Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/20

Chuhei Iwasaki patří mezi výrazné umělecké osobnosti nejen české hudební scény. Po absolutoriu hry na housle na tokijské konzervatoři Toho Gakuen zamýšlel pokračovat v oborech dirigování a skladba. A protože ho lákala česká hudba, rozhodl se pro studia na Pražské konzervatoři, na níž v současné době působí i pedagogicky. V dirigování se zdokonalil na pražské AMU. V květnu 2018 debutoval na Pražském jaru s Filharmonií Hradec Králové, od roku 2019 je druhým dirigentem Slezského divadla v Opavě, spolupracuje s předními českými, slovenskými a japonskými orchestry a za dirigentským pultem ho můžeme vídat i v Divadle J. K. Tyla v Plzni či v Hudebním divadle Karlín. Mimo symfonické a operní hudby se věnuje dětským, crossoverovým a filmovým projektům, které si velmi často moderuje sám (hovoří plynule česky). Byť Japonec, pokládá se za dirigenta českého. Od sezony 2019/2020 je stálým hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie, jež je pořadatelem festivalu Smetanovské dny…

V neděli 5. 1. 2020 bylo zahajovacím koncertem po rekonstrukci znovu otevřeno divadlo s dnešním názvem Státní opera jako součást komplexu budov a souborů Národního divadla. Kompletní přestavba včetně jevištních technologií, zázemí a nových zkušeben trvala tři roky a její cena se z původních 900 milionů vyšplhala na 1,3 miliardy, zejména po rozhodnutí nerepasovat starou točnu, ale nahradit ji novou moderní válcovou s vestavěnými jevištními stoly. Z dokončení rekonstrukce a slavnostního galakoncertu se stala společenská i mediální událost. Byla okořeněná i tím, že se podařilo přesně stihnout datum, kdy byl provoz nové budovy pod názvem Neues deutsches Theater, tehdy uprostřed klidné kolonády lemované stromovím, v roce 1888 zahájen. Večer, pořádaný pouze pro zvané, proběhl pod taktovkou nového hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense, a kromě Orchestru a Sboru Státní opery na něm vystoupili nejen sólisté Opery Národního divadla ale i četní hosté…

Otázky, jestli je opera jen historickým útvarem, či jestli je možné napsat soudobé dílo, které bude mít co říci dnešnímu publiku, se průběžně objevují již řadu let. Odpověď je přitom jednoduchá, stačí nějakou operu složit a uvést. Rakouská skladatelka Olga Neuwirth tak učinila a na zakázku ji napsala. Vyjadřuje se v ní k soudobým problémům, mluví dnešním hudebním jazykem a nemá nouzi o diváky. Sama o sobě se vyjadřuje jako o avantgardní umělkyni, která spojuje zdánlivě nespojitelné, klasiku s elektronikou. V případě poslední uvedené opery s názvem Orlando sáhla navíc po fantaskním románu Virginie Woolfové, který řeší otázky genderu, transsexuality či putování v čase i hrůzy válečných událostí. Na rozdíl od autorky románu se spolu s autorkou libreta Catherine Filloux však posunula až do roku 2019. Podle programu se jedná o fiktivní hudební biografii a děj je poskládán jako leporelo z devatenácti obrazů, propojených vyprávěcím spojovacím textem…

V lednovém dílu jsme na dramaturgii koncertů impresária Normana Granze ukázali rašení nového jazzu, nového muzikantského jazyka, vprostřed úspěšného „tažení“ stále se zdokonalujícího swingu. A tudíž také na nemožnost stanovit nějaký přesný bod, „revoluční“ bod počátku moderního jazzu, v jehož úvodní fázi se mluvilo o bebopu. Bebop se stal hudbou druhé půlky 40. let a jeho vývoj byl v následujících dvou dekádách tak pestrý a bouřlivý, že ustanovil hudební vyjadřovací jazyk jazzu – včetně různých nářečí, obrazně řečeno – jednou provždy. K těm nejpoužívanějším „nářečím“ patřil hard bop úžeji navazující na černošskou tradici jazzu a cool jazz se silnějším „evropským“ vlivem, hlavně ze strany bělošských muzikantů. Po dovršení free jazzem a sbratření se zvukovostí elektrických nástrojů se začalo mluvit v duchu doby o postmoderním jazzu, tedy skloubení jazzu s výraznými aktuálními proudy populární hudby rockových kořenů…

HUDEBNÍ ROZHLEDY 02/20