nevýrazný hlasový projev a vyslovený zápas s dýcháním vysvětlit. Kdo naopak zazářil, to byla Eliška Weissová (Ortrud), která zažila ze svých hvězdných dnů. Průrazný soprán, v celém rejstříku čistý, se sebevědomě nesl nad mocným zvukem orchestru při důkladné artikulaci a smyslu pro specifika wagnerovské interpretace, nemluvě o onom ďábelském výrazu, jakým modeluje nejen svůj hlas, ale celou postavu. Neméně se po jejím boku vyznamenal hostující Olafur Sigurdarson (Telramund), jehož výkonu není co vytknout. Dana Burešová byla krásnou, hodně lyrickou Elsou, pro níž stojí za to utkat se v boji, třebaže wagnerovská interpretka se z ní nestane (a je to tak dobře!). Hlas, zdálo se, prozrazoval zpočátku jisté chvění či nervozitu, která během večera pominula, následně se nicméně rozvinul. Konečně Jiří Sulženko nepřekročil jako Jindřich svůj stín, byť technicky byl připraven velmi profesionálně a nárokům role v rámci možností této produkce vyhověl. Kladu si však otázku, jestli je nezbytné, aby v Národním divadle zpíval skutečně celý (bas)barytonový repertoár jeden člověk, a jestli v divadle neměli už dávno hledat v tomto směru posily.

Detail inscenace zde.

19.6.2017 01:06:06 Rudo Leška | rubrika - Recenze