Scéna.cz 

Pavel Knolle: Laterna magika? To je asi můj celý život, ale muzeum to rozhodně není…

Neuvěřitelných třicet dva let působí v Laterně magice, z toho čtvrt století coby aktivní tanečník. Pavel Knolle, současný vedoucí uměleckého souboru, zavzpomínal na legendární projekt Odysseus, ale řeč byla i o projektu minulé sezóny Cube, na kterém se podílel coby scénárista a režisér. Jak vznikl název projektu, jehož ústředním motivem je právě kostka? Jak se daří koordinovat práci choreografů, kameramanů a počítačových animátorů? Nakolik musí být tanečník přesný v pohybu, aby ladil s projekcí?

Pojďme k samotné podstatě Laterny magiky, má ještě co ukázat?
Já jsem samozřejmě přesvědčen, že ano, to bych tu nemohl pracovat. My stále pracujeme se silným, dlouhou řadu let prověřeným principem. Jistě, že se nám ne vše daří. Je to ovšem především otázka podpory naší tvorby. Dostali jsme se do nějaké škatulky, z které se dostává těžko ven. Potřebovali bychom trochu větší podporu (nemyslím jen finanční), stálé zázemí a prostředky, aby tvůrci mohli zariskovat, aby dostali zelenou, když přijdou s novým nápadem nebo technologií. Důležité je hlavně dostat prostor experimentovat a neočekávat za každou cenu úspěch.

Riskovali jste v případě projektu Cube?
Vycházeli jsme z ducha staré Laterny magiky, kterého jsme se snažili obléci do nového kabátu. Snažili jsme se o nové světlo, využívali jsme moderní výtvarné prostředky. Naší snahou byl návrat do tanečního divadla. Ukázali jsme na to, co dělalo Laternu zajímavou – spojení filmu a živého interpreta. Obojí v interakci. Film není v našem pojetí kulisa, žije to dohromady. Když tanečník udělá pohyb, ve filmu se stane akce. Snažili jsme se prezentovat veškeré možnosti, manipulaci s iluzí prostoru, prostě taková Laterna v kostce.

… a na začátku naznačujete Rubikovu kostku, viz videomapping na hlavě tanečníka, nabízíte pohledy dovnitř kostky. Někdy jsem měl pocit, že vizualizace se přetlačuje s pohybem tanečníka…
Je to možná dáno rozměrem projekční plochy a velikostí tanečníků. Naší snahou ovšem bylo předvést celkovou vyváženost všech složek. V tom vidím základ Laterny, že každá disciplína musí mít svůj prostor. Hudba, film, tanec. V některých pasážích nejsou tanečníci, jen hudba a obraz, jinde zase nepoužíváme vůbec projekci, prostě si jednotlivé složky předávají štafetu.

Nádherně pracujete s prostorovou hloubkou, která je vlastně optickým klamem, divák jistě ocení dynamiku grafiky a tím si může připadat jako v on-line hře. Jak se v tom všem dokáže tanečník pohybovat?
Je to pro ně velmi náročné, nechtěli jsme jít cestou interaktivních projekcí, ty jsme vyzkoušeli v představení Antikódy. Když to funguje, pak je to paráda, ale není tomu tak vždy a v takovém případě je interpret obětí technologie. Nazkoušet přesnost souhry s předtočeným materiálem je daleko složitější, ale ve výsledku vám to dává větší svobodu projevu na jevišti.

Na rozdíl od klasického tance, kde máte trojrozměrnou scénu, světlo a hudbu, tak v případě virtuální reality jsou to náčrtky, idea, počítačové efekty… Nepřešlo vám to do reálného života?
Display monitoru, každé tlačítko na klávesnici, všude vidíte kostku (smích). S tím žijete jistou část života. O tom, že se vám zdá o pohyblivých podlahách, není pochyb. V hlavě to nosíte pořád. Bylo období při realizaci, kdy jsme tu i spali, někdy jsme jeli do rána. Obří poklona všem spolutvůrcům.

Hovořil jste o tanečnících, filmařích, počítačových odbornících… Jaké to je koordinovat tak nesourodý tým lidí?
Projekt Cube je nízkorozpočtová věc, takže to nebyla legrace. Všichni paralelně pracovali i jinde. V základním týmu jsme byli tři tvůrci – režisér, scenáristé a choreografové, k tomu dva kluci v projekci, hudební skladatel, kameraman, střihač a osm tanečníků. Občas jsme měli rozdílné pohledy na postup práce. I když jsme spolupracovali s lidmi, kteří se zabývají v rámci digitálních médií i scénickým uměním, tak to občas, skřípalo. Řekl bych především v ladění koordinace postupu a termínů.

Čím se zabývají animátoři projektu Cube?
Jan Hladil vloni absolvoval na umělecko-průmyslové škole v ateliéru supermédií a František Pechářček se zabývá výtvarnými počítačovými instalacemi, je specialista na 3D grafiku. Velmi důležitou právě pro práci s kostkou, dokáže ji simulovat v tisíci strukturách a rozměrech.

Co vedlo k rozhodnutí k finálnímu názvu Cube a ne Kostka?
Kostka byl nejdříve jen pracovní název, nakonec jsme u něj zůstali, jen se rozhodovalo, zda česky nebo anglicky. Cube nám připadá takové čisté, lépe se hodilo ke grafickému vizuálu.

… a kostka cukru. Tanec a tanečníci představují oblouk a křivky, podobně jako v přírodě?
To téma jsem dlouho nosil v hlavě. Kostka je prostor, který nás všude obklopuje, ve kterém žijeme. Navíc je ideální, jestli chcete vyvolávat iluzi pohybu toho prostoru. Když se kostka překlopí, hned to vnímáte. Má to mnoho možností, se kterými si můžete hrát. Zpětně si říkám, že tam, kde je v představení méně projekce nebo je tam ten jednodušší pohyb, to funguje nejlépe. Mozek i oči mají jistou hranici, kdy už nejsou schopny toho tolik pobrat.

Prostě obyčejný dětský svět s dřevěnými kostkami. Jak moc náročné je Vámi vytvořený prostor pro tanečníky?
Celý život jsem se pohyboval s filmem nebo pohyblivými obrázky za zády, a to je nesmírně těžká a náročná disciplína. Pro vytvoření pohybu potřebujete záchytný bod. Pokud vám ho vezmu nebo s ním začnu hýbat, tak se nemáte čeho chytit. Podlahu jsme naklonili ve třech úhlech zejména pro divácký komfort. Tanečníci mě překvapili. Nejsou alternovaní, nikdo se nezranil, nikdo z toho nezběhl. Patří jim můj obrovský obdiv. Tanečník si musí skutečně každý krok odchodit, důležitá je partneřina, a to všechno je třeba zvládnout za běžného provozu. Navíc si musíte uvědomit, že tanečník většinu projekcí nevidí, tudíž nedokáže přesně odhadovat vzdálenosti. Musí mít všechno přesně naučené a nazkoušené.

Přirostla vám nějaká pasáž v Cube víc k srdci?
Určitě. Mám tam jednu, která je pro mě opravdu top. Je to scéna, kde si hrajeme s iluzí propadající podlahy. Při tom toto bylo nejtěžší, nejvíce jsme se s tím prali a předělávali. Ani nejpoctivější příprava na počítači vám nedokáže zaručit, že to v reálu na scéně bude fungovat. To, co vzniklo, mám moc rád. Věřím, že každý divák si tam najde něco svého.

Co pro vás vlastně znamená, když se řekne Laterna magika?
Dvacet pět let života interpreta, sedmým rokem ve funkci vedoucího souboru. Starám se o všechny umělce, dělám asistenci režisérům a choreografům. Poslední dva roky jsem jí poznal přímo ze středu dění, jako člověk, který si to sám kočíruje. Laterna magika? To je asi můj celý život, ideální prostor pro kreativitu, muzeum to rozhodně není.

Letos jste slavil životní jubileum, jak se cítíte?
Vůbec to nepociťuji jako nějaký zlom. Oslavu jsem měl krásnou se skvělými lidmi. Jinak jsem se asi zasekl v nějakém věku. A také pracuji s virtuální realitou, tak se mohu umístit do věku, jakého chci… (smích)

Pavel Knolle, vedoucí uměleckého souboru Laterny magiky
Narodil se v Novém Boru a vystudoval pražskou Taneční konzervatoř, po studiích nastoupil angažmá v Laterně magice, kde působil jako sólista ve všech představeních. Na počátku 90. let spoluzakládal s choreografem Davidem Slobašpyckým baletní skupinu Pražský festivalový balet, se kterou se zúčastnil několika zahraničních turné (USA, Portugalsko, Čína, Turecko). Hostoval v divadle F. X. Šaldy v Liberci (Krysař, Romeo a Julie, chor. P. Šimek) a v Baletu Národního divadla v Praze (Mozart? Mozart!, chor. P. Zuska). Příležitostně se věnuje návrhům kostýmů a scén pro taneční a baletní inscenace (Laterna magika, Pražský komorní balet, Národní divadlo Brno, Divadlo F. X. Šaldy, Národní divadlo moravsko-slezské, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, Jihočeské divadlo aj.). V roce 2002 byl nominován na Cenu Thálie za výkon v duetu Les Bras de Mer (chor. P. Zuska, v rámci inscenace Graffiti) a získal cenu Tanečního sdružení ČR. Od roku 2010 se stal vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky nově přičleněného pod Národní divadlo. Je režisérem a výtvarníkem inscenace Laterny magiky Cube.

Zadáno pro Laternu magiku zde