Scéna.cz 

Baletní triptych Extrém

Poslední premiéra letošní baletní sezóny Národního divadla – baletní triptych s názvem Extrém složený ze dvou skladeb Petra Zusky a jedné Jiřího Kyliána - se konala v budově Nové scény, kterou napříště bude balet ND využívat.

První část večera, skladba „A Little Extrém“, byla roku 2006 uvedena v programu Black Influence v Rhein Oper Mobil Düsseldorf v podání tanečníků souboru Ballet Düsseldorf. Soubor baletu ND si v něm poprvé zatančil v rámci zahraničního turné na Mezinárodním festivalu současného tance - Dance in version v Moskvě v roce 2007.
V efektním úvodu v prostředí typických bílých krychlí se zjevuje parta teenagerů, šest mužů (hostující Armen Hakobyan, Alexandr Katsapov, Michal Štípa, Olexander Kysil, Ondřej Novotný, Petr Strnad) a dvě ženy (Nikola Márová, Zuzana Šimáková), jejíž členové se potýkají - jak to bývá běžné, s existencí. Navenek cool drsňáci, kteří se navzájem předvádějí, jak to kdo umí v drogách, sexu, rvačkách, o samotě nejisté bytosti, které náhradní bezpečí a cit hledají ve hře s plyšovým medvědem. Nemusí se však jednat jen o mládež, teenageři mohou být symbolem neboť v podobných emocionálních zmatcích se zmítaly a zmítají i další věkové kategorie. Extrémní mají být nejen protikladné psychologické stavy ale také umělecké prostředky zvolené k tomuto sdělení. Hip hopová hudba s texty o násilí, sexu, rasových problémech se střídá s esoterickou relaxační hudbou a sugestivním hlasem německé dětské terapeutky, která u svých klientů navozuje pocity vnitřní soustředěnosti, klidu a míru. Právě tak se i v pohybu mísí tvrdé figury z hip hopu s lyrickými party a klasikou na špičkách. Drsná a tvrdá poloha choreografie ale nezachází do extrému, pod coolness stále prosvítá klasická uhlazenost a celku chybí dostatečná průraznost.

„Last Touch“ Jiřího Kyliána, (v Praze v nastudování Nataši Novotné a Václava Kuneše), druhý díl tryptychu, měl premiéru v roce 2003. Shodou okolností jsme v Praze koncem května v Divadle Archa viděli nejdříve jeho obměnu z roku 2008 – „Last Touch First“. Kdo měl možnost toto představení navštívit, byl už tedy připraven na Kyliána, jak ho ještě neznáme.

Z převážně dynamické fáze v Malém extrému se zde představení přesouvá do fáze extrémně pomalé. Pod „posledním dotykem“ - Last Touch se skrývá onen moment, kdy se společnost připravuje na fotografování – ještě poslední úprava vázanky, poslední přepudrování a pak vše ztuhne s nasazenými výrazy a pózami. Stará fotografie v okrových a hnědých odstínech – idylický obrázek společnosti provinční šlechty z Čechovových dramat - se také odhalí po zdvižení opony. Dva muži v černém hrají karty, jeden muž právě vstupuje do dveří, aby se přiblížil ke čtoucí dívce ve světlých šatech, sedící žena s lahví vína, paní domu v tmavé hnědi upravující stůl. Černý interiér pokoje s bílými rámy oken, dveří, zrcadlem a několika kusy nábytku na podlaze pokryté vlnami světlého sukna. Zní minimalistická klavírní hudba Dirka Haubricha a zamrzlá momentka se začíná rozehrávat do času. Postavy zpomaleně dokončují své činnosti, navazují fyzický kontakt, na povrch se dostávají emoce. V tomto nepřirozeném klidu je velká energie, napětí, které se v určitém okamžiku uvolňuje v úderu, v jednom rychlém mávnutí ruky, aby se vše vrátilo ke svému snovému tempu. Z vlnění bohatých záhybů ženských šatů a odhalujících se pažích a nohou prosakuje erotika, také měnící se výrazy tváří naznačují vzájemná zaujetí. Zvláštní manipulací – popotahováním sukna „připlouvá“ nakonec nábytek do jedné řady v popředí scény, kde hrdinové zaujmou svá místa, konečně připraveni ke zvěčnění. Teď je jasné, že už se nic dramatického nepřihodí, a tak si po velkém soustředění, které vyžaduje sledování tohoto útvaru, může s lehce mrazivým pocitem vydechnout i obecenstvo. Minimalistický rozsah a plynulé tažení pohybů jsou velmi náročné na provedení a vyžadují velkou přesnost, s nimiž se v různé míře interpreti vyrovnali (Zuzana Susová, Ivana Illyenko, Marta Drastíková, Richard Kročil, Tomáš Rychetský, Petr Strnad).

Slovní hříčka „A Little Touch of the Last Extrém“, zahrnující obě předešlé choreografie, je tak vlastně jediným originálním titulem uzavírajícím program. Vážné i nevážné podobenství o paradoxech života a smrti, o přítomnosti mužského a ženského principu v každém z nás je vytvořeno jako barevná koláž různých hudebních (Arvö Pärt, James Brown, skupina Ondráš, Michael Jackson a další), scénografických (rekvizity z předchozích skladeb - bílé krychle, houpací křeslo, karty, velkoformátová projekce krajiny) a pohybových forem. Muž – žena v bílém (Nikola Márová), muž v černém ne nepodobný Mefistovi (Richard Kročil), možná i pozitivní a negativní princip, nás provázejí řadou surrealistických vizí – muži nerozeznatelní od žen ve stejných kostýmech a výklad o karetních hrách, muzikálová scéna na schodišti, houpací křeslo ve skleněném boxu a expresivní obraz postav snažících se ze skleněného vězení osvobodit, všudy přítomný stařec – smrt a mimino – život, spojujících se v objetí v posledním okamžiku, který částečně dává tušit, co se před námi vlastně odehrávalo. Není jisté, zda úmyslná fragmentárnost skladby s občasnými zajímavými choreografickými nápady a nakupením populárních inscenačních rekvizit – projekce, mluvené slovo atd ., nevzbuzuje někdy místo individuálních asociací spíše zmatené pocity.

Určité znepokojení, které přináší Kyliánova choreografie, je částečně vyrušeno neurčitostí obou Zuskových skladeb a tak zůstává otázkou, zda propojení avizovaných extrémů poskytlo na konec divadelního roku také extrémní divácký zážitek.