zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Lucie Rozmánková: Lidé díky nám mohou vidět to nejlepší…

Lucie Rozmánková

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Psal se rok 1910, když první rozhlasoví posluchači mohli v éteru sdílet operu Carmen spolu s diváky Metropolitní opery v New Yorku. Po 96 letech se po televizních přímých přenosech díky satelitu uskutečňují Přenosy do kin. Tím se sdílení divadelního zážitku předává ze scény do hledišť kin. Zážitek je o to intenzivnější, čím je kvalitnější přenos. To se vztahuje nejen k dramaturgii, tedy k tomu, jaká fenomenální díla nabízí, ale i k originálnímu režijnímu pojetí, k výkonům interpretů, ale i ke stránce technické. Důležitá je kvalita zvuku a HD kvalita obrazu. Technologie se stále rozvíjí, takže budoucnost nás může překvapit.
K rozhovoru jsme se sešli s Lucií Rozmánkovou, která zastupuje projekt Přenosy do kin. Ta je leaderem na trhu „Přenosů do kin“ ve střední a východní Evropě. V Čechách divákům v kinech nabízí Berlínskou filharmonii, Bolšoj teatr, francouzskou činohru z Comedie Francaise a v neposlední řadě skvosty výtvarného umění v cyklu Světové malířství na plátnech kin. Na Slovensko navíc přenáší ke zmíněnému výčtu i Metropolitní operu a Národní divadlo v Londýně. A připomeňme také ojedinělou událost, jakou byla derniéra inscenace zlínského politického kabaretu Ovčáček čtveráček. Scena.cz dlouhodobě mediálně spolupracuje s Přenosy do kin. Proto se naše povídání zaměřilo nejen na osobní zkušenosti Lucie Rozmánkové s uměním, ale i na zákulisí přenosů, na to, jaké tituly, z jakých kulturních institucí lze divákům v kinech nabídnout.

  • Na jakém místě mezi tvými zájmy je kino?
    Přiznávám, že nejsem typický filmový divák. Baví mě víc divadlo, protože je to živé umění. Vím, že tam musím přijít, nemohu to odložit. V kině to beru jinak - když to neuvidím tento víkend, mohu na to jít jiný den. Tedy filmařsky prokrastinuji. I na festivalech se spíš scházím s kinaři a vyzvídám jaký který film je, než abych si je poctivě všechny odchodila. Do kina jsem nechodila ani často na rande, takže je trochu paradox, že jsem se nakonec kinu upsala. Ale jsem moc ráda, kinaři jsou strašně fajn lidi. Je skvělé, že mohu pracovat s takovými kultivovanými a milými klienty, kteří v naprosté většině dělají svou práci s láskou a zápalem pro věc. Oni to většinou mají úplně opačně. Dost často v kině a na filmových klubech vyrostli, vodili si do kina holky, prostě jsou to kino srdcaři, kteří atmosféru kina milují.
  • … a díky Přenosům do kin spolupracuješ s nej… kinem v republice, pražskou Lucernou. Ta má dlouhou tradici a genius loci…
    Ano, a jsem za to moc ráda.Pojďme si teď povídat o fenoménu Přenosů do kin. Newyorská Metropolitní opera s nimi začala jako první na světě…
    No úplně první vlastně byl David Bowie, ten měl jako první odvahu zkusit koncert přenášet. Metropolitní opera byla ale opravdu hned další a dovedla to díky skvělé vizi a letitým zkušenostem s rozhlasovými přenosy k dokonalosti. Čechy byly díky Martinu Cikánkovi mezi úplně prvními zeměmi na světě, které přenášely Metropolitní operu. Bolšoj balet se v Čechách vysílá už od úplně prvního přenosu v roce 2009, věrní čeští diváci tedy rozhodně nejsou o nic ochuzeni ve srovnání se svými „západnějšími“ kolegy.
  • Díky přenosům můžeme vidět špičkové umění v Čechách. Splnil se Ti tak dětský sen?
    To je to, co mě na tom hodně baví a v čem vidím poslání projektu. Lidé mohou to nejzajímavější, nejlepší umění z celého světa vidět nejen ve velkých světových metropolích, ale i v zapadlých koutech planety. Dnes můžete žít obklopeni přírodou a přesto si vychutnávat to nejzajímavější umělecké dění z celého světa. Nejžhavější inscenace a hvězdy mohou sledovat lidé v malých městečkách v Srbsku nebo v Albánii, v Čechách, či na Slovensku. Obyčejný důchodce, který si asi jen tak neudělá výlet na Berlínskou filharmonii, Comedie Francaise nebo do Moskvy na balet to může všechno vidět z pohodlí sedačky kina vedle v ulici. A to mě velice těší. Lidi spojuje kultura. Dosud to byla především popkultura. Přenosy do kin nám umožňují stát se součástí širšího kulturního prostoru i v těch vyšších patrech kultury.
  • Jak vybíráte program?
    Vzhledem k tomu, že jsme nejstarší projekt v regionu a firma s nejlepšími výsledky, tak si můžeme dovolit k vytváření sezóny přistupovat kurátorsky. Máme docela na výběr a vidíte, že v případě Ovčáčka čtveráčka, když jsem viděla inscenaci s úžasným potenciálem, jsme se nezdráhali do toho vstoupit i producentsky. Používáme přídomek „premium alternative content“, čímž chceme říci, že nabízíme jen to nejlepší v našem oboru. Jsme přesvědčeni, že vše, co uvádíme do kin je špičkou v oboru. Záměrně se vyhýbáme líbivějším obsahům. Chceme, aby naše značka byla synonymem jen toho nejlepšího a lidé se nebáli jít i na titul, který neznají a mohli se spolehnout, že když jej uvádíme my, tak rozhodně nebudou zklamáni.
  • Co vlastně všechno dáváte v Čechách a na Slovensku?
    No je toho hodně – Bolšoj balet, Comedie Franciase, Berlínská filharmonie, Světové malířství na plátnech kin, Beethoven, na Slovensku a v dalších dvanácti zemích k tomu ještě Metropolitní opera a Národní divadlo v Londýně. Jakási třešinka na dortu v letošní sezóně byl Přenos Ovčáček čtveráček ze Zlína.
  • To je opravdu dlouhý výčet. Můžeme to tedy vzít popořádku a představit jednotlivé série? Tak asi v Čechách je nejtradičnější Bolšoj balet, že ano?
    Stálicí v našem portfoliu je Bolšoj balet z Moskvy, který se na plátnech kin velmi osvědčil. Balet je velmi vizuální umění a kino, které jej dokáže víc přiblížit oproti divadlu, opravdu obohacuje divácké oko. A samozřejmě ruský balet si dosud drží status nejvyšší.
  • Přenášíte i kousek sladké Francie, jestli se nepletu?
    Od letošní sezóny nově uvádíme divadelní sérii Comedie Franciase. Jedná se o slavný pařížský divadelní soubor založený samotným Moliérem.
  • A i kousek symfonického světa…
    Berlínská filharmonie je nejspíš skutečně dosud nejlepším orchestrem na světě a naši diváci se zkušenýma ušima to poznají. Jejich koncerty samozřejmě nejsou tak vizuálně líbivé jako opera nebo balet – hrají páni ve fracích, ale oni hrají tak božsky, že třeba to čímkoliv dalším šperkovat. Přiznávám, že je to série pro náročného diváka, která má užší fanouškovskou obec, ale všichni, kdo na ni chodí, se rádi vracejí a odcházejí z kina nadšeni.
  • Do kin přinášíte i výtvarné umění. Funguje to?
    Velmi zajímavá a populární série, která se v našem repertoáru zabydlela je Světové malířství na plátnech kin. Jedná se o procházky těmi nejzajímavějšími výstavami ve světě. V případě Světového malířství samozřejmě nejde o přímé přenosy, ale o filmové komentované procházky výstavami.
    Diváci si sérii velmi oblíbili, říkají, že nemusí chodit na výstavě, ale že výstava chodí okolo nich. Je pravda, že když se obrazy, které jsou často ve skutečnosti velké jako list A4 nazvětšují na velikost plátna v kině, vychutnáte si je v tichu a tmě kinosálu, kde nemáte žádné další rušivé podněty a „ideální světlo“, tak je to silný zážitek, který vás vtáhne. I sami kurátoři výstav říkají, že na filmovém plátně si všímají detailů, které okem ve výstavní síni nejsou partné – tahy štětce, praskliny, vrstvy malby, atd. Já říkám, že „Světové malířství“ je jakýmsi protipólem těch našich živých představení, které jsou často o dramatickém příběhu plném napětí a vášně. Ta malířská série je naopak taková meditativní. Když se necháte vtáhnout do světa obrazů, které vám odkryjí jedinečný pohled umělců na svět, tak vás to uvede to příjemného meditativního rozpoložení a pokorného obdivu ke krásám světa.
  • Ojedinělou akcí byl přenos derniéry inscenace Ovčáček čtveráček. Byl to jistý boom?
    Ovčáček čtveráček byl takový velmi úspěšný „krok stranou“, jak by řekl Cimrman, z našeho tradičního repertoáru z nejprestižnějších divadel a galerií. Za jeden jediný večer, kdy jsme inscenaci exkluzivně vysílali, přišlo do kin téměř 18000 lidí. Na přenosu se podílelo asi 90 kin v České republice. Byl to naprosto rekordní zájem, jaký jsme u žádného jiného přenosu dosud nezaznamenali. Kina ve velkých městech jako Praha, Brno, Plzeň a další dávali Ovčáčka čtveráčka i 4krát za sebou ten stejný večer a pokaždé bylo vyprodáno do posledního místa. Poslední projekce začala ve 23:30, abychom vyhověli smlouvě, že budeme představení uvádět pouze 7. února 2017.
    Ze spontánní inspirace tak vzniknul historicky nejúspěšnější přímý přenos v Čechách. S nadsázkou můžeme říci, že Ovčáček čtveráček je diva, která prodává vstupenky lépe než Světlana Zacharova, Anna Netrebko nebo Sir Simon Rattle. Autorovi a režisérovi inscenace Petru Michálkovi se podařilo s herci zlínského divadla vytvořit velmi vtipné dílo, které přesahuje rámec satiry geniální referencí na Havlovu hru Zahradní slavnost, kde je hlavní postavou Hugo Pludek, který staví svou kariéru na zvládnutí nekonečného množství nic neříkajících frází.
  • Předpokládám, že existuje záznam Ovčáčka, čtveráčka…
    Petr Michálek vytvořil nadčasovou inscenaci, které se budou lidé, věřím, smát i po letech. Proto jsme inscenaci nedávno zpřístupnili divákům celou prostřednictvím kanálu Přenosy do kin na youtube zde.
  • Počítáte s nějakými dalšími přenosy z českých divadel? V Čechách už se přenášeli Cimrmani, Ovčáčkem čtveráčkem jste je přetrumfli, asi o sedm tisíc lidí? Neplánujete něco dalšího?
    Samozřejmě zůstáváme ve střehu, jestli nás nějaká výjimečná inspirace neťukne do nosu.
  • Co je největší překážkou?
    Ne zrovna překážka, ale aby se povedl úspěšný lokální přenos, tak to je takový malý zázrak. Ovčáček měl zcela mimořádný úspěch, na němž se podílelo téma inscenace i načasování. Byl to zázrak, který se stane jednou za několik let. Všechno to sedlo, natrefila jsem na něco, o co byl obrovský zájem ve společnosti, a navíc to byla umělecky kvalitní inscenace. Najít druhou takovou inscenaci nebo projekt, který by u veřejnosti vyvolal tak výrazný zájem, není vůbec jednoduché.
  • Sezóna přímých přenosů s tou divadelní právě končí. Na co se mohou diváci těšit?
    Máte pravdu, fungujeme jako divadla, tedy na sezóny ne na kalendářní roky. Divadla se chystají na letní prázdniny. My prázdniny mít nebudeme, ale oproti sezóně nabité přenosy léto je útlum. V létě dáváme hlavně takzvané encores neboli česky nášupy. Z nejúspěšnějších přenosů sezóny uděláme záznam, který dávají kina během léta. Letos to budou balety Labutí jezero, Zlatý věk a Světlý pramen, všechny výstavy a záznamy z Comedie Francaise – Romeo a Julie, Misantrop a Cyrano z Bergeracu.
  • A na co se můžeme těšit v sezóně 2017/18? Už znáte program alespoň například baletů?
    Program na celou příští sezónu je už vlastně jasný. Diváci se mohou těšit na programově velmi silnou baletní klasickou sezónu tak, jak to mají rádi. Čeká nás osm baletů. V říjnu sezónu zahájíme Korzárem. Není mnoho klasických baletů, kde by muži měli takové krásné party. Budeme se moci kochat pohledem na korzára/piráta Ruslana Skvorcova. Poté bude následovat balet J.Ch.Maillot Zkrocení zlé ženy, což je úžasně vtipný moderní balet autora, který je zároveň ředitelem Les Ballets de Monte Carlo. Shakespeare ho inspiroval pro vtipné ztvárnění věčného „boje“ mezi muži a ženami. O Vánocích jsme opět nezapomněli na děti s Louskáčkem. Bez něj si Vánoce už nedovedeme představit. V lednu nás bude čekat úplně nová inscenace Romea a Julie v choreografii mladého talentovaného Alexeje Ratmanského.
    Na tuhle premču se já osobně moc těším. Ženská romantická srdce asi nejvíce z celé sezóny potěší Neumeierova Dáma s kaméliemi. Doporučuji připravit si kapesníky. Milovníky klasického baletu nadchnou Plameny Paříže, což je balet, který je plný variací v atletickém ruském stylu, že divákům budou oči přecházet. V dubnu uvedeme snad nejromantičtější balet Giselle. A sezónu zakončíme Coppélií, baletem o „robotovi“, kterého si mladík splete s dívkou a zamiluje se do něj. Myslím, že zrovna tohle je i dnes docela aktuální.
  • Tak to opravdu zní jako sezóna plná trháků. A co přinese třeba ještě Berlínská filharmonie nebo Comedie Francaise?
    Tak Comedie Francaise jako loni chystá tři nové tituly – Scapinova šibalství, Napraveného floutka a Britanika. Jsou to všechno nesmírně zajímavé inscenace francouzských klasiků. Projekce samozřejmě budou s českými titulky, aby mohli všichni diváci představení sledovat, aniž by uměli slovo francouzsky. S Berlínskou filharmonií plánujeme na příští sezónu tři koncerty. Na Silvestra opět chystáme gala pod taktovkou Sira Simona Rattla. Na gala bude zpívat hvězda největší Joyce DiDonato. Písňový program bude velmi pestrý od Sostakoviče, Dvořáka až k písním z muzikálů Leonarda Bernsteina. V dubnu budeme přenášet koncert, který bude dirigovat Kiril Petrenko – nastupující dirigent Berlínské filaharmonie. Na piano zahraje Yuja Wang, mladá sexy čínská klavíristka. Závěrečný koncert v červnu bude rozlučkou se současným šéfdirigentem Berlínské filharmonie Sirem Simonem Rattlem ve funkci. Program bude velkolepý – Mahlerova 6. symfonie.
  • Cikánek management distribuuje na velké území a do spousty kin. Máš vůbec šanci všechna ta kina poznat osobně?
    Vzhledem k tomu, že působíme ve dvanácti zemích, od Polska po Albánii, Srbsko, Makedonii, tak to není možné aby všechny osobně znal jeden člověk. Ještě, že máme ty moderní technologie. V dnešní době je to nutnost. Jinak se to ani dělat nedá. Každý měsíc máme stovky projekcí. Ale je pravda, že osobní kontakt s kinaři je asi to, co mě na té práci nejvíc baví. Jsou to totiž fajn lidi.
  • Jak vnímáš rozdíly mezi přímým přenosem a záznamem? Pokud se to nenapíše do programu, divák to nerozezná.
    V programu to být napsané musí. A jaký v tom je rozdíl? Pro diváky je podle naší zkušenosti mnohem atraktivnější přímý přenos. Je to přirozené. Záznam představuje vlastně něco jako jít na film do kina. Když se jde na přímý přenos, víte, že v reálném čase prožívají diváci na druhé straně světa úplně to stejné, co vy. Víte, že je to neopakovatelné. Díky tomu je každý divák schopný prožívat nervozitu, napětí, i radost.
  • Někteří autoři sci-fi pracují se spojenou telepatií, duševní energií, mám pocit, že v přímém přenosu toto vzniká?
    O telepatii nic nevím, ale věřím že lidská myšlenka je mocná a pokud se hodně lidí zaměří na stejnou věc, tak to energii myšlenky znásobuje. Jinými slovy každý divák přenosu je jeho neoddělitelnou součástí, podílí se na vytváření zážitku, byť „jen“ svou myslí.
  • V divadle je přirozený potlesk, jak je to v kině?
    Pokud se mi něco v přímém přenosu líbí, tak zatleskám. Není to běžné, ale setkáváme se s tím. Je to úplně v pořádku, zlepšuje to náladu v kině, když lidé tleskají. Všimli jsme si, že je to kulturně dané, v Praze se lidé tleskat zdráhají, ale na Moravě už tolik ne. Podobně čím jižněji jdeme, tím více se v kině tleská. Je to sdílení pocitů s ostatními. Vědomí, že máš na věc stejný názor, sdílíš zážitek, to je jednoznačně příjemné. Když se na přímém přenosu tleská, jsme nadšení.
  • Zažila jsi někdy v kině při přímém přenosu standing ovations?
    Jen výjimečně. Ale dobře si vzpomínám na první přímý přenos Bolšoj baletu do ostravského Domu kultury. To byly velké „standing ovations“, lidi byli nadšením u vytržení, nechtěli odejít z kina, tleskali i během titulků, kdy se umělci klaněli, nadšení nebralo konce. Pro mě, jako člověka, který na přípravě přenosu pracoval, to byl opravdu krásný zážitek vidět, jakou radost lidem dělá jeho práce.
  • A jak mají chodit diváci Přenosy do kina oblečeni?
    Vlastně jsme začali před deseti lety uvádět přenosy do kin s myšlenkou, že můžete jít na operu nebo balet s kelímkem piva v ruce. Fakt, že uvádíme například balet do netradičního prostředí z operního domu do kina, umožňuje přijít i lidem, kteří by v životě nešli například do Národního divadla. Představuje to pro ně nutnost být formální a nesedí jim to. V kině můžete být klidně v riflích a tričku. Ale zkušenost je taková, že často lidé i návštěvu přenosu berou jako návštěvu divadla a dávají si na oblečení záležet. V malých městech, kde nemají mnoho kulturních možností, je takový přenos pro diváky skutečnou slavnostní událostí. My se k této atmosféře snažíme rovněž přispět, k přenosům připravujeme večerní programy, kina otvírají šatny na kabáty. To se standardně na běžných projekcích nedělá. Některá kina dokonce připravují i pohoštění!
  • Jak jsi zmínila, uvádíte přenosy ve 12 zemích. V Čechách a na Moravě jdou mnohdy přenosy i do malých měst a někdy i vesnic. Je tedy třeba najít správné fandy - vedoucí kin?
    Ano, přesně tak. Role místního kinaře je klíčová. Do některých kin lidé chodí raději než do jiných. Některá kina si diváky najdou rychle, některým to trvá déle.
  • Je to jistě krásný pocit, když všechno klapne, tak jak má. Ale je to asi nikdy nekončící práce… Je možné v nějakou denní dobu nebo den v týdnu zavřít dvířka do kina?
    Ano i ne. Vzhledem k tomu, že se přenosům věnujeme deset let, je nezbytně nutné naučit se odpočívat, jinak bychom už dávno vyhořeli. Přiznávám, že s tím mám také nějaké zkušenosti. Je pravda, že práce nekončí nikdy, přenosy jsou i v neděli a o prázdninách. Třeba Berlínská filharmonie má přenos na Silvestra. Čas na odpočinek je ale nutné si najít a naučit se vypnout a přemýšlet i o úplně jiných věcech jako například, jak mi rostou jahody a že jsou úžasně sladký.
  • 19.6.2017 02:06:35 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory