zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 08/18

Miroslav Vilímec

autor: archiv   

zvětšit obrázek

S houslistou Miroslavem Vilímcem jsme naposledy uveřejnili rozhovor v době, kdy po dlouholetém působení v úloze koncertního mistra České filharmonie z této funkce odešel. Jeho odchod souvisel s opětovným příchodem Jiřího Bělohlávka do čela orchestru a navazujícími personálními změnami. Nicméně v České filharmonii vidíme Miroslava Vilímce u předních pultů ve skupině prvních houslí dodnes. A jak vnímá s odstupem několika let svůj nedobrovolný odchod z čela tohoto orchestru? „Moc o tom nepřemýšlím“, říká. „Ve skupině prvních houslí jsem vlastně seděl na všech židlích. Na té první přes dvacet let, vysněná realizace to ale nebyla. Nejde totiž jen o hraní, ale také o obrovskou zodpovědnost. Požadavky hráčů se často s názory administrativního vedení rozcházejí a vyžadují řešení. Z obou stran je tlak, ale protože koncertní mistr by měl podle mě zastupovat především hráče orchestru, může ho to často přivádět do nepříjemných střetů. Dnes tedy cítím spíše úlevu...

Tenorista, dirigent, skladatel, aranžér, manažer, fotograf, pedagog, režisér, scénograf a světelný designer – tím vším je muž mnoha talentů, pětapadesátiletý Argentinec José Cura, který ve chvíli, kdy vzniká tento článek, už určitě objevil nějakou další tvůrčí oblast, v níž se dosud neuplatnil. Což je vlastnost, kterou bychom měli ve vlasti Járy Cimrmana a Přemka Podlahy náležitě ocenit... Ale mluvme vážně: José Cura je stále nepřehlédnutelnou osobností operního světa a veškeré jeho aktivity proto nepřestávají vzbuzovat zaslouženou pozornost. Od svého senzačního pražského debutu na koncertě v Obecním domě v roce 2003 se už objevil v Čechách tolikrát, že jeho zdejší přítomnost mnozí přestali vnímat jako něco výjimečného. Dosud poslední Curovou prezentací bylo angažmá v pražském Národním divadle, jež mu svěřilo režii, scénografii a světelný design nové inscenace Verdiho Nabucca, uvedené na konci června Státní operou na scéně Hudebního divadla v Karlíně...

„Rossini zemřel 13. listopadu 1868. Jen krátce před tím měli premiéru Wagnerovi Mistři pěvci a Čajkovského První symfonie, Saint-Saëns a Grieg psali své slavné klavírní koncerty, zatímco Bruckner dokončoval První symfonii. A tentýž rok měla premiéru i Offenbachova opereta La Périchole... Ráda bych tedy věnovala letošní ročník festivalu nejen 150. výročí úmrtí Gioachina Rossiniho, ale připomenutí uměleckého odkazu roku 1868 jako takového.“
Výňatky z úvodního slova Cecilie Bartoli – již sedmým rokem umělecké ředitelky Salzburger Festspiele Pfingsten, tedy Salcburského svatodušního festivalu – používá autor článku v recenzích na tento čtyřdenní hudební svátek pokaždé moc rád. Nejen, že podle jeho slov autenticky shrnují téma toho kterého ročníku, ale navíc je z nich obvykle znát jakési nakažlivé badatelsko-dramaturgické nadšení, které Bartoli do svého festivalu vždy investuje. Její úsilí také nezůstává bez odezvy, ale projevuje se na zájmu diváků, partnerů i médií...

Je mu teprve 39 let, ale světový tisk už o něm píše v superlativech jako „o technicky bezchybném pianistovi obdařeném blahodárnou autoritou, jehož projev jako by byl přímo posedlý momenty nečekané krásy.“ List Observer dokonce píše, že právě taková hra, jakou Kirill Gerstein předvádí, „udržuje vážnou hudbu naživu.“ Navíc – stejně jako jeho krajan Daniil Trifonov – si troufne zahrát na jednom večeru všech dvanáct Lisztových Transcendentálních etud a stejně jako ti největší pianisté současnosti se pohybuje s naprostou samozřejmostí v obrovské škále kompozičních stylů. Kirill Gerstein, který se narodil roku 1979 ve Voroněži, se na klavír začal učit od tří let a hudební základy získával ve zvláštní hudební škole pro nadané děti. Hudební rodinné prostředí mu totiž přálo. S vážnou hudbou se začal seznamovat u své hudebně vzdělané matky, ale jelikož jeho otec disponoval rozsáhlou sbírkou jazzových nahrávek, v dětství mu nakonec nejvíce uhranula hudba jazzová...

www.hudebnirozhledy.cz

6.8.2018 17:08:16 Redakce | rubrika - Z médií