zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sopranistka Kateřina Kněžíková: Nejvíce mě uchvacuje, když dirigentovi zpívají ruce…

Kateřina Kněžíková

autor: archiv   

zvětšit obrázek

V životě každého sólisty je mnoho koncertů a vystoupení osudových – absolventský koncert, a dále koncerty v různých světových operních domech, s různými světovými dirigenty. Se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, jsme se setkali po červnovém koncertě, kde zaznělo Brahmsovo Německé requiem. Bylo to záhy po úmrtí předního dirigenta Jiřího Bělohlávka. Sólistka se s námi podělila o pocity při vystoupení, ale také zavzpomínala na pana dirigenta. V jejím repertoáru byla pro ni prý osudová role Zerliny v Mozartově Donu Giovannim. Kateřina Kněžíková se podílí se svým manželem Adamem Plachetkou na mistrovských kurzech - co předává začínajícím adeptům? Dočkáme se někdy jejich společného CD? Otázek byla spousta… Byť máme prázdniny, nevyhneme se ani vážnějším tématům. Nicméně z Kateřiny Kněžíkové září pohoda a klid, což je prý základ pro úspěšnou interpretaci jakéhokoli díla.

  • V červnu jste měla koncert s PKF – Prague Philharmonia s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. Na repertoáru bylo Německé requiem Johannese Brahmse. Jak se přijímá takovýto méně obvyklý pěvecký part?
    Německé requiem Johannese Brahmse jsem přijala bez váhání, protože bylo mým snem, mít ho v repertoáru. Nabídka mě velice potěšila, obzvlášť když to bylo ve spolupráci s PKF, a ve spojení s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem
  • Zakladatelem PKF – Prague Philharmonia byl nedávno zesnulý dirigent Jiří Bělohlávek, a váš koncert byl věnovaný právě jemu. Jak na něj vzpomínáte?
    Naše poslední setkání bylo nedávno v Rotterdamu, kde se loučil jako hlavní hostující dirigent Rotterdams Philharmonisch Orkest. Na repertoáru byla jeho oblíbená skladba Stabat Mater Antonína Dvořáka. Když dozněly poslední tóny, pustila jsem slzu, jako bych tušila, že to je naše poslední spolupráce. Bylo to silné, povznášející. Hodně jsem se s ním naučila. Vždycky dělal to, co chtěl, protože věděl, že je to to nejlepší možné. Jako dirigent nikdy nepřetěžoval pěvce ani hráče kolem sebe. Měl na každého vysoké nároky, ale vždycky uměl rozpoznat míru toho, kdy a kolik se toho má zkoušet, kdy může pěvce nebo instrumentalistu pustit ze zkoušky, kdy mu ulevit, a kdy naopak v intenzitě přidat. Byl veliký psycholog. Vůbec, mám pocit, jako by pan Bělohlávek odjel na nějaký výlet, a měl se zase vrátit. Nejen pro mě, ale pro všechny je to velká ztráta. Jeho místo se nikdy ani umělecky ani lidsky nezaplní.
    Vzpomínám na společné snídaně s jeho manželkou, na setkání po koncertech, kdy nám povídal vtipy, zážitky z uměleckého i osobního života. A my jen seděli a poslouchali. Vážím si všech hudebních okamžiků, které jsem s ním prožila. Bylo to neuvěřitelné, co všechno dokázal. Uměl se hezky zlobit, i rozesmát. Byl to neuvěřitelný člověk, plný energie a života.
  • Pro vaši pěveckou práci ať už koncertní nebo divadelní vystoupení potřebujete několik pilířů. Jedním z nich je i dirigent, který může pomoci, ale i naopak. Jak ho vnímáte Vy?
    Máte naprostou pravdu, pro mě je dirigent nejdůležitější z celého soukolí. Jsou mezi nimi kategorie škrtičů, a pak těch, kteří vyjdou vstříc. I když mají jinou představu než zpěvák, jsou schopni debaty a hledání ideálu v daný moment. Nejvíce mě uchvacuje, když dirigentovi zpívají ruce. Když to není ten semafor, u něhož vidíte, jak se zasekne po jakoukoli dobu v gestu, pak lidé zpívají, a ty doby interpretují trhaně. Když zjistíte, že jeho ruce zpívají a pohyby jsou ladné, tak je to ideál toho, co si může pěvec přát. Pak je interpretace skutečně o pocitu. Mezi takové patří již zmiňovaný pan Jiří Bělohlávek, tak i Emmanuel Villaume, ale i úžasná mladá a střední generace dirigentů: Jakub Hrůša, Robert Jindra, Tomáš Netopil, úžasný talent v Brně Robert Kružík, Jakub Klekr a mnozí další. Spousta z nich je v zahraničí, protože jsou tam ocenění a docenění. Obrázek naší scény je v tomto ohledu smutný.
  • Oceňuji Vaši dirigentskou terminologii …
    To není terminologie, to je moje vnímání.
  • Jaký typ gest Vám u dirigenta vyhovuje? Pan Villaume šel místy hodně do hloubky. Někdy dirigent naznačí třeba jen zvednutím obočí…
    V tomto případě je to hlavně otázka energie jako takové. Když cítíte, že dirigent tomu dílu vládne, pak nemusí dirigovat. Vzpomeňme si na von Karajana nebo Bernsteina. Nechali lidi v orchestru být, nechali je tvořit. U nás panuje tendence zachraňovat takty a doby. Samozřejmě, je to také dané provozem u nás, někdy až šíleným repertoárem, fluktuací zpěváků a dirigentů.
    Ale já se na dirigenty moc nedívám. Hlavně je potřebuji cítit, potřebuji vědět, že on vnímá mě, že jsme partneři. Nesmí to být o tom, že je to jen o něm a přes to, když k takovému dirigentovi přijdu, je to pro mě utrpení.
  • Takovýto přístup se označuje jako formální autorita…
    Snažím se dané fráze klenout, nechat je někam dovést. Když stojíte s někým, kdo se považuje za pupek světa, pak je to jako když fouká vítr proti vám. Výsledkem toho je, že člověk je druhý den fyzicky i hlasově strašně unavený. Když dirigent nechá hudbu dýchat a plynout, je jasné, že se může stát něco nepředvídaného.
  • Říkáte, že dílu vládne dirigent. Kdy podle Vás vládne roli sólista?
    Každá árie je malá část daného díla, kde může zpěvák prezentovat všechny své schopnosti. Další otázka, jak to funguje v ansámblu, to je naprosto odlišná záležitost. Musí to šlapat skutečně podle toho, jak si dirigent přeje. Pokud dirigent hodí ego za hlavu, a upřednostní srdce a duši, většinou to ladí. Při vnímání hudby si především kladu otázku, jak na mě působí. Technické věci, jako např. tempo, to je velmi abstraktní věc. Mám ráda, když tempo primárně necítím, jen přirozeně pulzuje. V tom spočívá podstata toho, že se někdo při poslechu rozpláče, rozčílí, udělá mu to radost nebo se u toho emočně vzruší.
  • Kromě koncertní práce se věnujete i pedagogické činnosti. Například se podílíte na Mistrovských interpretačních kurzech v Litni, které vedete společně s manželem Adamem Plachetkou.
    I když to zdánlivě nesouvisí, stále frekventanty vedu k tomu, aby nechali pracovat tělo bez přílišného snažení. Není dobré se zaseknout a technicky to překombinovat. Naslouchat svému tělu, je mnohdy to nejpřirozenější a nejefektivnější. Samozřejmě netvrdím, že to není složitá činnost, jen mám často pocit, že studenti dělají najednou tisíc technických povelů a přitom by stačily jen dva.
  • Jde v Mistrovských interpretačních kurzech v Litni jen o techniku zpěvu nebo i o životní zkušenosti?
    Každý si tím musí projít sám, obojí je velmi důležité. Ale ideální je být sám sebou, protože je hodně málo času na tomto světě, a je škoda ho promarnit a přetvařovat se. Snažím se při kurzech předávat všechno, co zpěvákům usnadní fungování na jevišti. Vedle technických předávám zejména interpretační věci. Snažím se o vystavění jednotlivých frází v kontextu celku, se všemi souvislostmi.
  • Interpretace je obrovská alchymie, poznat duši postavy, do toho noty…
    Vždycky jsem měla tu danost, poradit si i z druhé strany. Když mi to nešlo technicky, a příliš jsem se v tom vrtala, šla jsem na věc přes interpretační stránku. A najednou to tam bylo, technický problém sám zmizel. To jsou cesty, kterými vedu frekventanty kurzu. Všechno by mělo působit přirozeně.
  • Lze vůbec odhalit tajemství tvorby role?
    Možné to je, ale nevím, zda to budu formulovat dostatečně dobře. Pro mě je od samého začátku základem text. Pokud nepředám jeho poselství, jeho význam, tak jak má být, pak je to jen o notách. Každý sólista musí předávat spojení not a textu, obojí vede k tvorbě emocí u publika, ať už vznikají emoce pozitivní nebo negativní. Skrze text může být hudba o to intenzivnější, a naopak skrze hudbu je intenzivní text. To jsou dvě věci, které jdou vedle sebe. Pokud někdo neví, co zpívá a pouze se text naučí foneticky, je to špatně. Když pouze vychází z režijních pokynů, nestačí to.
    Vždycky když studuji roli, nechám si ji dojít do nitra, až do míst, odkud si myslím, že pocity vyvěrají. Nechávám ji na sebe působit. Jen se tím nesmím dojímat, to je špatně. Musím nad tím mít velkou moc.
  • Dnes můžete při přípravě rolí využít např. ukázky z youtube.com. Je to pro Vás nebezpečné, když vidíte jiné podání, nebo Vám to pomáhá?
    To je dvojsečné. Můžete se něčím inspirovat, můžete poslouchat spoustu krásných věcí. Na youtube.com jsou i profesionální nahrávky, ale jako studijní materiál bych to nebrala. Každý by měl ve výsledku být sám za sebe. Je skvělé nechat se inspirovat, třeba si postesknu, že bych i toto chtěla umět jako někdo jiný. Když jsem se připravovala na Brahmsovo Requiem, velkým vzorem byla pro mě Lucia Popp (slovenská operní zpěvačka světového významu, pozn. red.), z jejího hlasu slyšíte vřelost, vnímáte, jak si s tím hlasem hraje, jak je tam s posluchači a s dílem. V ten moment není nic tak důležité jako jednoduchost.
  • Zkusme se na chvíli vrátit k samým začátkům. Pocházíte z Bohumína, přesto jste nakonec studovala Konzervatoř v Praze. Proč ne někde na Moravě?
    Přihlášku jsem podala do Ostravy, Brna, Prahy a Bratislavy. Přijali mě všude, tak jsem si vybrala. Původně jsem si myslela, že půjdu do Ostravy, se kterou mě váží rodinné kořeny. Ale bylo to tak, že v Ostravě i v Brně jsem byla první v pořadí, což mě nemotivovalo. V Praze jsem byla naopak jedna z posledních, kterou přijali, což pro mě byla výzva. Celou dobu jsem takto nastavená, nic pro mě není nesplnitelné. Nikdy nikomu neříkám: To nejde. Vždy se snažím najít možné řešení. Na druhou stranu, člověk by měl vždy znát své momentální možnosti a je pravdou, že často je těch výzev víc než člověk unese. Ale od toho mám vedle sebe mého manžela, který vždy těm mým vzdušným zámkům dá reálný základ.
  • V Praze jste na studiích už zůstala. Navázala jste studiem na HAMU…
    To byla třešnička na dortu. Pětileté studium jsem zvládla během tří let. Když jsem byla v 5. ročníku Konzervatoře, tak už jsem začala zpívat a jezdit. Neměla jsem mnoho času a vlastně více štěstí než rozumu. Ve škole nevyžadovali takovou prezenci a pedagogové mi vycházeli víc než vstříc.
  • To byla pro Vás určitě velká zkušenost?
    Nezačala jsem velkými rolemi, ale pomalu jsem se zapracovávala do procesu operního provozu. Velkou roli jsem dostala v posledním ročníku v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byla to Markétu ve Faustovi Ch. Gounoda, A to jsem si skutečně naložila hodně. Kdybych byla svou profesorkou zpěvu ve dvaceti čtyřech letech, tak bych si asi dala pár políčků, dnes už bych si to opravdu nedovolila.
  • Nejste na roli Markétky v Gounodově Faustovi přísná?
    Určitě ne, přeskočila jsem několik vývojových stupňů. Zpívala jsem ji před pár lety v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A myslím, že až nyní je pro mě ta správná doba. Není to jen o pěvecké technice jako takové. Je hrozně těžké interpretovat libreto, pokud nemáte vlastní zkušenost. Ale nakonec mi ta role pomohla i v osobním životě.
  • Po absolutoriu přišla role Zerliny v opeře Don Giovanni. Vnímáte po letech v této roli vnitřní oblouk?
    Oblouk tam určitě je. Možná budu trochu kacířská, ale ta role mě nikdy moc nebavila. Snad v začátcích. Brala jsem ji jako prostředek k tomu, abych se zdokonalila nehledě na to, že nás dala dohromady s mým manželem Adamem. V loňské sezóně došlo ke zlomu. V Donu Giovannim jsem poprvé zpívala Elvíru. Myslím si, že už dávno uzrála doba, kdy bych se měla posunout dál. Dost bylo Zerlíny. Už pro tuto postavu nemám místo v duši. Ani povahou, ani mládím a lehkomyslností mi nesedí. Kruh se uzavřel.
  • Myslel jsem si, že herečky a potažmo i sólistky, chtějí být pořád Zlatovlásky, princezny, Mařenky…
    Mařenky ano. Ale jinak je to jako v životě, prostě se nějak posunujete, zrajete. Nikdo přeci netvrdí, že Elvíra je stará raketa. (smích). Elvíra je jedna z nejimpozantnějších postav sopránové operní literatury. Zejména, jak je schopná bezmezně a bezvýhradně následovat Giovanniho kamkoliv. Prostě láska, která hory přenáší.
  • Další láskou je pro Vás asi Julie z Romea a Julie...
    Julie je opravdu moje velká láska. Zpívala jsem ji naposled v červnu s úžasným panem dirigentem M. Guidarinim. Ráda se potkávám s těmi, co s Vámi dokážou roli nastudovat tak, že ve Vás pořád zůstává, neztrácí se. Musím zaklepat, mám na takové lidi štěstí.
  • O důležitosti a úloze dirigenta jsme už mluvili, ale v případě inscenací oper je důležitý i režisér. Tedy dvě vůdčí osobnosti, dva kohouti na jednom smetišti?
    Někdy se to pere. Jsou jako pily proti sobě, i když se obyčejně tváří, že tomu tak není. Ideál je dojít ve tvaru opery do stavu, kdy se to líbí oběma. Ale dnes je doba režisérů, ne dirigentů, což je velká škoda. Režiséři udávají hodně velké tempo tomu, jak se co bude.
  • V operní tvorbě se hodně uplatňují činoherní režiséři, je to plus nebo mínus?
    Miluji činoherní režiséry, ti k opeře přistupují nezaujatě. Musí to být ale takový režisér, který přijde a přesně ví, je připravený. Prochází s vámi klavírní výtah slovo po slovu. Dokáže přetvořit v drahokam i sebekontroverznější myšlenku. Pak je to výborné. Jen smeknete, a bezmezně mu věříte. Není pochyb, není důvod se přít. Pokud tomu tak není, a režisér nemá páru, jak vůbec funguje hudba jako taková, nedejbože čte z bukletu CD, je to utrpení.
  • Pojďme k nahrávkám na CD. Posloucháte nahraný projekt zpětně, nebo ho uzavřete a jdete dál?
    Když je to ve fázi, že se dá cokoli změnit, tak si to ráda poslechnu, ale čistě jen z pracovního hlediska. To se týká studiových nahrávek. S živým zaznamenaným výkonem už těžko někdo něco udělá. O to větší je to zodpovědnost. Na druhou stranu, jsme v rukách hudebních režisérů, kteří jsou od toho, aby deska jako celek byla zaštítěná jeho prací, jeho přístupem. Je to o velké důvěře na obou stranách.
  • S manželem Adamem Plachetkou jste se už sešli na jevišti, ale co společné CD?
    Osud tomu zatím není tolik nakloněn, ale co není, může být.
  • V nové sezóně Vás čeká projekt Dona Giovanniho pod taktovkou Placida Dominga. Prý si maestro vybíral sólisty na základě konkurzu?
    Skutečně tomu tak je. Připravovali jsme inscenaci Poprask v opeře, a mezi kolegy jsme se bavili, že přijede Domingo, a bude předzpívání. Prý, zda tam jdu také? Vůbec jsem netušila, o co jde. Do toho mi druhý den zavolali z produkce opery Národního divadla, že mě tam posílají jako jednu z účastnic konkurzu. Bylo nás tam asi dvanáct. O pár dní později jsem se dozvěděla, že si mě maestro vybral. Elvíra mi spadla do klína …


  • Oficiální webové stránky Kateřiny Kněžíkové zde.
    Zadáno pro Národní divadlo Praha zde

    11.9.2017 23:09:39 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory