Scéna.cz 

Fjodor Šaljapin: Maska a duše - můj život

Svou první autobiografii napsal Fjodor Šaljapin už v době 1. světové války. Po literární stránce mu přitom pomáhal jeho přítel Maxim Gorkij. Ač se slavný basista k těmto svým memoárům nazvaným Stránky z mého života později vracel a různě je přepracovával, stejně jejich základem zůstaly jeho vzpomínky na mládí, na pěvecké počátky a první umělecké úspěchy. Kniha tedy mohla vycházet i u nás v době minulého režimu, protože Šaljapinovy osudy po nástupu sovětské moci a okolnosti jeho odchodu do emigrace v ní v původní verzi zachyceny ještě nemohly být. Naopak máme možnost se s nimi seznámit v jiné knize pěvcových pamětí, která se v ruském originále jmenuje Maska i duša, byla napsána až v exilu a v českém překladu nyní vyšla znovu po celých sedmdesáti letech.

Hned v úvodu řekněme, že je to překlad nový a výborný. Milan Dvořák tu opět dokazuje, že právem patří k našim předním rusistům. Překládá jazykem znějícím přirozeně, až hovorově, nápaditě pracuje s česko-ruskými ekvivalenty, nepodléhá rusistům, a přitom i v češtině dokáže navodit pocit melodičnosti a obrazivosti, pro ruštinu tak příznačný. Jeho překlad je radost číst. Tiráž knihy ke škodě věci neuvádí, zda cenný poznámkový aparát byl převzat ze současného vydání ruského originálu, nebo zda je jeho tvůrcem také Dvořák sám, případně autor doslovu Milan Pospíšil. Kromě řady faktografických údajů totiž spočívá půvab poznámek v tom, že na mnoha místech decentně poopravují Šaljapinovy nepřesnosti, případně jeho špatnou paměť nebo okamžiky jisté autostylizace.

První polovina memoárů Maska a duše je v mnohém souběžná s knihou Stránky z mého života. Sleduje pěvcova mladá léta, jeho cestu k divadlu, působení v Mariinském divadle v Petěrburku i v Moskevské soukromé ruské opeře u Savy Mamontova. Kromě toho tu najdeme řadu hlubokých úvah a postřehů. Šaljapin se s překvapivou otevřeností zamýšlí nad ruskou duší, tzn. nad ruskou národní povahou (metafora se Stěnkou Razinem až mrazí), nad ruskou lidovou písní, nad ruskou literaturou. Velmi cenné jsou jeho názory na divadlo. Pozornost, kterou věnuje činoherectví, prožívání postav, gestu, masce, kostýmu, dosvědčuje, jak podstatnou složkou jeho legendárních výkonů muselo herecké ztvárnění každé role opravdu být. Kolik inspirativních podnětů dokáže najít třeba ve zdánlivě jen žánrovité figuře Varlaama z Musorgského Borise Godunova! Je zřejmé, s jak příkladnou pokorou Šaljapin ke každé úloze přistupoval. Jak usiloval být co nejvěrnějším interpretem autorovy představy. Proto také neměl pochopení pro různé režijní výboje (a s pobavením čteme v poznámkách, že kritickými zmínkami míří na Tairova nebo Mejercholda).

Ač z knihy vysloveně dýchá autorova láska ke všemu ruskému, láska k vlasti, život v carském Rusku je tu popisován bez iluzí. Šaljapin dokazuje, že těžké problémy a rozpory monarchie zákonitě vedly k jejímu pádu a k vítězství sovětské moci. Zdá se, že společenské změny v první chvíli přijal s jistou nadějí. Např. udělení prvního titulu Národního umělce si zjevně cenil i později, v letech emigrace. Vždyť v carských dobách, ač byl jako pěvec uznáván a oslavován, zůstával pro svůj rolnický původ společensky neustále deklasován! Z vlády sovětů však Šaljapin brzy pocítil rozčarování a netrvalo dlouho a poznal i tvrdé represálie nového politického systému. Přesto se k emigraci odhodlával jen těžko. Protože sovětské Rusko opustil až po pěti letech, byl na Západě dlouho označován za bolševika a setkával se s různými obtížemi. V jejich pozadí však většinou stála skutečnost, že pěvec byl stejně náročný k sobě i k jiným a takto zásadoví lidé to u divadla nikdy nemívají lehké.

Život v prvních letech sovětské vlády popisuje Šaljapin stejně kriticky jako carský režim. Líčí svá setkání s novými mocipány, Zinověvem, Kameněvem, Lunačarským, Dzeržinským, Trockým a dokonce i s Leninem, o němž dokonce hovoří s jistou úctou. Otázkou zůstává, nakolik tyto pasáže odpovídají pravdě. Pochybnost vznikne, dočteme-li se třeba, že odchodem z angažmá v Mariinském divadle chtěl pěvec vyjádřit svůj nesouhlas s poměry za nového vedení, zatímco poznámka věc uvede na pravou míru – ke konfliktu došlo, když sbor odmítl zpívat hymnu revoluce, kterou Šaljapin osobně složil! Ve svých vzpomínkách se pěvec často obrací také k dlouholetému upřímnému přátelství s Gorkým, které narušil až svým odchodem do emigrace.

Šaljapinovy memoáry doprovází přínosný doslov Milana Pospíšila, který stručně, ale velmi výstižně charakterizuje pěvcovu uměleckou osobnost a přináší přehled jeho pobytů a vystoupení v předmnichovské Československé republice.

Fjodor Šaljapin: Maska a duše – Můj život. Přeložil Milan Dvořák, doslov Milan Pospíšil. Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., Jinočany 2007, 278 stran, ISBN 978-80-7319-058-3. (Zdroj Hudební rozhledy 06/2008 - Jaroslav Someš)