Scéna.cz 

Smetanovské „čertoviny“ na olomoucké scéně

V pátek 17. června 2005 uvedlo Moravské divadlo Olomouc v poslední premiéře sezóny operu Bedřicha Smetany Čertova stěna. Dílo, které představuje inscenační oříšek se do Olomouce vrátilo po dlouhých devatenácti letech. K režii byl přizván zkušený operní režisér Václav Věžník. Ten ve svém pojetí vyzdvihuje především postavu Raracha a chápe jej jako vnitřní zlo, které dřímá v každém z nás a čeká na své probuzení. I při šťastném konci opery je Rarach přítomen a opět čeká na svou příležitost... Raracha – našeptávače vidí (nebo slyší) jen postavy, které nemají až tak úplně čisté svědomí - a to Michálek (sic!) a otec Beneš.
Koncepce je to bezesporu zajímavá, jen kdyby ostatní postavy nebyly Rarachem zastíněny a upozaděny, což se bohužel stalo. Jinak ovšem Věžník plně respektuje Smetanu a jeho hudbu a pohybuje se v zaběhnutých inscenačních kolejích (Katuška zpívá při pohledu do orchestřiště „Vltavo, v níž den se shlíží, líbezné ty zrcadlo...“, Vok se skrývá ve sboru při Hedvičině příjezdu, Rarach má opravdu věneček z kvítí ve čtvrtém výstupu 3. jednání atd.). Poněkud zvláštně je „posunováno“ s Jarkem při proměně ve druhém jednání. Svůj neklidný sen o Katušce zažívá vprostřed scény, jakmile se krajina změní v palácovou síň je Jarek nucen uvolnit své stanoviště Michálkovi a schovat se vpravo za červený hranol. Ostatně scéna je jevištními stavbami tak zmenšená, že pro rozehrání větší akce prostě nezbývá prostoru.

Scéna Jana Duška je laděna především do červené a černé. V pozadí na skále je silueta hradu Rožmberka. Po stranách pak krvavě červená skaliska složená z kvádrů. Ve druhém jednání jsou po scéně roztroušeny bez ladu a skladu červené šestiboké hranoly, ve třetím velké černé krychle. Zajímavě jsou vyřešeny proměny (typické pro tento Smetanův opus). První proměna v komnatu Rožmberského zámku působí dosti násilně (a poněkud komicky). Červené šestiboké hranoly uvázané na lancích a táhlech se náhle (na popud Rarachův) zvednou a postaví sloupy síně. Přichází Michálek, který zpívá svou árii mezi houpajícími se sloupy (jako při zemětřesení), ale evidentně mu to nevadí (!). Podobný mechanismus je použit i u stavby „Čertovy stěny“ z černých krychlí, jemuž dopomáhá ke stavbě baletní sbor (chor. Jiří Kyselák). Zboření stěny pak působilo až trapně, kdy z hlediště šel vidět neustále se pohybující popruh, kterým byla stěna podťata a opět se rozpadla na jednotlivé krychle.
Vkusné historizující kostýmy včetně démonizujícího koženého Rarachova navrhla Jarmila Konečná.

Premiérový večer poskytl mnoho rozdílných výkonů nejen v hlavních rolích, které však můžeme charakterizovat jedním slovem jako nevyrovnané. Vok Vítkovic – lyrická postava, která jakoby byla přímo stvořena pro sametový, jemný baryton, byl svěřen mladému Jakubu Kettnerovi, který se s rolí doslova popral a výsledek jeho snažení byl na zpěvu dobře znatelný. Ke cti mu můžeme připočíst i velmi dobrou výslovnost. Stále otevřenou otázkou však zůstává, zda je Vok pro Kettnera v současnosti opravdu tím „pravým ořechovým“, sám si myslím, že prozatím ještě ne. Ovšem v pěveckém projevu Jakuba Kettnera je vidět znatelný kvalitativní posun. Hedvikou byla Hana Kostelecká namnoze přepínající hlas, což by se v budoucnu mohlo i vymstít. Raracha ztvárnil David Szendiuch, nedávno slavící úspěchy v roli Zachariáše v Nabuccovi. V Čertově stěně již tak přesvědčivý výkon nepodal. Je však pravdou, že po herecké stránce se mu nedá mnoho vytknout stejně jako Pavlu Stejskalovi v roli Beneše. Zamilovaný pár Jarka a Katušky podali v tradičně vysoce standardních výkonech Elena Gazdíková a Petr Martínek. Václav Málek zpíval stárnoucího hradního Michálka a bylo více než patrné, že mu role moc nesedí, Michálek vyznívá více jako hrdina než uťápnutý malý človíček. Záviše pak vcelku dobře podala Magda Málková, která se typově pro roli hodí.
Operní sbor byl bohužel degradován do úlohy statistů, kteří občas zazpívají seškrtané torzo nádherných Smetanových sborů. Již v prvním dějství byly nemilosrdnými škrty postiženy dámy (částečně sbor „Dobrý den...“), ve třetím je pro jistotu sbor „Tiše, kradmo...“ vyškrtnut zcela, proč však muselo ustoupit i uvítání Voka lidem („Budiž vítán vojevůdce, pane náš těmi kvítky...“) je mi záhadou. Kontinuita a tektonika díla tak byla velmi nepříjemně narušena. Nasazení Čertovy stěny na repertoár pak z tohoto hlediska můžeme považovat vysloveně za dramaturgický lapsus. Nemůžeme se ovšem divit, finanční situace divadel není růžová a zvláště operní produkce s malým rozpočtem bojují o holý život.
Na premiéře se ovšem vyznamenal operní orchestr. Dirigent Petr Šumník potvrdil znalost díla a vcelku se mu dařilo postihnout jemné nuance partitury. Pěvcům i sboru vychází vstříc, zná jejich potřeby i mantinely, což je důležité právě u Smetanovy Čertovy stěny. Šumník si dovolil i modelovat zvuk orchestru, což je v sále Moravského divadla, který zrovna neoplývá dobrou akustikou poměrně tvrdým oříškem, ale stálému divákovi poskytl velmi příjemný zážitek.

Čertova stěna inscenovaná Moravským divadlem stojí i přes své nedostatky za shlédnutí. Myslím, že se protagonisté snažili ze sebe dostat to nejlepší, co v nich je a mnohým se to i částečně povedlo (Kettner, Gazdíková, Málková, Martínek, orchestr). V příštích sezónách si snad soubor tak velké sousto na krk neuváže a bude pečlivě vybírat díla, na která stačí vlastními silami nebo za cenu hostování mnoha dalších umělců.

Bedřich Smetana Čertova stěna
Dirigent Petr Šumník, režie Václav Věžník, scéna Jan Dušek, kostýmy Jarmila Konečná. Premiéra 17.6.2005 Moravské divadlo Olomouc.