Scéna.cz 

Třikrát Kylián v Národním divadle

Po delší době rozhýbaly poněkud ztuhlou baletní scénu Národního divadla Praha choreografie Jiřího Kyliána v provedení nizozemského souboru NDT II. Ten byl založený v roce 1978 jako součást vícegeneračního Nizozemského tanečního divadla (Nederlands Dans Theater). Zahrnuje mladé nadějné tanečníky a tanečnice ve věku do 23 let, kteří zde zahajují svou profesionální dráhu, aby ji pak plně rozvinuli v souboru NDT I. Mimoto v roce 1991 vznikl ještě soubor pro „přestárlé“ tanečníky ve věku mezi „čtyřiceti a smrtí“.

Šest nespavců v první skladbě večera (Sleepless, poprvé uvedeno 2004) se objevuje a mizí za plátny tvořícími na scéně diagonální stěnu. Nikdy není jisté, na které straně se právě nacházejí a ke které části těla vynořující se ze zástěny právě patří. Efektní, estetické a znovu nové pohyby potvrzují Kyliánovo tvrzení, že má-li člověk v těle na tři sta svalů, je stále z čeho vymýšlet pohybové variace. Neméně efektní hudební podklad tvoří pozdní dílo W.A. Mozarta Adagio c-moll KV 617 přepracované do drsnějšího tónu Dirkem Haubrichem.

V roce 2005, kdy vznikly Klobouky, uplynulo 25 let od nastoupení na trůn nizozemské královny Beatrix, proslulé zálibou v kloboucích a rovněž 30 let od zahájení spolupráce J. Kyliána s NDT.
Klobouky, komická skladba na populární melodie, může být brána jako parodie na kabaretní vystoupení – dvanáct tanečníků a tanečnic pouze ve zlatých sukních a kloboucích, později dokonce s vějíři, rozehrávají na zrcadlové ploše barevné kombinace a útvary jako ve správném muzikálu a prozpěvují si –lépe řečeno předstírají, že si prozpěvují - taneční melodie. I přes pohybovou neotřelost jde spíš jen o zábavu a podívanou než o velké taneční dílo.

Ještě než usednou diváci na svá místa, rozcvičují se tři dvojice na potemnělé scéně. Na pokyn choreografa pak odstartují 27 minut 52 vteřin koncentrovaného tanečního zážitku. Na nedefinovatelný zvukový doprovod Dirka Haubricha podle dvou motivů Gustava Mahlera a za zpomalené recitace Baudelairových básnických textů se pohybují tři páry tanečníků mezi posunujícím se zavěšeným bílým plátnem, bílými pruhy na podlaze a reflektory. V tomto nejistém prostředí spolu těla dvojic zápasí, milují se, projevují svůj strach, nenávist, sílu i vášeň. Estetiku fyzického pohybu podtrhují obnažené hrudě tanečníku i tanečnic. Přes veškeré vzepjetí tělesnosti a životní energie v 27 minutě a 52 vteřině mizí těla pod příkrovem svržených bílých pláten. Precizní provedení a obrovský náboj činí z této skladby (27´52´´, poprvé uvedeno 2002) skutečné vyvrcholení programu.

I když Jiří Kylián ve svém slovu k divákům zdůrazňuje prostotu a jednoduchost, patřící k pohledu na svět u lidí jeho věku - v tomto roce oslavil šedesátiny, zdá se, že o jeho dílu platí pravý opak. Jakoby sestupoval do stále záhadnějších a zazších míst v lidském nitru. I z těch nejhlubších hloubek si však dokáže najít cestu, a tak doprovázet ho na jeho tanečních poutích bývá vždy zdrojem radosti.