Scéna.cz 

Jenůfa v Plzni – bez opravdových emocí

Zažila jsem velmi různá hudební nastudování Janáčkovy Její pastorkyně – sršatá, v nichž dirigenti zdůraznili expresivní dramatickou deklamaci, i uhlazenější, v nichž podtrhli (v orchestru i ve zpěvu) melodickou linku. Cestě, kterou se vydal autor plzeňského hudebního nastudování Ivan Pařík (a kterou na jednom z dubnových představení realizoval dirigent Jiří Štrunc ), ale vůbec nerozumím. V nepřehledném, nediferencovaném, hřmotném proudu tónů, který se úprkem žene kupředu, těžko postřehnout podstatné okamžiky, pocity, myšlenky. Dirigent jako by záměrně potíral veškeré vnitřní napětí, které Janáček geniálně zakódoval do jednotlivých situací. Jako by se záměrně vyhýbal všem tichým zastavením, v nichž by divák domyslel a docítil smysl toho, co právě zaznělo.

Interpreti v rámci takovéto hudební koncepce nedostali mnoho prostoru k vyslovení vnitřních dramat janáčkovských figur. Častěji se dařilo vyjádřit smysl slov (a toho, co je za nimi) snad jen Leo Marianu Vodičkovi v roli Lacy, jakkoli jeho hlas zní dnes již leckde nepříjemně, či někde přímo selhává. Nicméně v právě ideální hlasové formě nejsou ani Ivana Šaková (Jenůfa s neznělými hloubkami a ostrými výškami) či Richard Samek (Števa zcela bez výšek). Pěvecký projev Adriany Hlavsové (Kostelnička) je, bohužel, stejně vnějškový jako její gestikulace – ostatně režisér Jan Burian málokde dovedl interprety k vnitřně pravdivému hraní. Lidsky výmluvně a jasně (i když možná až přehnaně názorně) v každé situaci reaguje z hlavních představitelů jen Leo Marina Vodička .

Posuvné umělohmotné, dřevěnými trámy členěné stěny domů připomínají japonská obydlí – co scénografa Karla Glogra k takovéto stylizaci vedlo, netuším. Snad, že se dají efektně barevně prosvěcovat. Hromada pytlů složená v prvním jednání uprostřed jeviště, stejně jako postel či stůl ve druhém jednání, vlastně jen ilustrují prostředí. Trámy visící nad Kostelniččinou světnicí by mohly mít jakýsi symbolický význam, nicméně ve způsobu, jak režisér se scénou nakládá, těžko jakýkoli hlubší význam hledat – zadní stěnu obydlí v posledním jednání koneckonců zvedne také jen proto, aby mohl rychle vejít sbor. Uvěřitelných emocí tak z plzeňského jeviště mnoho nesálá nejen vinou hudebního nastudování, jakkoli to shledávám na inscenaci přeci jen nejproblémovější.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování Ivan Pařík, dirigent Jiří Štrunc, režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra 29. 3. 2008, psáno z reprízy 25. 4. 2008. (Zdroj Hudební rozhledy 06/2008 - Lenka Šaldová)