Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Maximální fotografie aneb Lagnerova druhá profese

autor: archiv

Herec Pavel Lagner (Divadlo v Dlouhé, Divadlo v Celetné), kterého mj. známe z filmů Knoflíkáři, Oběti a vrazi či Musím tě svést – ale také ze světa reklamy (např. na obchodní řetězec), tráví velkou část svého života jiným povoláním. Je totiž kurátorem Galerie české pojišťovny (obrazy), Ateliér Sudek (fotky), a kurátorem sbírky PPF, zaměřené na současnou českou fotografii. Chodí po aukcích a nakupuje pro firmu fotky a obrazy. Před časem vedl galerii Tvrdohlaví. Dělá výtvarné artefakty (např krávy do cowparade). V současné době se jako kurátor podílel na výstavě Maximální fotografie ze sbírky PPF a rovněž na její prezentaci v pražském metru. Výstava Maximální fotografie, která letos představuje výběr z cyklu New York – Pompeje fotografa Jana Lukase, probíhá v jižních zahradách Pražského hradu až do 10.září 2006.

„Ve vagonech metra jsme představili plakáty se snímky Jana Lukase, které výstava nezahrnuje, cestovaly v metru jako jakýsi doplněk k samotné výstavě. Fotografie Jana Lukase využívají překvapivých paralel mezi dvěma městy, jeho snímky propojují různé epochy i kontinenty. Při úvaze o umístění plakátů proto padla volba na metro - tajemný prostor pohybu, přesně odměřovaného času i nečekaných setkání.“

S návštěvností divadel je to velmi proměnlivé, ale myslím, že s návštěvností galerií ještě horší...
Návštěvnost je závislá na mnoha faktorech. Ne vždycky je výstava, která je masivně navštěvovaná, dobrá. Vedle toho může být událostí výstava, kterou navštíví pět set lidí. Totéž platí o inscenacích a filmech. Ale myslím si, že přes veškerou snahu je návštěvnost galerií a výstav z hlediska niveau společnosti malá. Výtvarné umění je pořád na chvostu a opomíjené.

Výtvarné umění potřebuje určitý čas na vnímání. Doba je proti tomu. Nedovedu si představit, že bych si šel sednout na půl dne do galerie...
V tomto směru jsou exteriérové akce (ať už v ulicích, na kolonádách či v zahradách) v určitém směru ideální, i když ne optimální. Vycházejí vstříc divákům, chodcům, kteří spojují příjemné s užitečným. Lidi jdou na procházku, jdou si odpočinout a zároveň pasivně nebo aktivně potkají výtvarné umění. Je to trošičku na hraně, to přiznávám. Argumenty proti Maximální fotografii já respektuji, dle mého jsou relevantní, ale přesto to má podle mě smysl.

Je prezentace umění přímo na ulici jeho deklasováním nebo jen přiblížením se době?
Přes všechno, co se v moderním a post industriálním světě děje, má být umění krásné a má krásu vytvářet. Když dám umění na ulici nebo třeba do metra, tak se domnívám, že zkrásňuji dané prostředí. Umění tomu nikdy nemůže ublížit.

Estetično působí na lidi v široké míře. Jestliže je zastávka MHD ošklivá, z rezavého plechu, tak vybízí k ničení. Naopak nová zastávka vandaly odrazuje.
Obecně to funguje. Prostředím se dá vandal vychovávat. Překvapila mě, když jsem pracoval v Holandsku (výstava „cowparade“), míra a důsledky vandalismu. V Čechách mi přišlo, že vandalismus je všeobecný, ale v menší míře. Frontálně roztažený všude, ale ne s takovými důsledky. V Holandsku je prostředí hodně sofistikované, designované a pěkné, udržované. Když tam ale něco poničí, tak skutečně do důsledků. Rozbije se to úplně. Překvapilo mě, v jaké míře je to v západní Evropě rozšířeno.

V Holandsku došlo k nějakému radikálnímu zničení?
Ano. To souviselo právě s projektem cowparade. U nás byly objekty zničeny jen částečně v důsledku toho, jak na ně lidi např. lezli. Všechna poničení byla taková „jemná“. Samotný korpus zničený nebyl. Krávy byly vyráběné jako kánoe nebo kajaky. To prostě neprokopnete. V Holandsku ovšem byla poškození, která vyžadovala vyvinutí značné energie.

Pokud jde o Maximální fotografie, přežijí vandalismus?
Jsou kryty kaleným sklem, které se při rozbití roztříští na miliardy malých kuliček. Nemělo by k tomu dojít.

Jedním z kritérií výběru autora pro tuto výstavu je, zda jdou fotografie zvětšit. Když jsem si výstavu v zahradách procházel, tak jsem si uvědomil, že tam vzniká i příjemná kompozice propojení obrazů s přírodou.
Když jsem přemýšlel o fotkách pro letošní ročník, vlastně jsem ani moc nevybíral. Projížděl jsem si autory v hlavě, a v podstatě okamžitě mě napadl pan Lukas právě pro tuto nejužší spojitost. Z prvního nápadu jsem se už nedokázal vymanit. Do zahrad to určitě sedlo.
Velkou roli při výběru hraje také vnitřní monumentalita daných fotografií. To je zásluha Lukase. Jsou to takové univerzální fotky, které můžete vystavit všude.

Fungujete jako kurátor nebo nákupčí?
Oficiálně jsem kurátor sbírek a galerie. Co se týče nákupu a rozšiřování sbírek je mnohem složitější. Neutrácím své peníze.

Stanovení ceny děl je samo o sobě složité.
Produkty výtvarného umění by se skutečně měly chovat jako zboží. Autoři to neradi slyší. Zboží to ve skutečnosti je, protože je to nějaký materiál, který má nějakou nadhodnotu, byť je v tomto případě velmi vysoká. Prodává se to za peníze. Výtvarné umění je předmětem směny. Navíc cenu díla neurčuje autor a první kupec, ale až ten druhý. Až když dílo změní majitele podruhé, pak se ukáže, jaká je jeho skutečná cena.

Říkal jste, že jste si k panu Lukasovi postupně vytvořil vztah. Ze začátku vybíráte možná podle katalogových čísel. Můžete přiblížit, jak takový vztah vzniká?
Pana Lukase jsem nikdy osobně neznal, pouze jako sbírkovou položku a jako inventární číslo. Když jsem před časem řekl, že příští ročník Maximální fotografie bude s Lukasem, tak jsem si najednou uvědomil, že ho musím poznat. Píšete o něm text do katalogu, berete jeho fotografie pořád do ruky při skenování, v DTP studiu, probíráte se jimi. V případě Lukasových fotek je to jako s písničkou, kterou zaslechnete. Na počátku se vám do hlavy nezapíše, ale čím častěji a déle ji slýcháte, tím víc se vám líbí.
Vztah k autorům je někdy zvláštní. V případě rodiny Lukasů je to velmi příjemné. Setkal jsem se s velmi dobrým přístupem a láskou. A tak jsem na výstavě pracoval s velkou chutí. Pro sebe jsem si ho vlastně objevil.

Výstava Maximální fotografie funguje už tři roky. Je možné vytvářet nějakou širší koncepci, dramaturgii?
Myslím si, že ze sbírek, které máme, tak to možné je. Lze naplánovat tak tři výstavy dopředu. Do Maximální fotografie vstupuje více partnerů a zájmů, takže nikdy nemohu garantovat, co se stane za rok. Mj. je třeba zohlednit určitou angažovanost, např. výročí války a podobně.

Sehnat sponzory pro výtvarné umění asi není snadné...
Mám osobní zkušenost, že shánět sponzora v této oblasti je doslova strašné. Vedle toho se najdou mecenáši, kteří se nebojí v této oblasti investovat, což je případ PPF. Díky tomu si jich nesmírně vážím. Vždycky je nutný předpoklad osobního zájmu, který nese důsledek všechno dění ovlivnit. Někdy to může být ku škodě - nebo to může být výhodou. Práce kurátora stojí vždy na určitém výtvarném názoru, která nemusí být ve shodě s donátorem.
Narážíte na to, že výtvarnému umění rozumí každý na světě. Fotoaparát je snadno dostupný, všichni nějak fotí. Vkus se dá těžko ovlivnit. Pokud chce mít někdo na zahradě sošku trpaslíka, těžko mu to vymluvíte. Dá se ale dlouhodobě působit.

Do značné míry Vás živí reklama. Jaký k ní máte vztah?
Cítím, že se věci dělají buď za peníze nebo pro peníze. Výstavy, divadlo a další dělám z lásky. Nešetřím časem a zdravím. Pak ale musím dělat něco pro prachy. Ideální je střední cesta, když to děláte z lásky a máte práci dobře zaplacenou. Ve finále se složenky neptají jestli máte peníze nebo ne. Reklama je byznys, který nemá s duší nic společného. Herci mohou dělat reklamu, ale už ne porno. Za reklamu se tak trochu stydím, ale zase ne moc.

31.7.2006 21:07:55 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!