Scéna.cz 

Oh, to je lehké být chytrý, když někdo všecky tyhle otázky nezná

Na výstavě Oh, to je lehké / Oh, it is easy v Centru současného umění DOX, jejímiž kurátory jsou Pavel Büchler a Mariana Serranová, jsou představena díla jedenácti mladých umělců z Prahy a Manchesteru. Výstava tak konfrontuje dvojí pohled nevyhnutelně ovlivněný zvláštnostmi života, kultury a uměleckých tradic těchto dvou měst.

I přesto, že autoři vycházejí ze dvou značně rozdílných prostředí, výstavu lze chápat také jako společné vystoupení nastupující generace, která hledá nové výrazové prostředky a snaží se otevřít prostor pro nové souvislosti a interpretace v umění. Britští i čeští umělci přitom pracují jak s novátorskými, tak s tradičními uměleckými formami.
Jako výchozí bod pro koncepci výstavy zvolili Pavle Büchler a Marianna Serranová klasický text: novelu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. Zaujal je motiv mladého muže, který nachází východisko ze svých duševních zmatků ve spojení exaktního, koncepčního myšlení s citem a náhodnou inspirací. Být chytrý a sebejistý nestačí: člověk musí zapojit i svou vnímavosti a vyjít vstříc náhodě a mnohoznačnosti. Zdá se, že tato kombinace, kterou Robert Musil považoval za základ každého umění, „protože mu dokáže dodat lehkost“, je stále aktuální a inspirativní. A právě vědomé či nevědomé souznění s Musilovým požadavkem spojení intelektu s citem, postřehu s instinktem podle kurátorů sbližuje umělce, které vybrali pro výstavu Oh, to je lehké / Oh, it is easy.

Manchester: Nicola Ellis, Nina Chua, Maeve Rendle a Evangelia Spiliopoulou.
Čtveřici umělkyň, které v posledních několika letech absolvovaly Manchester School of Art, spojuje performativní přístup k tvorbě, sázka na improvizaci a vědomé omezení, které si pro svou práci stanovují – jak v rovině technické a materiálové, tak v rovině konceptuální.
Nicola Ellis (1987) pracuje téměř výhradně s kovem. Nezajímá ji však tolik samotný materiál, jako spíše moment jeho náhodného a omezeného výskytu ve zvoleném prostoru. Součástí její tvorby je už samotné „nacházení“ náhodných kovových elementů, které následně improvizovaně konstruuje a podřizuje prostorovým možnostem.

Základním médiem Niny Chua (1980) je kresba. Přistupuje k ní však výsostně konceptuálně: objem materiálu – většinou papíru – na kterém kresby realizuje, se zdá být nevyčerpatelný a jeho měřítko monumentální (jedná se často o mnohametrové role či plochy papíru). V čase si naopak pro kresbu stanovuje jasné a jednoduché limity: fixou své dílo kreslí, dokud se nevypíše, tužkou, dokud nedojde tuha, temperou, dokud se nevyprázdní tuba.

Evangelia Spiliopoulou (1981) pracuje s minimem prostředků, přičemž zdůrazňuje jejich demokratičnost a obecnou dostupnost. Vznikají tak paradoxy příznačné pro její tvorbu. Své na první pohled vysoce estetizované abstraktní kompozice ve skutečnosti vytváří jen s využitím základního vybavení Microsoft office (Office Drawings) a poukazuje tak na umělecký potenciál každodenní činnosti milionů lidí. Jindy vysokou poezii naopak nivelizuje s pomocí robotického hlasu a převádí ji na banální uživatelskou úroveň.

Maeve Rendle (1980) se ve svých performativních videích snaží s pomocí minimálních prostředků (ať již scénických nebo slovesných) dosáhnout vyjádření maximálního významu. Využívá k tomu znakovosti a symboličnosti pohybu, gesta i slova, a k významu se často propracovává jeho postupnou redukcí. Tak jako na videu, kde z původního Beckettova textu v důsledku opakovaného primitivního překladu z angličtiny do francouzštiny a zpět zůstává jen jeho elementární význam.

Praha: Lucie Michnová, David Fesl, Pavel Příkaský, Miroslava Večeřová, Martin Kohout, Vojtěch Novák.
Lucie Michnová (1987) se ve svých pracích věnuje tématu těla a tělesnosti vyjádřeného prostředky figurativní malby a kresby. V mnohém však také vychází ze své desetileté zkušenosti s médiem fotografie.

David Fesl (1995) vytváří miniaturní improvizované plastiky z náhodně nalezeného a definitivně opotřebovaného každodenního materiálu, který se zdá být odsouzený k zániku. Kumulováním a spojováním kousků textilu, úlomků umělé hmoty, drátků, pružinek, miniaturních součástek atd., které by se daly souhrnně označit za „smetí“, vytváří po svém estetické miniatury připomínající záhadné šperky.

Pavel Příkaský (1985) a Miroslava Večeřová (1985) pracují již několik let jako umělecká dvojice. Příkaský se věnuje především kresbě a malbě, kdežto Večeřová se zabývá videem, fotografií, performancí a sochařskými intervencemi. Své dovednosti a přístupy se jim daří přirozeně kombinovat a syntetizovat. Ve svých projektech využívají specifickou vizuální estetiku lékařských ordinací či kanceláří, kterou přenášejí do galerijního prostoru. Diváka tak nabádají k jeho přehodnocení a ke zkoumání mnohovýznamovosti vystavených děl.

Díla Martina Kohouta (1984) by se dala charakterizovat jako konceptuální průzkum každodennosti. V projektu Free Mail například provádí podvratnou analýzu toho nejběžnějšího materiálu – tajně fotografuje obsah poštovních schránek a pokouší se z něj vyčíst naznačené nebo skryté sociálním významy. Estetický aspekt přitom ustupuje do pozadí.

Vojtěch Novák (1992) společně s Andrew Haunerem vtahují do prostoru umění témata z oblasti vzdělávání a pedagogiky. V projektu Samizdatovej padělek se vydávají cestou manipulací s tištěnými teoretickými texty nalezenými na internetu. Snaží se zpochybnit jejich ustálenou formu, čehož docilují jejich reprodukováním v monumentálním měřítku, znehodnocováním, ručním přepisováním či doplňováním dětskými kresbami. Touto deautomatizací se snaží vrátit textům jejich skutečný význam.

Výstava vznikla ve spolupráci s Castlefield Gallery v Manchesteru za podpory Velvyslanectví České republiky v Londýně. Výstava potrvá do 10. září 2018.