zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Labutě s vášněmi

Marianela Núñez (Odetta)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Vyvrcholením letošní sezóny přenosů baletních představení do kin z londýnského Royal Opera House byla světová filmová premiéra zcela nového Labutího jezera. Na Dowellově inscenaci, která se udržela v repertoáru Královského baletu po dlouhých třicet let, stihla vyrůst nová generace tanečníků i diváků. Ti všichni si podle slov ředitele Royal Ballet Kevina O´Hare zaslouží změnu, jejíž realizací byla pověřena dvojice vynikajících tvůrců - mladý choreograf Liam Scarlett, jež prokázal své schopnosti již několikrát –například inscenací baletu Frankenstein a renomovaný divadelní výtvarník John Macfarlane, jež zde mohl uskutečnit svůj životní sen a propůjčit Labutímu jezeru podobu, kterou si vytvářel v mysli během života.

Liam Scarlett se nijak nezpronevěřil svým předchůdcům Petipovi a Ivanovovi, zachoval vše, co činí z Labutího jezera kultovní dílo baletní klasiky, a co ohromuje diváky po více než století, ale doplnil a rozšířil choreografii a děj o vlastní nápady, které jej dovolují chápat ještě v jiném, hlubším kontextu.
Dovysvětlil příběh o úvodní snovou scénu, v níž se přímo ukazuje jak čaroděj Rothbart (Benneth Gartside) ze zášti proměňuje princeznu Odettu v labuť. Balet zasadil do reálného historického času – konce 19. století, místo ale nekonkretizuje, možná nějaký německý státeček ale mohl by to být i carský dvůr. Jeho osazenstvo tvoří důstojníci a kadeti v tmavých uniformách - i princ Siegfried (Vadim Muntagirov) zapadá do tohoto stylu a dámy v biedermeierovských světlých šatech. Jen ovdovělá královna (Elisabeth Mcgorian) v nádherné róbě patřící minulosti se trochu vymyká tomuto pojetí. Místo princova otce zaujal čaroděj Rothbart, který na sebe vzal lidskou podobu, prozrazuje ho ale jeho kamenná tvář, černý hábit a manipulativní chování vůči lidem okolo. Výraznější pozici získala postava princova přítele a ochránce Benna (Alexander Campbell), po jehož boku se několikrát objeví dvě mladší princovy sestry. Jim přidělil Liam Scarlett jiskřivé pasáže, brilantně provedené Akane Takada a Francescou Hayward.

Do hlavní dvojrole Odetty a Odilie obsadil Marianelu Núñez, (přenos 12. 6. 2018) na rozdíl od éterických, takřka transparentních ruských primabalerín, tanečnici nemenších schopností avšak ženu z masa a krve, která neprohýbá paže do neskutečných úhlů jako křídla ale několika „úspornými“ vtaženími dociluje téhož. Princ se setkává s jejími emocemi, s temperamentem, daným jejím jižanským původem, s energií geniálně přetavenou v něhu a lyričnost pohybového výrazu. jíž ale lze pod nimi vytušit, o to jsou svůdnější a nebezpečnější. City jsou pak na obou stranách více psychologizovány, vycházejí z nitra, nejen z povrchních grimas a gest. Protikladná role černého čarodějova přeludu Odilie s jejím suverénním energickým projevem už tuto subtilní sebekontrolu nevyžaduje, zde může Marianela chce-li čerpat přímo ze svých kořenů.
Ikonické sbory labutí oděných opět do tradičních tutu jsou několikrát přeformovány do trojúhelníkové struktury připomínající letící hejno ptáků, která se brzy opět vrací k původnímu symetrickému dělení v zástupech.

Posledním obrazem, v němž kletba byla zrušena a princ drží v náručí mrtvou princeznu Odettu, udělal režisér za příběhem logickou tečku.
Cokoliv - větší soudržnost dějové linie, úprava choreografie a její občerstvení o nové úseky nebo doplnění čtvrtého aktu by ještě zcela nenaplnily záměr vytvořit „opulentní představení“ hodné Royal Opera House jak požadoval Kevin O´Hare kdyby nebyly spojeny s jistou vizualizací. Již bylo zmíněno historické prostředí, v prvním aktu při oslavě princových narozenin je to zámecký park s pozlacenými mřížemi brány, potemnělá černomodrá krajina se skalním útesem a jezerem, kam přilétají labutě. Po tomto uměřeném prostoru přichází pompézní obraz slavnostního sálu s monumentálním ústředním schodištěm, po němž sestupují účastníci plesu – královna a její společník čaroděj Rothbart, Benno a princovy sestry, čtyři cizí princezny, z nichž si má princ vybrat nevěstu, dvořané a nakonec samotná Odilie. Závěsy vytkávané zlatem, lesk svící v pozlacených svícnech, zlato se blyští i na nákladných robách a oděvech tanečnic a tanečníků, poprvé probleskne sem tam i červená mezi barevným spektrem sestaveným převážně ze škály hnědých a okrových odstínů.
S touto revitalizací Labutího jezera je zajisté vedení ROH uspokojeno právě tak jako milióny diváků ve všech koutech světa, kteří mohli shlédnout přenos z Londýna. Přestože se Labutí jezero neobjevilo v programu příští filmové sezóny´2018 ROH, doufejme že organizátoři jej tam ještě dodatečně zařadí, aby si jej mohli opět vychutnat ti, kteří jej už jednou zažili jako i ti, co jej dosud neviděli.

www.aerofilms.cz

16.7.2018 17:07:16 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 12 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bílá voda (MdB)

Články v rubrice - Recenze

Síla osudu - Verdiho krví nasáklý příběh o lásce odsouzené k záhubě

Lise Davidsen (Síla osudu)

Metropolitní opera v sezóně 2023/24 přináší velmi neotřelou dramaturgii. Vedle osvědčených titulů jako Bizetov ...celý článek



Časopis 12 - sekce

DIVADLO

Divadelní tipy 11. týden

Radim Vizváry

Neobyčejné životy - Otakar Brousek
Portrét významného českého herce, majitele podmanivého hlasu, dlouholeté celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Velikáni filmu... James Coburn

Železný kříž

Železný kříž
Tak to vypadalo v první linii. Válečné drama z východní fronty roku 1943. Britsko-německý film celý článek

další články...