Scéna.cz 

Causa Carmen úspěšně vyřešena

Posledním premiérovým „případem“ letošní baletní sezóny Národního divadla byl komponovaný večer Causa Carmen, propojený obecným tématem konfliktu individuality a systému, který ji omezuje. V první části byla uvedena abstraktní autorská skladba holandsko izraelské dvojice Johana Grebena a Uri Ivgiho Santa Says Cut It!, v druhé polovině pak příběhový balet Carmen proslulého současného švédského choreografa Matse Eka.

Pocity, představivost, atmosféra - navozená na počátku osvětlenou dýkou - křížem, barvami kostýmů – červená „vůdce – Carmen muž“? (Viktor Konvalinka) versus černá sboru (Zuzana Šimáková, Pavla Hrubešová, Marta Drastíková, Tomáš Rychetský a další), strohou scénou – bílá šikmá zeď - jsou důležité pro Santa says cut it! volně přeloženo - Santa říká zruš to! Nikoliv variace na příběh Carmen ale vážné i nevážné pohrávání si s asociacemi na slova individualita, uniformita, svoboda, vášeň, erotika na minimalistickou hudbu nizozemské skupiny Percossa stvořenou přímo pro tuto inscenaci. Svižná choreografie s rozpoznatelným „kyliánovským „ rukopisem byla jistě sympatickým úvodem, nicméně by se dalo uvažovat o prostříhání některých méně dynamických míst.

Mats Ek se proslavil jak svou originální tvorbou tak objevným přístupem ke klasickým kusům. Jako hudební podklad pro balet Carmen si zvolil Ščedrinovu úpravu Bizetovy opery.

Scéna s popravou je úvodem i koncem příběhu, který Josému v onom okamžiku prolétne hlavou. Události proto mohou proběhnout i jinak, než jak je známe z Mériméeova románu nebo Bizetovy opery. Klasické drama lásky a žárlivosti cikánky Carmen (vynikající Edita Raušerová, v alternaci Sylva Nečasová) a baskického četníka dona Josého ( Matěj Urban, v alternaci Alexandr Katsapov) vypráví Ek svébytným pohybovým jazykem, který se kvalitou velmi liší od klasického tance a je náročný pro interprety i diváky stěží schopnými postihnout dokonalou souhru nejnepatrnějších gest a celkové kompozice. Pomocí symbolů, metafor, vypjatých emocí, minimalismu, svérázného humoru, efektů (např. na úder bubnu si celá četa zapálí oheň) i parodie zpracovává Ek materiál do zvláštního divadelního útvaru. Téměř metodami hlubinné psychologie objevuje nové významy v jednání jednotlivých postav, skryté motivace a příčiny jejich vzestupu a pádu. Postavy mají obrácené pozice. Krásná, vyzývavá až obscénní Carmen v rudých šatech s volány a s doutníkem v ústech není tradiční ženou - zastává mužskou roli – sama si vydělává, je silná, nezávislá, vybírá si sama milence podle nálady a tvrdě jimi vládne, porušuje bezohledně jakákoliv pravidla, přitom se zajištěnou přízní oddaného i žárlivého manžela – Cikána (Petr Zuska, v alternaci Tomáš Rychetský), který se jí nemůže rovnat. Na druhé straně nesmělý venkovský hoch don José, milující klid, závislý na matce – vhodná kořist pro Carmen – vykazuje spíše ženské vlastnosti. Žárlí na své mužnější soky – důstojníka a především na svůj protipól - pyšného toreadora Escamilia (Michal Štípa, v alternaci Richard Kročil), kterého všechny ženy obdivují a pro něhož je Carmen jen malou epizodou. Zvláštní postavení má záhadná žena „M“ (skvělá Nikola Márová, v alternaci Zuzana Susová) - la Mére – archetypální matka, od které se chce a nemůže José odpoutat (možná osobní prožitek Matse Eka vzhledem k osobnosti jeho matky slavné choreografky Birgit Cullberg), snoubenka Michaela – ztělesňující bezpečné zázemí a jistotu ale i past svobody, snad la Mort – předtucha smrti, ke které děj nevyhnutelně směřuje. Příznačné je zvýraznění ženských typů - jsou silnějšími osobnostmi než jejich mužské protějšky, ovládají a posunují děj. Pozoruhodně se to odráží i v jejich výkonu.

Atmosféru zesiluje barevná symbolika scény a světelných efektů – ohromná bílá motýlí křídla – volán s puntíky, kostýmy žen v zelenomodrém ladění, fialová postava M a červená a černá ústřední dvojice (scéna a kostýmy - Marie Louise Ekman, světelný design - Jörgen Jansonn)

Prostor nabitý od první vteřiny syrovými vášněmi i lyrikou, precizní pohybové propracování, hudba, barvy – to vše zahrnuje diváka tolika hlubokými vjemy, které se zadírají pod kůži a které ještě dlouho doznívají.
Uvedení tohoto představení na závěr sezóny bylo opravdu šťastnou volbou a důstojnou tečkou a přejme si, abychom si i v příštím roce užili podobných strhujících zážitků.