Scéna.cz 

Hudební rozhledy – šedesát

Šest křížků na hřbetě představuje docela dobrý důvod k ohlédnutí se přes rameno a to nejen u člověka, ale také u časopisu, zvláště je-li tento periodikem svým způsobem ojedinělým, s bohatou historií, které stejně jako mnoho z nás prošlo a prochází cestou mnohdy více než trnitou. A tak se vydejme nejen po stopách časopisu Hudební rozhledy, které mají v letošním roce na titulní straně i v tiráži vytištěn údaj 60. ročník, ale rovněž si alespoň stručně připomeňme počátky prvních hudebních časopisů vůbec i úlohu slova jako takového. Abychom se však do té nejbližší historie Hudebních rozhledů v rozmezí zhruba dvaceti posledních let podívali co nejobjektivněji, dali jsme slovo i dvěma předcházejícím šéfredaktorům, Janu Vičarovi a Janu Šmolíkovi.

Jiří Stárek, jemuž tentokrát věnujeme nejen několik stran rozhovoru, ale rovněž titulní stranu našeho časopisu, patří ke služebně nejdéle působícím českým dirigentům, jenž se může prezentovat jak více než bohatou diskografií, tak i množstvím excelentních kritik na svá vystoupení takřka ze všech světových kontinentů. Jeho pestré osudy vzhledem k nekompromisnímu postoji po roce 1968 a dlouhé emigraci jsou vlastně i jakýmsi obrazem naší poválečné hudební kultury a života. Jiří Stárek, který své znalosti čerpal od takových velikánů, jakými tehdy byli např. dirigenti Talich, Chalabala, Jílek, Vogel, Ančerl, Klíma, Smetáček či Krombholc, však dokáže o těchto nelehkých věcech vyprávět s úsměvem a bez jakékoliv zatrpklosti.

Rovněž letošní Salcburské slavnosti, byť se nenesly jako ty loňské ve znamení opulentních mozartovských oslav, kdy alfou a omegou celého festivalu bylo uvedení všech skladatelových dvaadvaceti oper, nabídly řadu atraktivních projektů i špičkových interpretů. I když tři z oněch „nej“, Anna Netrebko, Rolando Villazón a Vesselina Kasarova svá vystoupení z důvodu nemoci odřekli (nepřijela však ani Elina Garanča či Neil Shicoff), na skvělé úrovni salcburských operních představení či koncertů, jež ani zdaleka nezávisí pouze na účasti známých pěveckých hvězd, se to nikterak nepodepsalo. Zájem totiž vzbudila už dramaturgie letošního ročníku, která se nebála sáhnout po operách či dílech uváděných velice zřídka, jako jsou např. Berliozův Benvenuto Cellini a Lelio, Haydnova Armida či Weberův Čarostřelec.

Letošní osmdesátiny bývalého koncertního mistra Plzeňského rozhlasového orchestru, primária Sedláčkova kvarteta a také Plzeňského lidového souboru, houslisty Jana Sedláčka, připomněl nejen koncert v sále plzeňské galerie Masné krámy, ale také červencový pořad na stanici Český rozhlas 3 – Vltava Sólo pro Jana Sedláčka. Tato nevšední osobnost rozhlasového světa, která pro příští generace zanechala neuvěřitelně bohatý a pestrý fond nahrávek, si však zaslouží gratulace i v jiném oboru své činnosti. A sice v rozvíjení cenné hudební tradice rodu, kterou převzal od svého otce Viléma, kontrabasisty plzeňského operního orchestru, pečlivě ji pěstoval a předal potomkům, z nichž syn Petr sice není houslistou, ale uznávaným houslařem, který letos na jaře dokončil již svůj stopadesátý opus.