Scéna.cz 

Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!

Při sledování nového dokumentárního filmu režiséra Břetislava Rychlíka ZLE, MATIČKO, ZLE, SCHWARZENBERCI ZDE! se dá rychle zapomenout na promýšlení filmařských fint a kvalit záběrů a ponořit se do osudu rodiny Schwarzenbergů prezentovaném na jejím nejpopulárnějším členu, Karlu Johannesovi Nepomuku Josefu Norbertu Friedrichovi Antoniovi Wratislawu Menovi Schwarzenbergovi, jehož příběh může sloužit jako exemplární příklad toho, jak se u nás vedlo šlechtě.

Schwarzenbergové k nám přišli v 17.století století a patřili brzy k nejpřednějším šlechtickým rodům. Kultivací svých držav se podíleli na tvorbě české krajiny, zasahovali do historie habsburské říše (např. Karel Schwarzenberg, zakladatel orlické větve, vítěz nad Napoleonem v bitvě u Lipska) a po roce 1918 i do historie československé. Na jihu Čech jim zůstal rozsáhlý majetek i po poválečné pozemkové reformě a málokdo by jejich jméno nedovedl spojit se zámky Orlík nebo Hluboká.

Kancléř prezidenta Havla, spící senátor a osobitý zahraniční ministr – jak se asi nejvíce zapsal do povědomí veřejnosti - Karel Schwarzenberg - zde vystupuje jako autor filosofických spekulací a nekompromisní zastánce hodnot daných výchovou a příslušností k rodu jako jsou zodpovědnost a věrnost zemi, kde žije, zodpovědnost za poddané, péče o svěřený majetek, jeho zvelebování, pomoc sousedům a bližním, které mají povětšinou všeobecnou platnost a mohou se krýt s hodnotami občanskými, ale v případě historické šlechty, která svou roli bere vážně, je tu všemu nadřazený archaický pocit zvláštní vyvolenosti a nutnosti skládat účty nejvyššímu pánu.

Elegán Karel ve žlutém saku s červenou kravatou nebo ležérním domácím obleku nás typickým „mumláním“ v několika jazycích společně se svými přáteli a „poddanými“ ve svižných sekvencích provází s nadhledem a vtipem místy a peripetiemi svého života.

Vidíme nepřístupné prostory rodinného sídla na Orlíku, připomínající dětství, zámek v Čimelicích, kam se musela rodina přestěhovat, když jim zámek zabavili nejprve nacisté a znovu v roce 1948 komunisté na základě zvláštního zákona vytvořeného speciálně pro konfiskaci majetku Schwarzenbergů.

Podle rodinných zákonů adoptoval Karla v roce 1962 strýc Jindřich z hlubocké větve, aby po jeho smrti převzal jako nejstarší syn rodu správu majetku, který byl ještě rozšířen dědictvím po dalším členovi. Z Karla se stal rázem jeden z nejbohatších mužů v Evropě, aniž by mu to, jak se zdá, způsobilo těžkou újmu na charakteru.

I když se mu podařilo vrátit se zpět do Čech až v roce 1968, nepřestal sledovat politické dění u nás. Jako president Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva se snažil o jejich prosazování v komunistických zemích, podporoval disidenty a společně s Vilémem Prečanem založil na svém zámku v Bavorsku Československé dokumentační středisko (pro zakázanou literaturu).

V restitucích v 90. letech získali Schwarzenbergové zabavený majetek zpět a Karel se mohl vrátit definitivně do svého domova na Orlík, jehož opuštění jej dlouhá léta trápilo ve snech jako noční můra. Čas se ovšem změnil a romantické údolí Vltavy z dětských vzpomínek zaplavily vody přehrady, Karel se dnes stará o půdu a lesy v Rakousku, angažuje se v politice a na Orlík už nemá čas.

Těžko doufat, že současný majitel, o němž se nemluví, ale jímž je jeho nejstarší syn, půjde v otcových stopách a bude zastávat podobné „starobylé“ postoje – neboť jak si jinak optimisticky naladěný „knížepán“ mimovolně povzdychne „doba je divná“.