Scéna.cz 

Návštěvníci zblízka i zdaleka – ostatková turistika

O hrobech našich světců nejsou žádné pochyby. Od počátku se k nim konají poutě ze všech končin naší vlasti a není snad u nás člověka, který by nevěděl, kde je pohřben sv. Václav a sv. Vít. Mohli bychom to předpokládat (již ne s takovou jistotou) i u sv. Jana Nepomuckého (svatovítská katedrála), sv. Vojtěcha (tamtéž) nebo sv. Ludmily (bazilika sv. Jiří na Pražském hradě), informovanější teisté i ateisté mají povědomí o hrobu sv. Zikmunda, sv. Prokopa, sv. Norberta, pravděpodobně i o tom, kde je hrob sv. Zdislavy (Jablonné v Podještědí) nebo sv. Jana Sarkandera v Olomouci, který ale určitě znají všichni Moraváci. Jak se to má (nebo nemá) s ostatky sv. Anežky nebo sv. Cyrila a Metoděje budou vědět spíše jen zasvěcení.

Ale ani tam, kde máme jistotu, že je uložena tělesná schránka světcova, nebývá jeho kompletní kostra. Způsobily to dávné věky a přesuny. Části ostatků, které jak se věřilo zastupovaly celé tělo a měly stejnou nápomocnou přímluvnou účinnost, bývaly od nepaměti vzácnými dary, kterými si prokazovali čest panovníci a církevní hodnostáři, ale také předměty obchodu převyšující svou cenou zlato a diamanty, jak se praví v některých spisech a dokonce i objekty krádeže!

Tak se dostali i naši světci v podobě fragmentů daleko od svého domova a zase naopak k nám zavítaly mnohé vzácné návštěvy ze zahraničí.

Úplně na počátku to byl sv. Kliment, který přicestoval z Krymu na Moravu v doprovodu sv. Cyrila a Metoděje. Bohužel se na našem území dlouho nezdržel, protože dostal příkaz dostavit se společně se svatými bratry k apoštolským prahům do Říma, kde si jej už ponechali. Věčnou společnost mu tam dělá v kostele po něm pojmenovaném - San Clemente - Konstantin Filozof - sv. Cyril. Podle zasvěcení prvního křesťanského kostela u nás - sv. Kliment na Levém Hradci – alespoň ve své fragmentární podobě pobýval i v Čechách.

Druhým takovým významným hostem byl sv. Vít. Ze školních učebnic známe historku o tom, jak Jindřich Ptáčník daroval sv. Václavu rámě sv. Víta. Odkud do Prahy dorazilo, není zcela jasné- buď ze saského kláštera v Corvej, z kláštera sv. Emerama v Řezně nebo snad z Pisy? Karlovi IV. se rámě zdálo patrně nedostatečným a málo důstojným pro novou katedrálu, a tak přenesl do Prahy z Pisy hned celé mučedníkovo tělo. Takto si přivlastnil i ostatky sv. Zikmunda v St. Maurice en Vallais (1365) v dnešním Švýcarsku. Při cestě do Prahy přibalil ještě Zikmundovu lebku v v Einsiedeln a rámě sv. Mořice – asi nejexotičtějšího svat&e acute;ho původem z Afriky, černošského důstojníka Thébské legie.

V katedrále sv. Víta se zásluhou Karla IV. sešla skutečně vybraná společnost, v níž vyniká osobnost, která - pokud se nesetkávala přímo s historickým Ježíšem –pobývala dlouho v blízkosti apoštola sv. Pavla - evangelista sv.Lukáš. Předpokládá se o něm, že působil v Boiotii a byl pohřben v Thébách. Poté byl přenesen do Konstantinopole, odkud se patrně v době obrazoborectví (8. století) dostal do Padovy, kde byl pohřben v kostele sv. Justiny. Karel IV. získal jeho lebku v roce 1354 při svém římském tažení za císařskou korunou. V moderní době se porovnávala kostra z Padovy a lebka z Prahy a vědci dospěli k názoru, že se jedná o stejného jedince, který zemřel (i podle tradice) ve vysokém věku.

Karel IV. netrpěl nějakou sběratelskou obsesí jak mu mnozí podsouvají, shromažďování ostatků bylo výrazem jeho zbožnosti a součástí velkolepého ideologického projektu, v němž chtěl v Praze vybudovat Nový Jeruzalém. Císař zavedl také nový Svátek ostatků – vždy v pátek po druhé neděli velikonoční, kdy byly vzácné relikvie vystavovány v již zbourané kapli Božího těla na dnešním Karlově náměstí.

Zatímco u Karla IV. jsou to víceméně planá obvinění, akce, kterou provedl kníže Břetislav I. v roce 1039 v Hnězdně, i když vedená chvályhodným úmyslem, byla evidentně nelegální a sám objekt činu by ji asi neschvaloval (možná by se i vzpíral návratu do domoviny, která se k němu zachovala tak nevděčně). Břetislavovi a jeho družině uvízl při přemísťování ostatků sv. Vojtěcha a sv. Pěti bratří do Čech v rukou i chrámový poklad. Naše země sice získala zpět tělo váženého světce a mučedníka, ale také si uřízla pořádnou mezinárodní ostudu. Prekérní je počet lebek sv. Vojtěcha. Není doloženo, že by byl tříhlavý, nicméně si tři země dělají nárok na to, že mají tu pravou. Poláci se zapřísahají, že jim zůstala, podobné tvrzení přichází z Cách z kostela sv. Vojtěcha. Antropologický výzkum prokázal (není důvod si myslet, že by byl zmanipulovaný, ač proveden za minulého režimu), že k našim ostatkům patří i naše lebka.

Další ctěná návštěva se dostavila z Magdeburku. Zakladatel premonstrátského řádu sv. Norbert, biskup magdeburský, se patrně cítil být ohrožován protestantskými obrazoborci, a tak se raději vydal v roce 1627 do již uklidněných pobělohorských poměrů habsburské říše, aby spočinul na půdě strahovské kláštera.

Svatí putovali do Čech z různých končin - biskup sv. Valentin, patron milenců z Itálie na Vyšehrad, udělal si zajížďku i do Hejnic pod Lužickými horami, sv. Tomáš Becket zavítal do Prahy z Anglie. Z Malé Asie přijela sv. Markéta z Antiochie a její rameno našlo příbytek v břevnovském klášteře. Jejímu krajanovi sv. Jiří se vedle Pražského hradu zalíbilo také v zámecké kapli sv. Jiří v Českém Krumlově, kde mu dělá společníka sv. Kalixtus (mohl být buď papežem ve 3. století anebo africkým mučedníkem ze 4. st.).

Luxusního přebývání se dostalo návštěvníkům z Belgie, sv. Maurovi, sv. Timoteji a sv. Janu Křtiteli, kteří přibyli na zámek v Bečově nad Teplou v drahocenném relikviáři v 19. století, nebo apoštolu Německa sv. Bonifácovi, který se ubytoval v zámecké kapli na Kynžvartě.

Cestování nejen po vlasti se nevyhnuli ani naši svatí. Díky své popularitě procestoval sv. Václav různé evropské destinace – od Polska (např. Krakov) přes Německo (Bamberk již v roce 1012, Quendlinburg, Erfurt, Trevír, Cáchy, Norimberk, Mühlhausen atd.) Itálii, po Španělsko. Nejznámějším cestovatelem se ale stal sv. Jan Nepomucký - i když třeba jen ve své virtuální podobě- díky jezuitskému PR se dostal i do zámoří. Svatá Anežka, o jejímž cestovním itineráři není jinak vůbec nic známo, zase dorazila až do španělského Escorialu.

Jako nejnovější svědectví těchto zbožných cest může sloužit vosková schránka ze 14. století nalezená nedávno v kapli městské věže v Kadani, která obsahovala ostatek sv. Václava, sv. Mikuláše a ještě věcnou relikvii Panny Marie.

Věřící i nevěřící stále navštěvují a budou navštěvovat hroby význačných postav církve, avšak slavné doby hektického nadšení pro relikvie už jsou dávno pryč a světci vytížení neustávajícími bezpočetnými žádostmi v nebeské říši se tak konečně dočkali relativního zaslouženého klidu alespoň zde na zemi.