Scéna.cz 

Olga Sommerová: Ty slzy ve filmu zůstaly…

Dokumentaristka Olga Sommerová má na kontě desítky snímků. Fascinují jí příběhy, především ženské. A také osobní historie ve spojení s velkými dějinami. Obojí se spojilo v celovečerním filmu ČERVENÁ, který je věnován herečce a zpěvačce Soně Červené, po matce šlechtického původu, po otci se vztahem k umění (její otec byl zakladatelem kabaretu Červená sedma). Soňa Červená je zajisté fascinující osobnost. I ve svých 92 letech má tolik energie a plánů, že by jí to mohli závidět lidé o mnoho desítek let mladší. Jak ve svém dokumentu ukazuje Sommerová, život Soni Červené se v mnoha případech náhodou nebo spíše nevyzpytatelným řízením osudu protnul s tzv. velkými dějinami. Příprava a realizace dokumentu trvala dlouho, ale výsledek stojí za to – o tom se ostatně mohou diváci sami přesvědčit. Na pár zvídavých otázek nám po premiéře v kinech odpověděla autorka dokumentu Olga Sommerová.

O Soně Červené jste už jeden dokument točila - zařadila jste ji do filmu o třech umělkyních Moje 20. století. Měla jste už tehdy úmysl natočit o ní samostatný dokument?
Tehdy mě to nenapadlo, ale díky společné tvorbě na filmu jsem poznala Sonin dramatický životní příběh, její laskavou osobnost, její všudypřítomnou disciplínu a připravenost. A to je něco, čím je mi Soňa navždycky vzorem. V tom jsme si se Soňou podobné, vyznáváme úkol dát své tvorbě všechno, čeho jsme schopny. Ale musím říct, že na Soňu málokdo má, tedy ani já se jí zdaleka nemůžu v tom nasazení rovnat. Taky jsem poznala její tvorbu, úchvatnou barvu jejího hlasu a pěvecké umění, které jsem v prvním filmu nemohla ani ze setiny představit. Na samostatný film jsem nepomýšlela, ten nápad přišel až loni jako blesk z čistého nebe.

Spočítala jste si, na kolika místech jste točili?
Kvůli vám jsem to spočítala. Ve filmu Červená jsem používala i materiál deset let starý z prvního filmu, a pracovala jsem s novým i starým zcela svobodně v řádu chronologie životního příběhu. Točila jsem na třiceti místech, nejvíce v Praze v Sonině rodném městě, v Berlíně, v Ravensbrücku, v Monte Carlu, v Mentonu a v Nice v jižní Francii, a v galerii moderního umění Maeght v Saint Paul de Vence.

Kam bylo nejobtížnější se dostat? A které místo vás i paní Soňu nejvíce překvapilo?
Nic nebylo obtížné, všude jsme měli otevřené dveře. A v galerii Maeght pro mě bylo velkým překvapením, že jsme mohli v sálech plných nádherných obrazů svobodně točit za poplatek 1 Euro bez jakéhokoliv povolení. Přála bych si, aby si naše galerie a muzea vzaly z uměnímilovných Francouzů příklad.

Máte předem dánu koncepci nebo přesný scénář, když začínáte natáčet - nebo se to v průběhu natáčení proměňuje?
Samozřejmě mám koncept, ale na dokumentárním filmu je fascinující, že život sám obohacuje scénář přímo za pochodu. To jsou ta životní překvapení, nebo říkejme tomu náhody nenáhody. Zkrátka štěstí přeje připraveným.

Podle jakého klíče vybíráte, které dějové linky a scény použijete, a které vypadnou?
Jediným klíčem je dramaturgická linie filmu, která musí být dramatem. A protože hrdinové filmu mívají takřka vždycky dramatický životní příběh, vlastně jako lidé vůbec, je třeba té beztvaré mase natočených záběrů pomoct tím, že je ve střižně dramatizována, a neustále udržovat napětí, aby film nenudil. Já mám štěstí na střihače, oni jsou nejlepšími dramaturgy. Film Červená jsem stříhala s Jakubem Hejnou, on je muzikální, tím míním, že má smysl pro drama, které se lze nejlépe naučit z principů vážné hudby.
A když se ptáte na scény, které se do filmu nedostanou, tak to někdy bývají samy o sobě senzační situace, které se ale do konečného tvaru nehodí. A já si vždycky řeknu: Kill your darling!, nechám si scénu naposledy přehrát, a pak střihač zmáčkne delete.

V dokumentu asi zůstalo pro diváka mnoho tajemství. Například ta, týkající se partnerů paní Soni. Řekla už na počátku, že o tomto tématu nechce mluvit?
Na to, že Soňa není sdílná v osobních tématech, ve filmu mluví o dvou svých mužích. O manželovi Františkovi, který v roce 1948 utekl před komunistickým režimem na Západ, a o příteli Peterovi, s nímž měla třicetiletý vztah. K téhle upřímné výpovědi jsme došly jednoho krásného večera na terase restaurace v Monte Carlu, aniž bych s tím předem počítala. Byl to jeden z těch okamžiků, které život nečekaně přinese.

Když začínáte natáčet, jak dlouhé přípravy obvykle máte za sebou? A jak to bylo v porovnání s jinými dokumenty u tohoto filmu?
Filmy, které se týkají politické historie, jako třeba můj film o politických vězních 50. let, o Chartě 77 nebo o českých studentských revoltách, vyžadují pečlivou přípravu. To jsou stohy textů a mnoho archivních filmových materiálů. Ale v případě tohoto filmu jsme průběžně a zlehka se Soňou vymýšlely situace, které budeme točit. Samozřejmě jsem se musela zorientovat v Sonině uměleckém díle, poslechnout si všechny její operní role, které byly k dispozici, a vymyslet, jak je zakomponovat do filmu.

Jak reagovala paní Soňa, když film poprvé viděla. Vadilo jí něco?
Soňa byla nadšená. Stále opakuje, že to není film o ní, ale o šíleném 20. století. Jediná věc, které se bránila, byly její slzy v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla za války internována její matka. Disciplína Soně nedovoluje, aby na veřejnosti dávala najevo dojetí, ale já jsem ji přesvědčila, aby ty slzy ve filmu zůstaly.

Oficiální stránky režisérky Olgy Sommerové zde
Oficiální stránky filmu Červená zde